17 C 153/2026-14 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 27 774,85 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 12. 3. 2023 mezi společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným s tím, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025. O zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla pouze, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána též v registrech ISIR, CEE, CRKI, EUCB; žádné důkazy však k tomu označeny nebyly.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl podle § 115a z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání.4. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru z 12. 3. 2023, ze které bylo zjištěno uzavření úvěrové smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Smlouva se týkala poskytnutí částky 17 000 Kč na 12 měsíců s úrokovou sazbou 12 % ročně a poplatkem za poskytnutí ve výši 10 774,85 Kč. Žalovaný měl úvěr vrátit ve splátkách ve výši 2 407 Kč měsíčně (se splatností první splátky 11. 4. 2023); výše RPSN byla 195,92 %. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Z potvrzení o platbě z 13. 3. 2023 vyplývalo, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 17 000 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný věřiteli nic nevrátil.5. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek z 30. 9. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni předmětnou pohledávku. Z oznámení o postoupení pohledávky a výzvy k úhradě před podáním žaloby z 16. 10. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni a žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu; oba dopisy byly odeslány v jedné zásilce žalovanému 20. 10. 2025 (na adresu bydliště žalovaného uvedenou ve smlouvě), jak vyplývalo z potvrzení o podání doporučené zásilky.6. Uvedená skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla za použití prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku. Podle uvedené smlouvy věřitel poskytl žalovanému částku 17 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit do 12 měsíců v měsíčních splátkách (včetně úroku a poplatku za poskytnutí úvěru); žalovaný nic nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku na žalobkyni podle § 1879 občanského zákoníku.12. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).13. Úvěruschopnost žalovaného sice právní předchůdce žalobkyně měl podle tvrzení žalobkyně posuzovat, žalobkyně však konkrétně netvrdila, jaké byly výstupy zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (a ani ke zkoumání úvěruschopnosti neoznačuje žádné důkazy); uvedené důkazy žalobkyně nepředkládá (neoznačuje) ani v obdobných věcech (stejného původního věřitele). Bez konkrétních zjištění o poměrech žalovaného (a jejich vyhodnocení věřitelem) nelze považovat zkoumání úvěruschopnosti za řádné. Protože žalobkyně neprokázala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně, vycházel soud z toho, že právní předchůdce žalobkyně porušil § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.14. Podle neplatné smlouvy (§ 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku) jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Z. č. 257/2016 Sb. obsahuje k obecné úpravě vypořádání plnění podle neplatné smlouvy zvláštní ustanovení v § 87 odst. 1 věta třetí jako soukromoprávní sankce poskytovatelům úvěrů s nepřiměřenými podmínkami (uvedeným vztahem a jeho důsledky se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru (17 000 Kč) bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný byl v řízení pasivní, nic o svých aktuálních poměrech neuvedl, a proto soud stanovil splatnost dluhu v hmotněprávní lhůtě k plnění odpovídající zákonné pariční (procesní) lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).15. Ostatní požadavky žalobkyně (kromě jistiny) soud vyhodnotil jako nedůvodné, a proto žalobu ve zbytku uplatňovaného nároku zamítl.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Oba účastníci měli úspěch ve stejné výši, a proto nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni podle