23 C 229/2021 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) dne 14.2.2019 uzavřela smlouva o spotřebitelském úvěru. Podle této smlouvy byl žalované straně poskytnut spotřebitelský úvěr 5000 Kč, který se žalovaná strana zavázala ve sjednané době vrátit. Tuto povinnost ale nesplnila. 2. Pohledávku nabyla žalující strana na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s poskytovatelem úvěru jako původním věřitelem. 3. Dluh ze smlouvy tvoří: a) na poskytnutých penězích částku: 5000 Kč. b) na úroku za poskytnutí peněz částku: 147,95 Kč. c) na poplatku za poskytnutí peněz částku: 2030,05 Kč. d) zákonný úrok z prodlení. 4. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) v rozsahu účastníky uplatněných tvrzení a důkazů (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.). Za situace, kdy žalovaná strana zůstala v řízení nečinná, tak soud vycházel z tvrzení žalující strany a jí navržených a soudem provedených důkazů a rozhodl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Přičemž při zjišťování skutkového stavu soud postupuje v součinnosti s účastníky tak, aby sporné skutečnosti byly podle míry procesní účasti účastníků zjištěny (§ 6 o.s.ř.) Tomu odpovídá i zásada vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002, že:„ V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ 5. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, a proto soud rozhodl bez nařízení jednání. 6. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 7. Žalující strana je věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení (§ 1879, § 1880 odst. 1 o.z.). 8. Žalující strana prokázala poskytnutí peněz dlužníkovi. Ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o.z.) vznikne dlužníkovi povinnost poskytnuté peníze vrátit. 9. Bylo na žalované straně, aby prokázala, že peníze vrátila. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl. 10. Dlužník jistinu nevrátil, a proto v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. 11. Smlouva byla sjednána jako úplatná. Pokud jde o úplatu za poskytnuté peníze, soud dospěl k následujícím závěrům: Úplata za poskytnuté peníze může být vyjádřena jak procentní sazbou za určité období (úrok), tak i pevně stanovenou částkou (kapitalizovaným úrokem), někdy označovanou jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím spotřebitelského úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále: Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.). 12. Vedle úroku či poplatku za spotřebitelský úvěr strany někdy sjednávají i další poplatky, přičemž je třeba odlišovat, zda takto sjednané poplatky jsou úplatou za nějakou další, zpravidla doplňkovou službou, kdy však lze spotřebitelský úvěr poskytnout i bez této služby, aniž by tato služba byla nutně dlužníkem objednána (typicky se jedná např. o pojištění schopnosti splácet zápůjčku či úvěr, možnost měnit výši splátky za poplatek, možnost posunout splatnost termínu splátky apod.), nebo zda se jedná o poplatky, které dlužník musí za spotřebitelský úvěr vždy zaplatit a které v souhrnu tvoří celkový náklad spotřebitelského úvěru, byť se tak na první pohled jevit nemusí. Taktomu je například tehdy, kdy vedle úroku za poskytnutí spotřebitelského úvěru je dlužník povinen zaplatit i poplatek za jeho poskytnutí nebo poplatek za vedení účtu apod. nebo kdy celková konstrukce smlouvy je založena na specifickém způsobu poskytnutí spotřebitelského úvěru (např. door to door creadit či doorstep credit / loan). V tom případě úplata za poskytnutí spotřebitelského úvěru není vyjádřena jen jednou platbou, ale je tvořena souhrnem několika plateb, zpravidla odlišně označených a zdánlivě plnících jinou funkci. Ve výsledku však nutně a neoddělitelně tvoří celkovou úplatu a celkové náklady spotřebitelského úvěru. Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 23.4.2014 Cpjn 203/2013 (ve vztahu ke smlouvě o úvěru, avšak uvedené závěry lze vztáhnout na všechny smlouvy o spotřebitelském úvěru) uvedl:„ 20. Smyslu a účelu úvěru odpovídá pojetí tohoto bankovního produktu jako komplexu (balíčku) plnění, jehož součástí je řada vzájemně souvisejících bankovních služeb a jemuž odpovídá cena rozložená do jednotlivých sjednaných úhrad. Bankovní poplatky (včetně poplatku za správu úvěru) tak představují (vedle úroku a dalších odměn) část vícesložkové ceny celého komplexu plnění (shodně Frank, R., Veselková, P., [příjmení], P. [příjmení] poplatků za správu a vedení úvěrových účtů vedených pro spotřebitele. Právní rozhledy 2013, č. 15-16, s. 515 an., dále Bejček, J. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Soudce 2013, č. 9, s. 16 an.).“ Jinak řečeno, cenu spotřebitelského úvěru tvoří nikoliv jen úrok, ale i další platby s ním (pevně) spojené. V projednávaném případě bylo zjištěno, že se dlužník zavázal zaplatit ve smlouvě o spotřebitelském úvěru vedle úroku i poplatek za poskytnutí úvěru a celková úplata je tak tvořena součtem těchto částek. 13. Pokud jde o přiměřenost úplaty, úvaha soudu je následující: Soud posoudil výši poskytnutých peněz, délku období, na které byly poskytnuty, výši úplaty za ně, způsob poskytnutí peněz a související okolnosti uzavření smlouvy podávající se ze smlouvy. Soudci oddělení 23 C, které je rozvrhem práce specializované na agendu bankovních smluv, jsou známa statistická data ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry ([webová adresa]). Vzhledem k tomu, že ČNB neeviduje obvyklou výši úroku požadovaného nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů, soud vycházel z jiných veřejně dostupných údajů za účelem zjištění alespoň rámcového srovnání ceny na trhu, a to šetření, která provedla [právnická osoba] v tísni. [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa] Přestože v projednávané věci se nejedná o zcela totožný úvěrový produkt, jaký byl testován, lze i přesto získat alespoň rámcový přehled o výši úplaty za spotřebitelské úvěry požadované nebankovními poskytovateli. Na základě údajů získaných od ČNB a z provedených srovnání soud dospěl k závěru, že výše úplaty za poskytnutý spotřebitelský úvěr je nepřiměřená, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje úplatu (úrok), kterou lze považovat vzhledem k výši poskytnutých peněz, délce jejich poskytnutí a okolnostem uzavření smlouvy za přiměřenou a tedy mravnou. 14. Nepřiměřená úplata odporuje dobrým mravům (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). Proto požadovanou úplatu nebylo možné žalující straně přiznat. 15. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o.z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o.z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak (§ 1802 o.z., k výši plnění, které se vrací v případě neplatné smlouvy o úvěru srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacen