50 C 56/2022-25 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu 28. 2. 2022 a doplněnou dne 17. 8. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 16 770 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 8. 1. 2020 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 27 270 Kč (skládající se z půjčené částky ve výši 15 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 12 270 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr spolu se souhrnným poplatkem v pravidelných týdenních splátkách ve výši 455 Kč. První splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaná na dlužnou částku uhradila 10 500 Kč, kterou žalobkyně započetla na jistinu v poměru 56,49% a na souhrnný poplatek v poměru 43,503%. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalované. Splatnost úvěrové smlouvy nastala ke dni 3. 3. 2021 a ode dne následujícího žalobkyně požaduje zaplatit úrok z prodlení z dlužné částky. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaná se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek. 4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 8. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala k úvěru uhradit i souhrnný poplatek, a to v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč. Souhrnný poplatek se skládal z úroku ve výši 2 970 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Žalovaná převzala úvěr v hotovosti, což stvrdila podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy. 6. Z Evidenční karty klienta podepsané žalobkyní a žalovanou dne 6. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalovaná bydlí v nájemním bytě, je svobodná, má středoškolské vzdělání, nemá vyživovací povinnost, je vlastníkem automobilu. Žalovaná je zaměstnána jako pracovník distribučního centra u společnosti [právnická osoba] [IČO], s čistou mzdou ve výši 19 967 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalované dosahují částky 8 580 Kč. 7. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaná celkem zaplatila na dluh ze smlouvy o úvěru 10 500 Kč. 8. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do 7 dnů od doručení upomínky. 9. Z poštovního archu se podává, že předžalobní upomínka byla žalované doručena dne 26. 11. 2021. 10. Z interní databáze soudu bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy bylo proti žalované vedeno několik exekučních řízení vedených např. pod sp. zn. 48 EXE 2855/2019 nebo 50 EXE 4717/2019. 11. Soud tak učinil skutkový závěr, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala úvěr vrátit a společně s tím zaplatit souhrnný poplatek 12 270 Kč. Žalovaná na dluh ze smlouvy o úvěru zaplatila celkem 10 500 Kč. V době uzavření smlouvy bylo proti žalované vedeno několik exekucí. Z důvodu prodlení žalované s placením jednotlivých splátek žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do 7 dnů od doručení předžalobní upomínky. 12. Soud se zaobíral posouzením úvěruschopnosti žalované. 13. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 15. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 16. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 18. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. 20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 22. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná