Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25. 11. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 31 500 Kč (21 000 Kč jistina + 10 500 Kč smluvní pokuta) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 000 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 801,01 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6 450 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 19. 6. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně, a to společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 21 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr včetně příslušenství do 19. 8. 2019 (den splatnosti poslední splátky). Žalovaný nedodržel sjednaný rozpis splátek, následkem čehož byl úvěr zesplatněn. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, tedy od 20. 8. 2019 do 1. 1. 2021, celkem 10 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla nejprve postoupena na společnost , právnická osoba, . která ji dále postoupila na původní žalobkyni , právnická osoba, Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána 18. 10. 2021. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného na základě žalovaným vyplněné Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 1. 2022, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 7. 2. 2022, bylo řízení přerušeno, neboť dne 26. 1. 2022 byl zjištěn úpadek žalovaného a současně povoleno oddlužení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2026, č. j. KSBR , spisová značka, -, Anonymizováno, , insolvenční soud zrušil schválené oddlužení a insolvenční řízení zastavil. Žalovaný v rámci insolvenčního řízení uhradil částku 5 051,86 Kč.4. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 5. 2026, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 17. 6. 2026, bylo v řízení pokračováno. Zároveň bylo rozhodnuto, že v řízení bude na straně žalobkyně pokračováno se společností , Anonymizováno, reg. č. HE , Anonymizováno, , číslo v obchodním rejstříku , Anonymizováno, , neboť na tuto byla postoupena pohledávka původní žalobkyně společnost , právnická osoba, právnická osoba, výzvě soudu, aby sdělila zda nadále na žalobě trvá žalobkyně podáním ze dne 5. 6. 2026 sdělila soudu, že během insolvenčního řízení bylo žalovaným na pohledávku uhrazeno 5 051,86 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužnou jistinu. Žalobkyně zároveň tímto podáním vzala žalobu v této částce částečně zpět. Dále žalobkyně uvedla, že zákonný úrok z prodlení z původní jistiny požaduje do 25. 1. 2022, od 26. 1. 2022 požaduje žalobkyně zákonný úrok z prodlení již se snížené jistiny v částce 15 948,14 Kč.6. Dle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.7. Soud tedy postupoval podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. tohoto rozhodnutí).8. K výzvě soudu, aby doplnila a prokázala svá tvrzení stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně podáním ze dne 10. 6. 2026 sdělila soudu, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě jím vyplněné Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Současně žalobkyně sdělila, že žalovaný původnímu věřiteli uhradil celkem 11 610 Kč.9. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Soud tedy rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř.10. Soud má za prokázané následující skutečnosti:11. Smlouvou o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne 19. 6. 2018 (č. l. 14-16) bylo prokázáno, že touto smlouvou se původní věřitelka , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč. Úvěr je poskytován na dobu určitou do splatnosti poslední, tj. 14. měsíční splátky. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku 39 060 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 21 000 Kč, z poplatku za správu úvěru 4 620 Kč, z poplatku za hotovostní výběr splátek 6 720 Kč a úroku ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 730 Kč. RPSN činila 212,32 %.12. Z Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 19. 6. 2018 (č. l. 13) bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, . na dobu určitou do 31. 5. 2019, byl ve zkušební/výpovědní době. Průměrný měsíční příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil 12 060 Kč. Průměrné výdaje za poslední 3 měsíce činily 6 650 (3 250 Kč bydlení, 1 100 Kč energie, 2000 Kč strava, 300 Kč mobil). Žalovaný uvedl, že má zkušenosti a znalosti týkající se spotřebitelských úvěrů.13. Z notářského zápisu notářky , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 27. 9. 2018 (č. l. 29-30) bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, uzavřela se společností , právnická osoba, . Smlouvu o prodeji části závodu, který je tvořen divizí spotřebitelských úvěrů.14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 vč. potvrzení o zaplacení kupní ceny za postoupení pohledávek soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila pohledávku za žalovaným původní žalobkyni společnosti , právnická osoba, (viz č. l. 1928).15. Z oznámení o postoupení pohledávky vč. podacího archu soud zjistil, že předchozí věřitelka společnost , právnická osoba, . dne 9. 8. 2021 oznámila, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena na původní žalobkyni společnost , právnická osoba, (viz č. l. 31).16. Předžalobní výzva byla podána na poště 20. 10. 2021 (viz dodejku na č. l. 36-37).17. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 5. 2025 soud zjistil, že společnost původní žalobkyně společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz č. l. 70-85).18. Ze sdělení žalobkyně ze dne 10. 6. 2026 (č. l. 119) bylo zjištěno, že žalovaný v rámci insolvenčního řízení na dlužnou jistinu uhradil 5 051,86 Kč a dále původní věřitelce uhradil 11 610 Kč.19. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.20. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:21. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč. Původní věřitelka následně postoupila pohledávku za žalovaným na společnost , právnická osoba, ., která ji dále postoupila původní žalobkyni , právnická osoba, , která ji následně postoupila žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému řádně oznámeno. Žalobkyně vzala žalobu do částky 5 051,86 Kč zpět, neboť tato částka byla uhrazena žalovaným v rámci insolvenčního řízení a žalobkyně tuto započetla na jistinu. Žalovaný na tento úvěr dosud vrátil 11 610 Kč. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána.22. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.24. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.25. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.26. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.27. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.28. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.29. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, ).30. Soud má tedy v projednávané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, nevyžádala si za tímto účelem ani informace a potřebné listiny od žalovaného k posouzení jeho majetkové situace, ani nebylo prokázáno, že by žalovaný byl lustrován v příslušných registrech dlužníků, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.31. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 21 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil celkem částku 16 661,85 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, která však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad na úvěr uhradil vyšší částku. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nevznikl právní předchůdkyni žalobkyně nárok ani na další platby vyplývající ze smlouvy. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, částku 4 338,15 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z. (výrok II.) a ve zbývající části (v rozsahu, ve kterém nebylo řízení zastaveno výrokem I.) žalobu zamítl (výrok III.).32. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. , spisová značka, dospěl k následujícím závěrům: „… Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2017, s. 436-440). ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“33. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.34. Řízení bylo částečně zastaveno, v této části předmětu řízení tedy nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ve zbývající části o nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nárok na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. V řízení byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly.35. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.36. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 575 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 260 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 315 Kč. V případě, že tato částka nebude uhrazena, bude pohledávka předána nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení k vymáhání příslušnému celnímu úřadu.