Žalobkyně se žalobou, ve znění doplnění ze dne , datum, , doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 960,50 Kč s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení a smluvní pokuty ve výši 377,56 Kč, a dále náhrady nákladů řízení.2. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovaný má ke dni podání žaloby dluh vůči žalobkyni ve výši 19 960,50 Kč, z toho 9 000 Kč činí dlužná jistina, 10 616,40 Kč úrok a 344,1 Kč dlužné poplatky. Kromě této částky s příslušenstvím požadovala žalobkyně smluvní pokutu ve výši 377,56 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil ani poté, co mu byla zaslána předžalobní výzva.3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 byly žalovanému doručeny do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu shora uvedenou dle ust. § 49 o. s. ř. fikcí na adresu dle ISZR. Jiná adresa žalovaného se soudu nepodařila zjistit. Žalovaný nemá datovou schránku.4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz.73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:6. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, a přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo prokázáno, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, a to převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni jistinu spolu s úrokem a poplatky do , datum, , a to ve sjednaných splátkách. Jelikož žalovaný neplnil smluvní podmínky, neboť nesplácel úvěr, jak bylo sjednáno, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala dne , datum, , kdy ji zároveň vyzvala k úhradě celé zbývající částky.7. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Předložila pouze listinu nazvanou „identifikované příjmy“, které by měly dokládat výši příjmu žalovaného, a dále listinu nazvanou „výpis o posouzení úvěruschopnosti“, která obsahuje žalovaným tvrzené příjmy a výdaje. Na výzvu k doplnění svých tvrzení a označení důkazů stran posouzení úvěruschopnosti však žalobkyně reagovala podáním ze dne , datum, , když doložila výpis z běžného účtu žalovaného, ohledně finančního pohybu na účtu žalovaného. Toto soudu považuje za nedostačující. Vycházela z tvrzeného příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč a tuto výši soud považuje za nedostačující vzhledem k výdajům žalovaného (viz výpis z běžného účtu).8. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:9. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč převodem na jeho bankovní účet provedeným téhož dne. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet.10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.16. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne , datum, rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od , datum, ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.17. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ).18. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud zejména podotýká, že žalobkyně si sice vyžádala od žalovaného informace o jeho příjmech a výdajích, ze kterých následně počítala disponibilní příjem, avšak žalovaným sdělené údaje nijak neověřila (nebo to neprokázala). Z listiny nazvané „identifikované příjmy“ není zřejmé, jakým způsobem byly v ní uvedené údaje získány, nejde o klasický výpis z bankovního účtu, jen o sdělení údajně zjištěného příjmu, přičemž není zřejmý jeho zdroj. I kdyby však touto listinou žalobkyně prokázala ověření žalovaným tvrzeného pravidelného příjmu, bez ověření pravidelných výdajů nemá taková informace potřebnou vypovídací hodnotu. Žalobkyně žalovaného lustrovala v registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí. Toto soud považuje také za nedostačující. Žalobkyně tedy neměla dostatek (ověřených) informací k tomu, aby mohla zodpovědně dospět k závěru, že o schopnosti žalovaného splatit úvěr nelze pochybovat.19. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 9 000 Kč, tato částka byla žalovanému vyplacena bezhotovostně na bankovní účet. Ohledně toho, kolik zbývá na jistinu uhradit, soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad na úvěr uhradil více, než tvrdil žalobkyně. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku 9 000 Kč, tj. dosud neuhrazenou jistinu, z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok I. tohoto rozhodnutí.20. V neplatné smlouvě o úvěru nemohly být platně sjednány ani úroky, poplatky, smluvní pokuta a další případné platby, a proto byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Výrok II. tohoto rozhodnutí.21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal nárok na náhradu nákladu řízení žádnému z účastníků, neboť žalobkyně byla úspěšná jen částečně, a to v rozsahu méně než 50 %. Žalovanému, který tak byl ve věci úspěšnější, žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Výrok III. tohoto rozhodnutí.22. Lhůta k plnění je pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.