14 C 89/2026-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 10.126,80 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo 45911554 uzavřené dne 15. 12. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal procesně nečinný.3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).4. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru, Všeobecnými obchodními podmínkami, Ceníkem, potvrzením o platbě, a předžalobní výzvou a na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:5. Dne 15. 12. 2024 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 5.000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit do 30 dnů spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 35 % z jistiny, jehož kapitalizovaná výše činí 1.750, s poplatkem za zvolitelnou službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč a s poplatkem za volitelnou službu „SMS servis“ ve výši 35 Kč. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dní prodlení, tedy za období od 17. 6. 2024 do 14. 9. 2024 ve výši 3.142,80 Kč. Částka 5.000 Kč byla žalovanému poukázána dne 15. 12. 2024 na účet č. 269116081/0300. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Dne 5. 11. 2025 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k plnění dluhu ve lhůtě 3 dnů.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.13. Mezi právním žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, na základě kterých žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto poskytnuté peněžní prostředky včetně úroků a poplatků za úvěr splatit ve lhůtě jednoho měsíce. Žalovaný ničeho neuhradil, a tak žalobkyni vzniklo právo na vrácení poskytnutého plnění, nicméně soud se prvotně zabýval soud posouzením platnosti smlouvy a jejích ujednání jak z hlediska postupu žalobkyně při uzavírání smluv s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu z pohledu sjednaných smluvních podmínek.14. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně v žalobě uvedla, že ověřila žalovaného jako majitele bankovního účtu a k důkazu předložila spolu výpisy z bankovního účtu žalovaného spolu s interním dokladem označeným jako posouzení úvěruschopnosti. V tomto dokladu bylo uvedeno, že žalovaný má příjem 55.000 Kč, výdaje 15.000 Kč. Na základě předloženého výpisu z účtu však nebylo dle názoru soudu možné dovodit, že by žalovaný byl ke schopen bezpečně splatit poskytnutý úvěr, neboť k datu poskytnutí úvěru disponoval na svém účtu pouze nízkým zůstatkem, přičemž z transakční historie byl patrný nestabilní a rizikový finanční profil. Na účtu se opakovaly četné platby související s hazardem, vysoké a rychlé odtoky peněžních prostředků a současně i příchozí částky nasvědčující dalšímu úvěrovému zatížení. Z výpisu naopak nevyplývá existence stabilního a pravidelného příjmu, z něhož by bylo možno usuzovat na reálnou schopnost úvěr řádně a včas splatit. Za těchto okolností nebylo možné žalovaného za úvěruschopného. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně svá tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu nedoplnila ani nepředložila žádné další důkazy, soud uzavřel, že před uzavřením smluv nebyl dodržen postup upravený v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.15. Pokud jde o zkoumání smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11) a dospěl k závěru, že smlouvy je nutné posoudit ji jako neplatné ve smyslu § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok ve výši 35 % jistiny při krátké době splatnosti 1 měsíce, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, avšak RPSN dle kalkulačky 3.564,42 %, tedy v sazbě mnohonásobně přesahující obvyklé sazby při poskytování úvěrů + další poplatky a sankce spojené s prodlením) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání po