Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 45.522,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Uvedla, že předmětnou pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, se společností , právnická osoba, Tvrdila, že původní věřitel uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu poskytl úvěr ve výši 35.000 Kč splatný dne , datum, . Žalovaný měl úvěr řádně čerpat, avšak do sjednaného dne splatnosti jej nevrátil a dostal se do prodlení. Podle smlouvy se současně zavázal uhradit smluvní úrok ve výši 10.522,42 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetového rozhraní po registraci žalovaného, vyplnění osobních údajů a odsouhlasení smluvních podmínek, přičemž úvěr byl dne , datum, vyplacen převodem na bankovní účet žalovaného. Tvrdila, že žalovaný byl opakovaně upomínán a před podáním návrhu mu byla dne , datum, zaslána předžalobní výzva. Předmětem žaloby je podle žalobkyně pohledávka sestávající z nesplacené jistiny ve výši 35.000 Kč a smluvního úroku ve výši 10.522,42 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy o úvěru důvodným, navrhla žalobkyně posoudit nárok v rozsahu jistiny jako vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v přijetí finančních prostředků žalovaným.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nikterak nerozporoval.3. Jelikož žalobce souhlasil již v žalobě samé s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, vyzval soud žalovaného, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalovaný ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí bez jednání ničeho nenamítal, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených účastníky.4. Žalobce vzal žalobu zpět co do částky 3 556,97 Kč a příslušného zákonného úroku z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení. S ohledem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Vzhledem k tomu, že v daném případě by vratná část soudního poplatku činila částku 179 Kč, tak soud k vrácení této části soudního poplatku nepřistoupil. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I.5. Z provedených důkazů soud zjistil, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne , datum, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Uzavření smlouvy předcházela identifikace žalovaného prostřednictvím internetové aplikace předchůdce žalobce, provedení ověřovací platby ve výši 0,01 Kč a potvrzení smlouvy prostřednictvím SMS kódu zaslaného na telefonní číslo , tel. číslo, . Předchůdce žalobce následně dne , datum, zaslal částku 35 000 Kč na bankovní účet žalovaného, přičemž ve smlouvě byl vedle vrácení jistiny sjednán rovněž smluvní úrok v celkové výši 24 641,80 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek ve výši 4 970,15 Kč se splatností každé splátky vždy k 7. dni každého kalendářního měsíce. Sjednána byla úroková sazba 112 % ročně a RPSN 191,8 %. Žalovaný svůj závazek ve sjednané lhůtě nesplnil a dlužná částka nebyla uhrazena ani přes následné upomínky žalobce a jeho předchůdce, včetně předžalobní výzvy zaslané dne , datum, . Žalovaný celkem uhradil částku 10 046,40 Kč, zbytek dlužné částky však zůstal neuhrazen.6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda je uzavřená smlouva platná. Zkoumá, zda neplatnost smlouvy nezpůsobuje jednak sjednání lichevní výše úroku a dále, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného spotřebitele před uzavřením smlouvy, neboť neřádné zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr způsobuje absolutní neplatnost smlouvy.16. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru jedná o platný smluvní závazek.17. V daném případě nelze smlouvu o úvěru považovat za platnou vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, zda ze strany žalobce došlo k řádnému posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, když žalobce v tomto směru soudu nepředložil žádné relevantní důkazy, kterými by doložil, že se otázkou příjmů a závazků žalovaného skutečně zabýval. Z předložených důkazů plyne, že k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedoložil prakticky žádné skutečnosti a to ani na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalobce neprokázal, že před uzavřením smlouvy při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupoval s odbornou péčí.18. Pokud předchůdce žalobce přesto poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr, byla smlouva od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně porušuje veřejný pořádek, neboť v případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného.19. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 35 000 Kč na jeho bankovní účet. Sjednaná výše úroku činila 112 % ročně, RPSN 191,8 %. Další podmínky byly sjednány v obchodních podmínkách poskytovatele úvěru.20. Důvod pro závěr o neplatnosti uzavřené smlouvy je výše požadovaného úroku, která je 112 % p. a., což je zcela nepochybně lichevní/nemravná výše úroků, která způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy. Obvyklá výše smluvního úroku u spotřebitelských úvěru podle statistiky ARAD vydávané ČNB se v roce 2025 pohybovala pouze okolo 9 % p. a. V rozporu s dobrými mravy se dle ustálené soudní praxe zpravidla považuje výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.21. Pokud si účastníci ve smlouvě sjednali úrok ve výši cca 112 % ročně, byla smlouva od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., kdy neplatně sjednaný úrok vzhledem k ustálené soudní praxi způsobil neplatnost celé smlouvy o úvěru (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo 21 Cdo 1484/2004).22. Předchůdce žalobce dle smlouvy žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, na které žalovaný uhradil částku 10 046,40 Kč, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Soud mu proto dle § 2991 o. z. uložil povinnost vrátit žalobci zbývající část jistiny ve výši 24 953,60 Kč představující bezdůvodné obohacení. Žalovaný se k žalobě ve lhůtě stanovené výzvou soudu nevyjádřil. Ani z obsahu spisu nešlo ke dni vyhlášení rozsudku dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věty poslední zákona jde o skutečnost v jeho prospěch a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který je zde v informačním deficitu). Proto soud rozhodl, že žalovaný je schopen žalobci přiznanou jistinu úvěru zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (viz výrok III.).23. S ohledem na shora uvedené závěry o neplatnosti smlouvy o úvěru soudu nezbylo než uplatněný nárok žalobce ve zbývajícím rozsahu zamítnout, neboť k ujednáním, ve kterých se žalovaný zavázal uhradit další nároky pro neplatnost smlouvy možné přihlédnout. V případě uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení soud vyšel z ustálené soudní praxe kladoucí důraz na zvýšenou ochranu spotřebitele, dle které je spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož se spotřebitel po tuto dobu nemůže dostat do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemohl poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Soud proto nárok žalobce ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodný zamítl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.24. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. V daném případě byl žalobce ve věci úspěšný ve výši 51,55 % - rozsudkem přiznaná částka 24 953,60 Kč. Naopak žalobce byl neúspěšný v části, ve které byla žaloba zamítnuta (48,45 %, částka 17 002,85 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 41 956,45 Kč od , datum, do zaplacení, částka zpětvzetí ve výši 3 565,97 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 3 565,97 Kč od , datum, do zaplacení). Úspěch žalobce tak v dané věci činí 3,1 % (51,55 % - 48,45 %). Částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobce soud posoudil v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř., když to byl žalobce, kdo uvedením nesprávné výše žalobního nároku zavinil částečné zastavení řízení a tím pádem byl v tomto rozsahu neúspěšný. V daném případě tak úspěch žalobce převyšoval úspěch žalovaného jen v nepatrné části a soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.