Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 5. 2026, doplněnou podáními ze dne 1. 7. 2026 a 28. 7. 2026, domáhala zaplacení částky 12 169 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela dne 28. 11. 2025 s žalovanou úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalované poskytla na její bankovní účet č. , č. účtu, úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit společně s poplatkem urychlujícím poskytnutí úvěru na účet klienta ve výši 199 Kč a úrokem v částce 392 Kč, a to ve 24měsíčních splátkách. Úvěrová smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně , Anonymizováno, , kde žalobkyně vyplnila požadované údaje a odeslala znění smlouvy žalobkyni. Po schválení smlouvy žalobkyní se objevil text smlouvy v aplikaci žalobkyně a následně byl na telefonní číslo , tel. číslo, zaslán podpisový SMS kód. Žalovaná také zaslala ze svého bankovního účtu platbu ve výši 1 Kč na účet žalobkyně. Při zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně vycházela z informací dostupných ve veřejně přístupných databázích NRKI, BRKI a SOLUS. Zjištěné údaje byly zaznamenány v tzv. credit scoringu, v němž byl zohledněn kromě výdajových a příjmových poměrů, také věk a rodinný stav žalované a její zatížení splátkami úvěrů u jiných společností. Žalobkyně následně sestavila MLS model, kdy u žalované vyšlo zbývající MLS v částce 1 441 Kč. Žalobkyně při sestavení MLS modelu žalované vycházela z jejího příjmu v částce 8 333 Kč měsíčně, který představoval rodičovský příspěvek a výdajů v podobě životního minima v částce 5 995 Kč s tím, že v rejstříku NRKI nebyly zjištěny existující úvěry. Příjem žalované byl ověřen z výpisů z účtu za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy a představoval rodičovský příspěvek. Dále bylo zjištěno, že žalovaná měla také vedlejší příjem od společnosti , jméno FO, , jméno FO, , právnická osoba, ., v částce 5 300 Kč až 11 000 Kč měsíčně. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto došlo k zesplatnění úvěru, kdy byly účtovány úroky, konkrétně dne 28. 1. 2026 v částce 392 Kč, dne 28. 2. 2026 ve výši 392 Kč a dne 20. 3. 2026 v částce 392 Kč. Žalovanému byla také naúčtována smluvní pokuta, a to dne 13. 1. 2026 ve výši 500 Kč, dne 30. 1. 2026 v částce 500 Kč a dne 2. 3. 2026 ve výši 500 Kč. Žalované byly také účtovány účelně vynaložené náklady, představující náklady za vymáhání pohledávky, a to dne 5. 1. 2026 v částce 300 Kč, dne 2. 2. 2026 ve výši 300 Kč, dne 2. 3. 2026 v částce 300 Kč a dne 20. 3. 2026 ve výši 130 Kč. Žalovanou částku představuje jistina úvěru ve výši 8 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru v částce 264 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, úroky v částce 1 176 Kč, účelně vynaložené náklady v částce 1 030 Kč a smluvní pokuta ve výši 1 500 Kč společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení od 2. 5. 2026 do 19. 5. 2026 v částce 69,02 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 169 Kč od 20. 5. 2026 do zaplacení. Žalované byla zaslána předžalobní výzva nejméně 7 dní před podáním žaloby, žalovaná však doposud z dlužné částky ničeho neuhradila.2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaná se k jednání soudu bez řádné a včasné omluvy nedostavila, ač byl k jednání řádně předvolán a žalobkyně se z jednání omluvila.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:Žalobkyně, jakožto poskytovatelka spotřebitelských úvěrů, převedla na bankovní účet žalované č. , č. účtu, dne 28. 11. 2025 částku ve výši 8 000 Kč /viz výpis žalobkyně z OR v systému CEPR, opis výpisu proplacení smlouvy na č. l. 24 spisu, sdělení , právnická osoba, . na č. l. 51 spisu, výpis z účtu na č. l. 56 spisu/. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky několikrát vyzvána, naposledy předžalobní výzvou ze dne 17. 4. 2026 /viz výzvy na č. l. 26 a 27 spisu vč. poštovního podacího archu na č. l. 28 spisu, předžalobní výzva na č. l. 29 spisu s poštovní podacím archem na č. l. 30 spisu/. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila /viz výpis čerpání, splátek a úhrad na č. l. 25 spisu/. Žalovaná netvrdila, ani to z obsahu spisu nijak nevyplývá, že by na svůj dluh uhradila více, než kolik uváděla žalobkyně, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.5. Soud provedl důkazy předložené žalobkyní (jiné ani dle obsahu spisu označeny nebyly), ze kterých nebylo prokázáno, že by žalovaná dne 28. 11. 2025 uzavřela s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně soudu předložila pouze text uvedené smlouvy, kde je na místě podpisu žalované uvedeno její jméno a PIN kód , Anonymizováno, , z ničeho však nevyplývá, že by se jednalo o PIN, který byl zaslán a následně použit právě žalovanou k podpisu předmětné smlouvy, a to ani ve spojení s ostatními v řízení provedenými důkazy. Žalobkyně uváděla, že předmětná smlouva měla být žalovanou podepsána prostřednictvím SMS kódu, což ničím nedoložila. Nadto samotné zaslání SMS kódu by neprokazovalo vůli žalované být předloženou smlouvou ve znění, v němž je předkládána, vázána. Soud má za to, že uvedený PIN kód nesplňuje náležitosti elektronického podpisu tak, jak to vyžaduje § 561 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Soudu předložené PDF dokumenty neobsahují žádné záznamy o tom, že by k nim byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis (a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis ve smyslu ustanovení nařízení EU č. 910/2014 eIDAS). Je-li do textu písemnosti pojat údaj o tom, kdy k podpisu mělo dojít, nejde o podpis, ale výlučně o grafický odraz nějakého tvrzení, nikoliv data připojená k jiným datum umožňujícím ověřit, že po jejich připojení již dokument nedoznal žádné změny. Navíc skutečnost, že žalobkyně disponuje údaji o jménu, příjmení, bydlišti či rodném čísle žalované, bez toho, aniž by si byla vůbec, s ohledem na způsob uzavření tvrzené smlouvy, jista tím, že jí tyto údaje poskytuje právě osoba žalované, nemůže podle náhledu soudu v daném případě vést k závěru o vzniku závazkového vztahu dle předloženého textu smlouvy mezi konkrétními osobami /viz úvěrová smlouva na č. l. 13 – 16 spisu, formulář pro standardní informace na č. l. 11 – 12 spisu, memorandum o zpracování osobních údajů na č. l. 17 – 19 spisu, sazebník poplatků na č. l. 20 spisu/.6. Nadto dospěl soud k závěru, že i kdyby byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena úvěrová smlouva ve znění textu předloženém soudu, nemohl by ji soud posoudit jako platně uzavřenou, když soud nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti ve smyslu § 86 zákona č. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění tvrdila, když uváděla, že žalovaná měla příjem ve výši 8 333 Kč z rodičovského příspěvku a vedlejší příjem ve výši 5 300 Kč až 11 000 Kč měsíčně od zaměstnavatele , jméno FO, , dále měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalované za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy, na základě kterých dospěla k závěru, že žalovaná má k dispozici 1 441 Kč měsíčně ke splácení poskytnutého úvěru. Soud ovšem z předložených listin zjistil, že sama žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že má příjem 25 000 Kč, má jednu vyživovací povinnost, žije u rodičů a nesplácí žádné splátky dříve sjednaných úvěrů /viz karta klienta na č. l. 23 spisu, posouzení úvěruschopnosti klienta na č. l. 21 – 22 spisu/. Příjem žalované v září 2025 byl tvořen rodičovským příspěvkem v částce 8 333 Kč, příjmem od třetích osob ve výši 5 410 Kč, příjem od společnosti , Anonymizováno, ve výši 780 Kč a příjmem od zaměstnavatele , jméno FO, . v částce 7 300 Kč, celkem tedy činil 21 823 Kč. Výdaje žalované za září 2025 dosahovaly výše 20 957,93 Kč. Příjem žalované v říjnu 2025 byl tvořen rodičovským příspěvkem v částce 8 333 Kč, příjmem od třetích osob ve výši 4 250 Kč a příjmem od zaměstnavatele , jméno FO, . v částce 11 000 Kč (když nejspíše omylem byla žalované vyplacena částka celkem ve výši 25 800 Kč, která ovšem byla v části 14 800 Kč okamžitě žalovanou vrácena zaměstnavateli zpět), celkem tedy příjem za říjen 2025 činil 36 383 Kč. Výdaje žalované za říjen 2025 dosahovaly výše 38 757,27 Kč. Příjem žalované v listopadu 2025 byl tvořen rodičovským příspěvkem v částce 8 333 Kč, příjmem od třetích osob ve výši 11 980 Kč a příjmem od zaměstnavatele , jméno FO, . v částce 5 300 Kč, celkem tedy 25 613 Kč. Výdaje žalované za měsíc listopad 2025 dosahovaly částky 24 424,35 Kč /viz přehled pohybů na účtech na č. l. 57 - 65 spisu/. Žalovaná již v minulosti čerpala úvěr, sjednaný dne 2. 5. 2022, s jehož splácením se dostala do prodlení /viz úvěrovou zprávu na č. l. 49 spisu/. Na základě všech informací, které žalobkyně měla k majetkovým poměrům žalované k dispozici, nemohla v žádném případě dospět k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet. Příjem žalované pocházel částečně z rodičovského příspěvku ve výši 8 333 Kč, který byl jediným příjmem s pevnou výší, z vedlejšího příjmu ze zaměstnání, jehož výše ovšem nebyla stálá a značně kolísala, když v září 2025 dosahovala částky 7 300 Kč, v říjnu 2025 částky 11 000 Kč a v listopadu 2025 částky 5 300 Kč, a částečně také od třetích fyzických osob, přičemž s ohledem na to, že většina poskytnutých prostředků těmito třetími osobami jim byla následně žalovanou hrazena tentýž měsíc či měsíc následující zpět, je velmi pravděpodobné, že se jednalo o poskytnuté zápůjčky. Výdaje žalované za sledované měsíce buď dosahovaly výši jejích měsíčních příjmů nebo je dokonce převyšovaly, žalovaná tak již v době, kdy žádala o poskytnutí úvěru neměl žádné prostředky, ze kterých by poskytnutý úvěr hradila. Žalobkyně měla k posouzení úvěruschopnosti přistoupit o to pečlivěji, když věděla, že žalovaná je na rodičovské dovolené a má v péči nezletilé dítě a dále že již v minulosti měla problémy se splácením poskytnutého úvěru. Ničemu z toho však žalobkyně nevěnovala pozornost a žalované úvěr poskytla. Žalobkyně tím, že nesprávně vyhodnotila jí dostupné údaje, porušila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).7. Soud dále neučinil žádná skutková zjištění z předložených emailových zpráv obsahujících výzvu k úhradě, když v řízení nebylo prokázáno jejich odeslání žalované /viz emaily na č. l. 41-48 spisu/.8. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.9. Podle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.10. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně odeslala na bankovní účet žalované celkem částku ve výši 8 000 Kč bez právního důvodu, žalovaná se tak v tomto rozsahu bezdůvodně obohatila, je tedy povinna tuto částku vrátit. Soud proto žalobě v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 000 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalované, vyhověl. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalované, byla výzva odeslaná dne 23. 3. 2026 prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Dle informace na , webová stránka, se zásilka dostala do dispozice žalované dne 24. 3. 2026. Žalovaná byla povinna uhradit dluh z bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 3. 4. 2026 dle textu této výzvy. Ode dne následujícího, od 4. 4. 2026, je žalovaná s úhradou dlužné částky v prodlení a žalobkyni by tak náležel nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši 11,5 % podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., žalobkyně jej však požadovala teprve od 2. 5. 2026. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).15. Ve zbylém soudu nezbylo než nárok žalobkyně zamítnout, když nebylo v řízení prokázáno uzavření úvěrové smlouvy s tvrzeným obsahem, žalobkyně tak nemá nárok na smluvní úroky, smluvní pokutu, náklady a sjednané poplatky ani na úrok z prodlení z částky převyšující přiznanou jistinu (výrok II. tohoto rozsudku).16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 884 Kč (zaokrouhleno na celé koruny), přičemž tato částka představuje 31,4 % (rozdíl úspěchu žalobkyně 65,7 % a žalované v rozsahu 34,3 %) z jejich celkové výše 2 815 Kč. Náklady řízení sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 169 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 315 Kč. Při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu soud přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky včetně zákonných úroků z prodlení, v jejichž rozsahu nebyla žalobkyně úspěšná, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08. Ohledně aplikace ustanovení § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství formulářových žalob v systému ISAS (např. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ). Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III tohoto rozsudku).17. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu za podání doručené soudu dne 1. 7. 2026, v němž žalobkyně pouze doplnila svá žalobní tvrzení, které mohla a měla uvést již v samotné žalobě.18. O povinnosti žalobkyně uhradit doplatek soudního poplatku soud rozhodl podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodu 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, neboť k vydání elektronického platebního rozkazu podle návrhu žalobkyně nedošlo. Žalobkyni tak vznikla poplatková povinnost k doplacení soudního poplatku podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, uložením povinnosti v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). Žalobkyně původně uhradila pouze 800 Kč, tedy vzhledem k předmětu řízení jí byl doměřen doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.