7 C 178/2022-40 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kroměříži domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 14. 9. 2018 do zaplacení. V žalobě tvrdila žalobkyně, že žalovaný uzavřel dne 14. 8. 2018 s žalobkyní Smlouvu o zápůjčce (Smlouva) na základě, které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (Jistina), které byly žalovanému zaslány na účet č. [bankovní účet] dne 14. 8. 2018. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne 13. 9. 2018, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaný na svůj dluh uhradil částku ve výši 8 000 Kč Touto částku žalobkyně započetla na smluvní pokuta, náklady spojené s uplatněním pohledávky a na poplatek. Finanční částka byla žalovanému poskytnuta prostřednictvím webových stránek [webová adresa]. 2. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení jakým způsobem žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce ověřila úvěruschopnost žalovaného a předložila k tomu důkazy. 3. Na výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 9. 9. 2022 č. l. 29, ve kterém výslovně uvedla, že nebude doplňovat skutková tvrzení po uvedené výzvě, neboť zřejmě soud rozhodne, že smlouva o zápůjčce je vzhledem k ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru neplatná, proto nemá smysl doplňovat na otázku týkající se smluvní pokuty. 4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 77 a 73 byli žalovanému doručovány na adresu dle CEO [obec a číslo], na adresu dle smlouvy [obec a číslo] poštou, když žalovaný nemá datovou schránku. Doručení bylo vždy fikcí dle ust. § 49 o. s. ř. Jiná další adresa žalovaného se soudu nepodařila zjistit. 5. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (vz.73) vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud účastníky poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle ust. § 115a o. s. ř. Účastníci se nevyjádřili, soud proto rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání. <i>6. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> 8. Skutkový stav a právní závěry: Žalovaný uzavřel dne 14. 8. 2018 s žalobkyní smlouvu o zápůjčce na základě č. l. 13 prostřednictvím webových stránek žalobkyně. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet č. [bankovní účet] dne 14. 8. 2018 (potvrzení č. l. 10). Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč. Jistina a Poplatek byly splatné dne 13. 9. 2018, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Ke dni podání návrhu na žaloby žalovaný na svůj dluh uhradil částku ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 20. 4. 2020 č. l. 12 vyzvala k zaplacení dlužné částky v celkové výši 11 875 Kč ve lhůtě do 3 dnů na bankovní účet uvedený ve výzvě. Před touto výzvou, opakovaně žalobkyně žalovaného upozorňovala na neplnění svých povinností ze smlouvy (č. l.15 verte-17 pokusy o smír). 9. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 10. Soud proto vycházel z ust. § 580 obč. z. ve spojení s ust. § 588 obč. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním