Žalobkyně, která je postupníkem společnosti , právnická osoba, ., IČ , IČO, se svým návrhem domáhá proti žalovanému zaplacení celkem částky 119 297,38 Kč s příslušenstvím z uzavřené Smlouvy o půjčce číslo , hodnota, , na základě které získal žalovaný úvěr ve výši 128 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. K postoupení pohledávky došlo na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, a dále na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní.2. Žalovaný je státním příslušníkem Filipínské republiky, má však na území České republiky povolen pobyt do listopadu 2026. Za této situace je dán dostatečný vztah žalovaného k České republice a pravomoc českých soudů k projednání věci je založena obecným soudem žalovaného. Skutečnost, že žalovaný nepřebírá soudní zásilky, se týká pouze otázky doručování a nemá vliv na existenci pravomoci soudu.3. Žalovaný se, ač řádně předvolán, k jednání bez omluvy nedostavil.4. Soud i pro omluvenou nepřítomnost žalobkyně postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a na základě provedeného dokazování, a to listinných důkazů, které k objasnění skutkových okolností sporu považoval za dostačující zjistil ve věci následující skutkový stav:Z návrhu Smlouvy o půjčce a oznámení o akceptaci návrhu smlouvy soud zjistil, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně – bankou uzavřel dne , datum, Smlouvu o , typ půjčky, č. , hodnota, , kterou se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 128 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných závazků žalovaného a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 7 495 Kč splatných vždy k 3. dni v měsíci spolu se smluvním úrokem ve výši 22,9 % ročně a poplatkem za pojištění ve výši 797 Kč měsíčně, popř. dalšími poplatky dle smlouvy a obchodních podmínek. Ze smlouvy o zřízení služeb přímého bankovnictví z , datum, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytovat žalovanému služby přímého bankovnictví a bylo ujednáno, že pro přístup k těmto službám budou využívány elektronické identifikační prostředky, jejichž uživatelem bude žalovaný, a to klientské číslo , hodnota, a elektronický , Anonymizováno, klíč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému formulář pro standardní informace. Smlouva o půjčce a formulář pro standardní informace jsou opatřeny podpisem žalovaného ve formě doložených certifikátů. Součástí smlouvy strany učinily ceník produktů a služeb pro soukromé osoby právního předchůdce žalobkyně. Z bankovních výpisů k účtu č. , č. účtu, vedenému u , právnická osoba, soud zjistil, že na tento účet byly pravidelně připisovány příjmy ze zaměstnání od společnosti , právnická osoba, , současně však přes účet probíhalo značné množství finančních transakcí s vysokým obratem. V rozhodném období byly evidovány četné odchozí platby prostřednictvím služby , Anonymizováno, a opakované převody finančních prostředků různým fyzickým osobám, převážně s bydlištěm či vazbou na Filipíny. Jednalo se o jednotlivé částky od několika set korun až po desítky tisíc korun. Ve výpisech jsou dále zachyceny opakované okamžité platby, výběry hotovosti, běžné spotřebitelské výdaje a příležitostné příchozí platby od různých fyzických osob. Z výpisů za období listopad a prosinec 2023 a květen 2024 vyplývá, že účet vykazoval vysoký objem finančních toků neodpovídající pouze běžnému hospodaření domácnosti. Například za období od , datum, do , datum, činily celkové příchozí obraty , hodnota, Kč a odchozí obraty , hodnota, Kč, přičemž konečný zůstatek účtu činil pouze , hodnota, Kč. Finanční prostředky byly zpravidla krátce po jejich připsání z účtu dále převáděny nebo vybírány. Z výpisu běžného účtu , právnická osoba, č. , č. účtu, za období od , datum, do , datum, soud zjistil, že na účet bylo připsáno celkem , hodnota, Kč a odepsáno celkem , hodnota, Kč. Na účtu probíhaly četné příchozí i odchozí platby, včetně převodů mezi fyzickými osobami a převodů souvisejících s úhradami závazků žalovaného. Z mimořádného výpisu úvěrového účtu , banka, č. , hodnota, soud zjistil, že žalovanému byl dne , datum, poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč a dne , datum, další úvěr ve výši 128 000 Kč. Celkem tak žalovaný od věřitele obdržel finanční prostředky ve výši 228 000 Kč. Z výpisu úvěrového účtu dále vyplývá, že žalovaný v průběhu trvání úvěrového vztahu prováděl platby jak na splátky jistiny, tak na příslušenství pohledávky. Celková hodnota plateb prokazatelně uhrazených žalovaným ve prospěch věřitele tak činí nejméně 137 534,32 Kč, z čehož částka 26 367,64 Kč byla zaplacena na příslušenství pohledávky, tedy na smluvní úroky, pojistné, úroky z prodlení a sankční poplatky. Ze záznamů úvěrového účtu bylo dále zjištěno, že od srpna 2024 byl úvěr evidován jako pohledávka po splatnosti, banka účtovala úroky z prodlení a poplatky související s vymáháním pohledávky a žalovanému byly zasílány opakované výzvy k úhradě dlužné částky, a to nejméně dne 31. 10. 2024, 29. 11. 2024, 30. 1. 2025 a 3. 3. 2025. Žalovaný svůj závazek k poskytování sjednaných splátek však řádně neplnil a z dopisu právního předchůdce žalobkyně ze dne , datum, bylo zjištěno, že banka úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k okamžité úhradě částky 134 421,78 Kč. Oznámení o zesplatnění úvěru bylo zasláno na adresu žalovaného dne 4. 11. 2025. Následně dne , datum, uzavřela , právnická osoba, . na straně postupitele se společností , právnická osoba, . na straně postupníka Smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla i pohledávka za žalovaným a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne , datum, . Následně uzavřela společnost , právnická osoba, . na straně postupitele s žalobkyní na straně postupníka dne , datum, Smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které byla na žalobkyni postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. O postoupení pohledávek byl žalovaný informován dopisem společnosti , právnická osoba, . ze dne , datum, . Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 155 656,60 Kč do sedmi dnů od odeslání této výzvy.5. Shora zjištěný skutkový stav posoudil soud podle práva. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Soud při posouzení otázky úvěruschopnosti vycházel z aktuální judikatury, a to rozsudku NS ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ze kterého cituje: „27. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ukládá členským státům (při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů) přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Cílem je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti (odstavec 26 odůvodnění citované směrnice). Členské státy mají povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8). Je na každém členském státu, aby stanovil pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě směrnice a přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování s tím, že sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23). Směrnice následky za porušení uvedené povinnosti nestanoví a neupravuje ani otázky smluvního práva související s platností úvěrových smluv (srov. odstavec 30 odůvodnění směrnice).7. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet. 29.Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.8. Uvedený přístup odpovídá záměru zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (…) Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.“ Ze shora citovaného vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.9. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně - banky, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze zjištění vyplývající z veřejně dostupných rejstříků a informací , které získala od žalovaného. Nezjistila žádné negativní údaje, které by bránily poskytnutí úvěru a ověřila identitu žalovaného z jeho cestovního pasu. K dispozici měla jeho telefonní číslo , tel. číslo, elektronickou adresu. K prokázání úvěruschopnosti předložila výpisy z účtu, který pro žalovaného vedla její právní předchůdkyně. Z těchto výpisů je patrno, že účet nesloužil pouze k přijímání mzdy a úhradě běžných životních potřeb majitele účtu, ale současně byl využíván k četným převodům finančních prostředků mezi větším počtem osob, včetně zahraničních transakcí, především ve vztahu k osobám filipínského původu. Tato skutečnost je zřejmá z četnosti, objemu i struktury zaznamenaných transakcí. Z předložených bankovních výpisů soud nezjistil pravidelné platby, které by bylo možno jednoznačně identifikovat jako úhrady nájemného, záloh na energie, služeb spojených s bydlením či jiných obvyklých nákladů domácnosti. Převážnou část odchozích transakcí tvoří převody finančních prostředků různým fyzickým osobám, platby prostřednictvím služby Wise, okamžité platby, výběry hotovosti a běžné spotřebitelské výdaje. Z těchto podkladů proto nelze učinit spolehlivý závěr o výši pravidelných nákladů žalovaného na bydlení ani o celkové struktuře jeho nezbytných životních výdajů. Výpisy sice dokládají pohyb finančních prostředků na účtu, samy o sobě však neposkytují dostatečný podklad pro posouzení, jaká část výdajů představovala platby za bydlení a související služby. K takovému závěru by bylo třeba dalších důkazů, zejména nájemní smlouvy, vyúčtování služeb, smluv s dodavateli energií nebo pravidelně identifikovatelných plateb těmto subjektům. Pro posouzení úvěruschopnosti považuje soud za podstatné, že výpisy vypovídají především o objemu finančních toků, nikoli o skutečné výši disponibilního příjmu a nezbytných měsíčních výdajů žalovaného. Nelze z nich bezpečně zjistit, zda žalovaný hradil náklady na bydlení ze sledovaného účtu, z jiného účtu, v hotovosti nebo prostřednictvím třetí osoby. Proto samotné výpisy neposkytují dostatečný podklad pro závěr o jeho reálné úvěruschopnosti ve smyslu § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Nelze tedy uzavřít, že by se právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopností žalovaného nezabývala, avšak z listin, které doložila žádné relevantní údaje k posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplývají a soudu se proto zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jeví jako pouze formální. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila, důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku vůči žalovanému na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., o změně právního posouzení nemohla být žalobkyně z důvodu její nepřítomnosti při jednání postupem podle § 118a odst. 2 o.s.ř. poučena. Nebyla-li smlouva o úvěru platně sjednána, nemá právní předchůdkyně žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvního úroku, ani na jiné související poplatky včetně smluvní pokuty a příslušného zákonného úroku z prodlení z těchto částek. Co se týče výše uplatněného nároku, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, jistinu ve výši 128 000 Kč, a dle výpisu , typ půjčky, na tuto jistinu zaplatil žalovaný 31 091,71 Kč, když v jeho prospěch je třeba zohlednit i platby započtené žalobkyní na úrok, poplatky a úrok z prodlení. K doplacení tak zbývá částka 96 908,29 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaný se o částku 96 908,29 Kč na úkor žalobkyně obohatil, důsledně tomu uložil žalovanému zaplacení této částky z důvodu vydání bezdůvodného obohacení.10. Vzhledem k tomu, že žalovaný je s plněním v prodlení, přiznal soud žalobkyni i úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, podle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Úrok z prodlení činí, jak shora ve výroku I. uvedeno.11. Při stanovení lhůty k plnění soud vycházel z výše dlužné částky, a pokud jde o počátek prodlení, vycházel z data doručení žaloby žalovanému soudem, když v řízení nebyla prokázána žádná dřívější výzva k vydání bezdůvodného obohacení. Soud uložil žalovanému zaplatit vše v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).12. Co se týče zbývajícího nároku, s odkazem na shora uvedené odůvodnění, soud návrh v části, co do nároku na zaplacení částky 22 389,09 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 13 107,26 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 017,14 Kč, úroku ve výši 22,9 % ročně z částky 112 221,38 Kč od 17. 10. 2025 do 15. 1. 2026, zákonného úroku z prodlení ročně z částky 112 221,38 Kč od 17. 10. 2025 do 10. 7. 2026 a z částky 15 313,09 Kč od 11. 7. 2026 do zaplacení, a úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 112 221,38 Kč od 16. 1. 2026 do zaplacení, jako nedůvodný zamítl.13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení jistiny ve výši 119 297,38 Kč. Soud žalobě vyhověl pouze do částky 96 908,29 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení a ve zbývající části ji zamítl. Čistý úspěch žalobkyně proto představuje 62,47 %. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud vyšel z tarifní hodnoty odpovídající částce, v níž byla žalobkyně ve věci úspěšná, tj. z částky 96 908,29 Kč. Odměna zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 4 980 Kč. Soud přiznal odměnu za tři úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a sepis žaloby, celkem ve výši 14 940 Kč. Dále přiznal tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 1 350 Kč. Jelikož zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží jí rovněž náhrada této daně ve výši 21 % z částky 16 290 Kč, tj. 3 420,90 Kč. Náklady řízení včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 772 tak činí celkem 24 482,90 Kč. S ohledem na čistý procesní úspěch žalobkyně ve výši 62,47 % přiznal soud žalobkyni vůči žalovanému náhradu nákladů řízení v rozsahu 15 294,47 Kč (24 482,90 Kč × 62,47 %), zaokrouhleno na celé koruny. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 294,47 Kč splatnou ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně , Jméno advokátky, , advokátky.