Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 70 620 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalované plynoucí ze smlouvy o úvěru č. , číslo úvěru, dne 3.1.2024 mezi žalobkyní a žalovanou.2. Žalovaná namítala neplatnost uzavřené smlouvy s tím, že žalobkyně nedostatečně zkoumala její úvěruschopnost. Poukázala rovněž na svoji sociální situaci. Uváděla, že uznává zapůjčení jistiny a tuto pravidelně splácí. Uvedla, že v době uzavření smlouvy byla bez příjmu, rozhodně nikde nepracovala a u společnosti , právnická osoba, nikdy nebyla zaměstnána. Popsala jak došlo k uzavření smlouvy o úvěru. Stalo se tak v Ostrově, v osobním automobilu, kterým přijel obchodní zástupce žalobkyně. Peníze obdržela přímo na místě. Zástupce žalobkyně na ní nepožadoval žádné doložení příjmů ani prokázání výše životních nákladů. Rozhodně mu neříkala, že je zaměstnána u uvedené společnosti.3. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace, evidenční kartou klienta, přehledem splátek a předžalobní upomínkou včetně podacího archu, dále metodikou posouzení úvěruschopnosti klienta a kopiemi výplatních pásek žalované, které předložila žalobkyně, a to za období měsíce října a listopadu 2023. Doklady o úhradách splátek žalovanou a jí předloženým vyúčtováním pojistného na veřejné zdravotní pojištění VZP ČR za období od 9. 1. 2016 do 19. 6. 2024. Současně si soud vyžádal zprávu od společnosti , právnická osoba, a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.4. Dne 3. 1. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo úvěru, , na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaná se jej zavázala žalobkyni ve 104 týdenních splátkách po 780 Kč včetně souhrnného poplatku ve výši 41 120 Kč, sestávajícího z úroku ve výši 16 320 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 12 000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 800 Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena dne 10. 1. 2024. Výše zápůjční úrokové sazby činila 51,40 % ročně, RPSN 123,69 %. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 25 500 Kč (10 500 Kč před podáním žaloby, dále ve splátkách za období od ledna 2024 do června 2026 14 000 Kč a za měsíc červenec a srpen 2026 uhradila dalších 1 000 Kč). Před podáním žaloby byla žalovaná vyzývána k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 17. 10. 2024. Ze zprávy společnosti , právnická osoba, vyplynulo, že žalovaná nebyla nikdy zaměstnancem této společnosti. Z vyúčtování pojistného VZP ČR vyplynulo, že poslední pohledávka pojistného za žalovanou je evidována za leden 2024.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Dle § 419 občanského zákoníku spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.8. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.10. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.12. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále též jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.18. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.19. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně úroků a poplatků. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, celkem uhradila částku toliko ve výši 25 500 Kč.20. Vzhledem ke skutečnosti, že na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a následující občanského zákoníku), podrobil soud mluvní ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11. Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.21. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou. Pokud soud uvážil, že RPSN činí více jak 212 %, výše souhrnného poplatku dosahuje 81,8 % poskytnuté částky, přičemž úrok z úvěru činí 70,89 % p. a., žalobkyně má právo na zesplatnění dluhu (včetně poplatků) v případě nezaplacení i jedné jednotlivé splátky v dodatečné lhůtě 30 dnů, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele označit jako zjevně nespravedlivou a v rozporu s dobrými mravy. Smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou významnou nespravedlivost. Jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.22. Dále se soud zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.23. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž mimo jiné uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.24. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“…. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že „zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).25. Konkrétně ve zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).26. Věřiteli je zákonem o spotřebitelském úvěru uložena povinnost před vznikem závazku posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele pak není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet.27. V posuzovaném případě žalobkyně (věřitel) uvedla do evidenční karty klienta jako zaměstnavatele společnosti , právnická osoba, , , adresa, a pracovní pozici žalované obsluha s místem výkonu práce Jáchymov s tím, že jde o plný pracovní úvazek s měsíčním čistým příjmem 25 368 Kč. Tam uvedené tvrzení o příjmech ověřila výplatnicemi, které pak soudu v průběhu řízení předložila. Z nich vyplývá, že žalovaná u uvedeného zaměstnavatele dosáhla výdělku 24 645 Kč čistého za 10/2023 a 26 091 Kč čistého za 11/2023. Na výplatních páskách je uvedeno, že žalovaná je zaměstnancem. Z evidenční karty klienta vyplývá, že žalobkyně provedla kontrolu údajů vyplněných/zaškrtnutých v evidenční kartě klienta při jejím sepisování z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Dle svého tvrzení však žalovaná žádné listiny obchodnímu zástupci žalobkyně nepředkládala a navíc ze zprávy společnosti , právnická osoba, vyplývá, že zde nikdy nebyla zaměstnána. V případě výdajů žalobkyně uvažovala jenom o měsíčních výdajích na bydlení 4 872 Kč a dále zohlednila životní minimum 4 620 Kč a zmínce o měsíčních výdajích domácnosti ve výši 9 732 Kč. Ověření např. nájemní smlouvou, výpisy z účtu neprovedla. Podle názoru soudu tak žalobkyně nepostupovala s řádnou péčí, informace uvedené na evidenční kartě si neověřila z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce). Jen těžko by tedy bylo možné na základě postupu žalobkyně uzavřít, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované, která onehdá byla bez příjmu, jak tvrdí, dostačuje pro to, aby žalovaná byla schopna splatit spotřebitelský úvěr, když výdajová složka nebyla ani v základní míře žalobkyní zjištěna, natož ověřena. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný. Je pak bez významu, že žalovaná dle tvrzení žalobkyně prošla kontrolou v databázi Centrální evidence exekucí, v insolvenčním rejstříku apod.28. I z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.29. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (viz ust. § 2993 občanského zákoníku). K tomu soud pouze dodává, že ačkoliv platby žalované směřovaly formálně na úhradu závazku ze smlouvy, je nutné je započíst na závazek žalované vydat bezdůvodné obohacení, neboť závazek z neplatné smlouvy neexistuje, a platby je tak nutné započíst na platný závazek žalované. Z údajů poskytnutých žalobkyní i dokladů poskytnutých žalovanou (viz přehled splátek) vyplývá, že žalovaná na poskytnutý úvěr ve výši 40 000 Kč vrátil částku ve výši celkem 25 500 Kč; proto je povinna vrátit zbylých 14 500 Kč z dlužné jistiny. Žalobkyně jako právní nástupce poskytovatele zápůjčky má nárok toliko na nesplacenou jistinu zápůjčky bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. S ohledem na majetkovou a sociální situaci umožnil žalované soud plnění ve splátkách dle § 160 odst. 1 o.s.ř., jejichž výši a splatnost v rozhodnutí určil. Soud si je vědom nižší výše splátek s ohledem na zůstatek dluhu a že žalovaná při řádném splácení bude dluh hradit cca 2,5 roku. Avšak soud přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaná splácí dluh již sama ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně po dobu více než 1 rok. Pokud by nadále nesplácela pravidelně, stanovil soud možnost ztráty výhody splátek.30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v této věci je obdobný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.31. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.