Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 71 504,49 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplněných povinností plynoucích žalované ze smlouvy o spotřebním úvěru č. , číslo úvěru, uzavřené dne 30. 11. 2020 mezi žalobkyní a žalovanou.2. Soud vydal ve věci elektronický platební rozkaz dne 25. 3. 2026 č. j. EPR 66044/2026-6. Žalovaná podala včasný odpor, v němž dla zejména, že žalobkyně porušila při poskytování úvěru povinnosti stanovené v § 86 z. č. 257/2016 Sb. O spotřebitelském úvěru, jelikož neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované. Povinností žalované je tak pouze vrátit čerpanou jistinu.3. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované byla posuzována dle metodiky, kterou podrobně popsala ve svém vyjádření a uvedla, že čerpala z doložených příjmů žalované (výplatní pásky) a rovněž provedla lustraci v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR.4. Mezi účastníky byly nesporné tyto skutečnosti:Dne 30. 11. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , číslo úvěru, . Smlouva byla uzavřena ve znění odpovídajícím obsahu listiny založené ve spise. Za dobu trvání smlouvy načerpala žalovaná celkem 67 616 Kč a uhradila dosud žalobkyni 61 252 Kč. Žalovaná k žádosti o poskytnutí úvěru doložila žalobkyni výplatní pásky za období posledních 3 měsíců před uzavřením smlouvy.5. Mezi účastníky řízení byly sporné tyto skutečnosti:Zda byla ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy náležitě posuzována úvěruschopnost žalované.6. Soud provedl důkaz výslechem žalované jako účastnice řízení, smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 30. 11. 2026 č. , číslo úvěru, , kartou klienta, úvěrovými podmínkami platnými k 15. 11. 2020, výpisem z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně, oznámením o zesplatnění úvěru a výzvou k zaplacení ze dne 27. 2. 2026 včetně dokladu o odeslání, úvěrovými podmínkami žalobkyně platnými od 1. 11. 2019, doklady o odeslání upomínek žalované ze dne 9. 3. 2026 a 2. 3. 2026, výpisem z účtu žalované- výpisem čerpání a úhrad, smlouvou o úvěru s opakovaným čerpáním č. , číslo úvěru, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 8. 12. 2019 (není předmětem tohoto řízení), kartou klienta k úvěrům č. , číslo úvěru, a , číslo úvěru, , výpisy z výše uvedených registrů a předžalobní výzvou k plnění ze dne 6. 3. 2026.7. Žalovaná ve své výpovědi uvedla, že v době uzavření smlouvy o úvěru žila v nájemním bytě se dvěma nezletilými dětmi a svým bývalým manželem. Manželství bylo rozvedeno již v roce 2014; na podzim roku 2020 se sice pokusili s bývalým manželem o obnovu společného soužití, to však po přibližně 14 dnech selhalo a žalovaná bývalého manžela z domácnosti vykázala. Bývalý manžel se nacházel v insolvenci a na chod domácnosti ani úhradu energií finančně prakticky nepřispíval, stejně tak nehradil výživné na děti. Do žádosti o úvěr žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem ve výši 24 000 Kč, z předložených výplatních pásek však vyplynulo, že její skutečný příjem byl nižší, a to přibližně 21 000 Kč. Dále v žádosti deklarovala příjem ostatních členů domácnosti (bývalého manžela) ve výši 26 000 Kč. Celkové životní náklady vyčíslila částkou 17 000 Kč měsíčně, v níž byly započteny náklady na nájemné a služby (8 150 Kč), zálohy na elektřinu a plyn (4 000 Kč) a výdaje na stravu. Tyto výdaje nebyly ze strany žalobkyně nijak ověřovány. V rozhodné době měla žalovaná další finanční závazky – disponovala dvěma kontokorenty (včetně kontokorentu u ČSOB) a dvěma úvěry, přičemž na splátkách hradila měsíčně okolo 10 000 Kč. Konkrétně šlo o revolvingový úvěr u společnosti Zaplo (který vznikl v době, kdy byla nezaměstnaná, pečovala o nemocnou dceru a bývalý manžel neplatil výživné) a splátky úvěru na pračku. Vedle toho evidovala dluh u společnosti ČEZ za dodávky energií. Poskytnutým úvěrem ve výši 50 000 Kč zamýšlela uhradit právě své dřívější dluhy u společnosti Zaplo.8. K procesu sjednání úvěru žalovaná uvedla, že celá transakce proběhla distančně prostřednictvím aplikace v mobilním telefonu. Vyřízení žádosti bylo velmi rychlé, ke schválení došlo v řádu 5 až 10 minut. Žalovaná vyplnila elektronický formulář, do něhož zadala základní identifikační a kontaktní údaje (číslo občanského průkazu, telefon, e-mail, adresu), rodinný stav, počet dětí (bez zjišťování jejich věku), dosažené vzdělání a formu bydlení (nájem). Smlouva byla uzavřena bez požadavku na vlastnoruční podpis – žalovaná po odeslání žádosti obdržela SMS zprávou ověřovací číselný kód, jehož zadáním byla smlouva akceptována. Smluvní dokumentace nebyla zaslána na její e-mail, nýbrž byla uložena v klientském rozhraní aplikace, do něhož se žalovaná posléze, v době vzniku potíží se splácením, již nemohla přihlásit. Finanční prostředky jí byly vyplaceny bezhotovostním převodem na její bankovní účet vedený u ČSOB.9. K otázce prověřování schopnosti splácet žalovaná vypověděla, že žalobkyně její úvěruschopnost řádně nezjišťovala. V samotném formuláři žádosti o úvěr vůbec nebyla obsažena rubrika zjišťující, zda žadatelka splácí jiné úvěry či půjčky, a žalobkyně se na existenci dalších dluhů ani jiných finančních závazků nijak nedotazovala.10. Žalobkyně rovněž nepožadovala předložení nájemní smlouvy, dokladů o platbách za bydlení, dokladů prokazujících příjem bývalého manžela ani výpisů z bankovních účtů žalované (ačkoliv měla vedeny účty u ČSOB a České spořitelny). K otázce prokazování vlastního příjmu žalovaná uvedla, že při vyplňování žádosti v aplikaci nebylo nutné přikládat žádné listiny; současně však nerozporovala pravost výplatních pásek předložených žalobkyní s tím, že je pravděpodobně zaslala dodatečně e-mailem ve formátu, v jakém je obdržela od své mzdové účetní. Žádné další ověřování jejích reálných finančních poměrů ze strany žalobkyně neproběhlo.11. Dne 30. 11. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva č. 7011407975 o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované postupným čerpáním úvěr ve výši celkem 67 616 Kč a žalovaná se jej zavázala žalobkyni splácet dohodnutým způsobem. Výše zápůjční úrokové sazby činila 27,88% ročně, RPSN 31,73 %. Žalovaná uhradila žalobkyni doposud celkem částku 6 252 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzýván k úhradě dluhu, předžalobní upomínka ze dne 6. 3. 2026 byla podána k poštovní přepravě téhož dne.12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 419 občanského zákoníku spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále též jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši celkem 67 616 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet způsobem stanoveným smlouvou, a to včetně úroků a poplatků. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, celkem uhradila částku ve výši 61 252 Kč, což rovněž bylo mezi žalobkyní a žalovanou nesporné.14. Vzhledem ke skutečnosti, že na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a následující občanského zákoníku), podrobil soud mluvní ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Soud se soud zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.15. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž mimo jiné uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.16. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“…. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že „zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).17. Konkrétně ve zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).18. Věřiteli je zákonem o spotřebitelském úvěru uložena povinnost před vznikem závazku posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele pak není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet.19. V posuzovaném případě si žalobkyně (věřitel) tvrzení žalované o příjmech ověřila výplatními páskami žalované, které žalovaná doložila. Na kartě klienta jsou uvedeny informace uvedené žalovanou, a to její stav (rozvedená), dále datum narození, adresa, druh bydlení (podnájem- fakticky zřejmě myšlen nájem), počet dětí dvě (aniž by byl uveden jejich věk) Příjem žalované 24 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 26 000 Kč a výše měsíčních výdajů 17 000 Kč. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy, ze kterých by žalovanou tvrzené výdaje vyplývaly, např. výpisy z účtu, nájemní / podnájemní smlouva, smlouvy s dodavateli energií atd. Žalobkyně ani netvrdila, že by takové ověřování prováděla či měla v úmyslu provádět, spokojila se toliko s předloženými výplatními páskami. Žalobkyně se ani nedotazovala, zda a jaké úvěry a půjčky a již aktuálně splácí. V případě výdajů žalobkyně uvažovala jenom s tvrzením žalovaného o měsíčních výdajích v celkové výši 17 000 Kč bez jejich konkrétní specifikace. Z doložených výplatních pásek zjistil soud průměrný čistý měsíční příjem žalované ve výši 22 115 Kč. Podle názoru soudu tak žalobkyně nepostupovala s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovanou si neověřila z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce). Jen těžko by tedy bylo možné na základě postupu žalobkyně uzavřít, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované dostačuje pro to, aby žalovaná byla schopna splatit spotřebitelský úvěr, když výdajová složka nebyla ani v základní míře žalobkyní zjištěna, natož ověřena. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný. Je pak bez významu, že žalovaná dle tvrzení žalobkyně prošla kontrolou v databázi Centrální evidence exekucí, v insolvenčním rejstříku apod.20. Z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.21. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku). K tomu soud pouze dodává, že ačkoliv platby žalované směřovaly formálně na úhradu závazku ze smlouvy, je nutné je započíst na závazek žalované vydat bezdůvodné obohacení, neboť závazek z neplatné smlouvy neexistuje, a platby je tak nutné započíst na platný závazek žalované. Z nesporných tvrzení žalobkyně a žalované vyplývá, že žalovaná na poskytnutý úvěr ve výši 67 616 Kč vrátila částku ve výši 61 252 Kč; proto je povinna vrátit zbylých 6 364 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve předžalobní upomínkou ze dne 6. 3. 2026. Tato výzva byla žalovanému podle podacího archu odeslána dne 6. 3. 2026. Lhůta k plnění v ní uvedená prošla dnem 19. 3. 2026 a ode dne 20. 3. 2026 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 6 364 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I co do částky 6 364Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ve výši dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Současně soud umožnil žalované v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. úhradu dluhu ve splátkách, jejichž výši soud určil v částce 1 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení. Výše určených splátek dle názoru soudu odpovídá aktuálním poměrům žalované, jak byly v průběhu řízení zjištěny a jejím možnostem splácet. Ve zbylém rozsahu soud ve výroku II žalobu jako nedůvodnou zamítl.22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů právo. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v této věci je výrazně vyšší na straně žalované, žádné náklady řízení však neuplatnila, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.