Okresní soud v Kolíně 12 C 69/2026-52 – Smlouva nájemní

o zaplacení 15 600 Kč s příslušenstvím

Žalobce se domáhal zaplacení částky 15 600 Kč s příslušenstvím z důvodu nedoplatku na službách spojených s užíváním bytu č. , hodnota, na adrese , adresa, za dobu od 1. 4. 2025 - 30. 4. 2025 a nedoplatku vyúčtování za rok 2024. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci dne 10. 12. 2018 uzavřeli nájemní smlouvu ve znění dodatků č. 1 až č. 5 na byt č. , hodnota, o velikosti 3+kk na adrese , adresa, . Nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou od 1. 1. 2019, skončen byl ke dni 30. 6. 2024, měsíční předpis nájemného se splatností k poslednímu dni příslušného měsíce byl stanoven od 1. 7. 2024 ve výši 7 667 Kč. Žalovaný byt žalobci nepředal řádně a včas, a nadále jej užíval od 1. 7. 2024 do 13. 5. 2025, kdy byl byt předán žalobci exekutorem. Žalovaný přes výzvu dosud ničeho neuhradil.V poměrech projednávané věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je polský občan. Soud proto nejprve zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Z obsahu spisu vyplynulo, že žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště na území České republiky, a to v obvodu nadepsaného soudu. Podle čl. 4 odst. 1 a čl. 62 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je dána mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, a to bez zřetele na státní příslušnost žalovaného. Následně soud zkoumal otázku rozhodného práva, přičemž na základě pravidel pro určení rozhodného práva stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II) dospěl k závěru, že rozhodným je právo české. Podle čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení souvisí-li mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, včetně úhrady neexistujícího dluhu, s již existujícím vztahem mezi stranami, jako například smluvním vztahem nebo vztahem vyplývajícím z civilního deliktu, který úzce souvisí s tímto bezdůvodným obohacením, je rozhodným právem právo, kterým se řídí uvedený existující vztah. Podle čl. 37 odst. 1 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 42/1989 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, se smluvní závazkové vztahy řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli na použití jiného právního řádu týkajícího se závazků. Vzhledem k tomu, že k uzavření nájemní smlouvy došlo na území České republiky, je rozhodným právem právo České republiky.Opatrovník ponechal rozhodnutí na úvaze soudu.Ohledně skutkového stavu dospěl soud na základě předložených listin k následujícímu závěru: Výpisem z katastru nemovitostí má soud za prokázané, že bytový dům č. p. , adresa, , je ve vlastnictví žalobce.Nájemní smlouvou ze dne 10. 12. 2018 bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 10. 12. 2018 uzavřena nájemní smlouva k bytu č. , hodnota, na adrese , adresa, , který je poskytován pouze zaměstnancům společnosti , právnická osoba, , a to na dobu určitou od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 s možností opakovaného prodloužení s tím, že právo k nájmu bytu zanikne 90. kalendářním dnem ode dne následujícího po dni skončení pracovního poměru žalovaného, pokud pracovní poměr žalovaného skočí dříve než uplynutím doby určené v nájemní smlouvě (čl. I. bod 2. smlouvy). Dle nájemní smlouvy se žalobce zavázal přenechat žalovanému byt a žalovaný se zavázal platit žalobci měsíčně nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu dle měsíčního předpisu úhrad (čl. II. bod 2. smlouvy), nájemné a související úhrady byly splatné do konce příslušného měsíce (čl. II. bod 4. smlouvy).Dodatky smlouvy o nájmu bytu ze dne 18. 11. 2019, 9. 12. 2020, 13. 12. 2021, 23. 11. 2022 a 27. 12. 2023 bylo prokázáno, že doba nájmu byla opakovaně prodlužována, naposledy do 31. 12. 2024.Oznámením o zvýšení nájemného ze dne 21. 3. 2024 a předpisem nájemného a záloh za služby vč. doručenky bylo nájemné s účinností od 1. 7. 2024 zvýšeno na částku 7 667 Kč měsíčně.Zápisem z jednání – exekuční předání bylo prokázáno, že byt byl předán žalobci dne 13. 5. 2025. Od 1. 7. 2024 do 13. 5. 2025 tak žalovaný užíval byt bez platné nájemní smlouvy. Žalobce požaduje úhradu dlužné částky ve výši posledního nájemného za měsíce leden–březen 2025.Předžalobní upomínkou vč. doručenky byl žalovaný dne 24. 11. 2025 vyzýván k úhradě dlužného nájemného před podáním žaloby.Pro provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: žalobce je vlastníkem bytu č. , hodnota, v domě č.p. , adresa, . Mezi účastníky byla dne 10. 12. 2018 uzavřena nájemní smlouva, ve znění dodatků, jejímž předmětem se stal nájem předmětného bytu č. , hodnota, na dobu určitou od 1. 1. 2019 s měsíční platbou nájemného od 1. 7. 2024 ve výši 7 667 Kč. Nájemní vztah skončil dne 30. 6 .2024, žalovaný byt do 13. 5. 2025 nepředal. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě nájemného a části záloh za služby za duben 2025 a vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2024. Žalovaný dlužnou částku neuhradil.Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.Podle § 2217 o.z. se nájemné platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek.Podle § 2292 o.z. nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned.Podle § 2295 o.z. má pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.Po právní stránce soud posoudil věc tak, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 10. 12. 2018 platně uzavřena nájemní smlouva k bytu ve smyslu § 2235 a násl. o.z., která byla opakovaně prodlužována, naposledy do 31. 12. 2024. Nájemní vztah skončil dne 30. 6. 2024, žalovaný byt nevyklidil, ani nepředal, žalobce má proto právo na náhradu za užívání bytu v rozhodném období žalovaným jako bývalým nájemcem ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o.z. Žalovaný neuhradil nájemné a služby s užíváním bytu za rok 2024 a nájem a služby za období od 1. 4. 2025 do 30. 4. 2025, a to ani přes výzvy žalobce. Soud proto uložil žalovanému povinnosti zaplatit žalobci dlužnou částku spolu se zákonnými úroky z prodlení podle § 1968 o.z. v souladu s vl. nař. 351/2015 Sb.Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř.. Ve věci byl zcel úspěšný žalobce, proto mu soud přiznal náhradu nákladů v plné výši v souladu s vyhl. 177/96 Sb. (2 úkony právní služby po 1 740 Kč, 2 režijní paušály po 450 Kč, DPH 21 %, soudní poplatek 1 000 Kč, 6 300 Kč.)