Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 17 953,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne 8. 3. 2025 prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr do výše 53 800 Kč s možností postupného čerpání, přičemž žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných denních splátkách. Úvěr byl vyplacen na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , a to dne 8. 3. 2025 ve výši 8 000 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 7. 4. 2025. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek, a proto žalobkyně dne 13. 8. 2025 smlouvu emailem vypověděla. Žalovaný zaplatil pouze 14,81 Kč, dluží tak žalobkyni jistinu ve výši 7 985,19 Kč, dále poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše ve výši 149,05 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1,02 % denně z nesplacené částky jistiny ve výši 9 599,29 Kč, sjednaný poplatek za službu „Presto“ ve výši 154,20 Kč a sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 14. 5. 2025 do 12. 8. 2025 ve výši 65,87 Kč. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím údajů uvedených žalovaným a lustrací v příslušných databázích, a to podle interní metodiky schválené ČNB. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jí bylo přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se, ač byl řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen „o. s. ř.“/).3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru „Flexi půjčka“ č. , hodnota, ze dne 8. 3. 2025 včetně všeobecných obchodních podmínek, informace pro spotřebitele, souhlasu se zpracováním osobních údajů a splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 53 800 Kč („kreditní rámec“), který byl žalovaný oprávněn čerpat i opakovaně, přičemž jednotlivá tranše nesměla přesáhnout maximální výši částky k čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v pravidelných denních splátkách se splatností první denní splátky 30. den následující po dni vyplacení příslušné tranše a dále vždy 29. den následující po dni výpočtu dané denní splátky. První splátka byla splatná dne 7. 4. 2025. Roční procentní sazba nákladů v případě čerpání celého kreditního rámce byla stanovena na 2 072,95 %, úroková sazba byla stanovena na 1,016 % denně s tím, že smluvní úrok je vypočítáván denně z nesplacené jistiny snížené o nesplacenou část již vypočtených denních splátek jistiny z předchozích dní až do úplného zaplacení úvěru a je splatný společně s denní splátkou jistiny. Ve smlouvě se žalovaný dále zavázal zaplatit poplatek za vyplacení tranše ve výši 1,99 % z čerpané částky úvěru a poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč za expresní vyplacení tranše. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Z předpisu denních splátek vyplývá předepsaná výše jednotlivých plateb jistiny, úroku a poplatků, počínaje dnem 9. 3. 2025 až do 31. 8. 2026 (předpokládaný konec kreditního rámce). Z autorizace ověření totožnosti bylo zjištěno, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného.5. Z dokumentu nazvaného „údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru“ a dokumentu nazvaného „informace o zprostředkovateli“ soud zjistil, že žalobkyně je nebankovním subjektem poskytujícím bezúčelové spotřebitelské úvěry, přičemž spotřebitel je kromě jistiny zavázán platit smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru a poplatky za případně sjednané doplňkové služby, výše úrokové sazby je stanovena na 1,016 % denně, výše roční procentní sazby nákladů na 2 072,95 % ročně!!!6. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že dne 8. 3. 2025 byla na účet č. , č. účtu, převedena částka 8 000 Kč.7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti, výpisu „BankID“ a dokumentu „identifikované příjmy“ soud zjistil, že žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, přičemž žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 40 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 16 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje ve výši 5 000 Kč, žalobkyně vycházela z „ověřeného“ čistého měsíčního příjmu ve výši 29 401 Kč. Žalovaný dále uvedl, že žije ve společné domácnosti se čtyřmi dalšími členy domácnosti, z toho 3 členové mají příjem. Jiné důkazy prokazující posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nepředložila.8. Z výzvy ze dne 13. 8. 2025 odeslané emailem vyplývá, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu a přistoupila k zesplatnění úvěru. Předžalobní výzva ve spojení s potvrzením o podání zásilky prokazuje odeslání předžalobní výzvy žalovanému, a to dne 16. 12. 2025.9. Z výpisu systému ARAD České národní banky soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb u nových korunových kontokorentních a revolvingových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v České republice ke dni 31. 3. 2025 činila 14,82 % ročně, ke dni 30. 4. 2025 pak 14,67 % ročně.10. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 3. 2025 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku ve výši 8 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem, poplatkem za vyplacení tranše a poplatky za doplňkové služby. Žalovaný se dále zavázal zaplatit v případě prodlení smluvní pokutu. Žalovaný žalobkyni zaplatil pouze 14,81 Kč.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.15. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by před poskytnutím úvěru jakýmkoli způsobem s odbornou péčí ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto směru pouze uvedla, že žalovaného lustrovala v příslušných databázích, k tvrzení však žádné důkazy k prokázání nepředložila, a i pokud by takový proces prokázala, nejednalo by se o dostatečnou aktivitu ze strany úvěrujícího k zjištění, zda spotřebitel schopný splácet je či není. Zároveň vycházela z údajů uvedených žalovaným, aniž by tyto údaje jakkoli ověřovala. Je přitom třeba zkoumat celkovou finanční situaci spotřebitele prostřednictvím zjištění a ověření příjmů, výdajů, závazků a dalších faktorů ovlivňujících úvěruschopnost.16. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a § 120 o. s. ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla.17. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, uvedl, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.18. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla na jeho účet částku 8 000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil pouze 14,81 Kč. Jelikož se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaný na úkor žalobkyně co do částky 7 985,19 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 7 985,19 Kč představující nesplacenou jistinu, vydat. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele (§ 1958 o. z.). Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 9 968,41 Kč představující smluvní úrok (9 599,29 Kč), poplatek za vyplacení tranší (149,05 Kč), poplatek za službu „Presto“ (154,20 Kč) a smluvní pokutu (65,87 Kč), soud žalobu zamítl, neboť ujednání o nich jsou z důvodu neplatnosti smlouvy rovněž absolutně neplatná. Ze stejného důvodu soud zamítl i nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 303,25 Kč (tj. z uvedených poplatků). Soud pro úplnost uvádí, že výše sjednaného úroku je nadto hluboce nemravná, když zcela vybočuje z rámce běžných úrokových sazeb obdobných spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankovními institucemi.19. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni podle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán až od 22. 12. 2025. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 16. 12. 2025, kdy odeslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění s určením data splatnosti do 3 dnů. Výzva byla žalovanému dle § 573 o. z. doručena dne 19. 12. 2025, tedy třetí pracovní den po odeslání, splatnost nastala 21. 12. 2025 a ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení. Co do úroku z prodlení od 14. 8. 2025 do 22. 12. 2025 z částky 8 288,44 Kč proto soud žalobu zamítl.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario, když v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.