6 C 31/2013-710 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem, a to pozemku parc. č. St. [anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba [adresa žalobkyně a žalovaného] – rodinný dům, pozemku parc. č. St. [rok] – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. [číslo] – zahrada, jejíž součástí je stavba stodoly dosud nezapsané v katastru nemovitostí, které jsou zapsány na listu vlastnictví [číslo] pro obec a k. ú. [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce] (I), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (II) s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na úplné vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 1 417 150 Kč do 7 dnů od právní moci rozsudku (III). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ([příjmení]) a žalobkyni a žalovanému uložil povinnost zaplatit každý na nákladech řízení České republiky částku 36 692 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Novém Jičíně (V). 2. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že část pozemků zapsaných na LV [číslo] pro obec a k. ú. [obec] u [stát. instituce], Katastrální pracoviště Nový Jičín, a to pozemku p. č. st. [anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – [obec] - rodinný dům [adresa], postavená na pozemku p. č. st. [anonymizováno], pozemku [parcelní číslo] – zahrada, vyznačené červeným ohraničením a označením [anonymizováno] ve variantě B dle znaleckého posudku [číslo] vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení], se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně. Část pozemků zapsaných na LV [číslo] pro obec a k. ú. [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce], a to pozemku p. č. st. [anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – [obec] - rodinný dům [adresa], postavená na pozemku p. č. st. [anonymizováno], pozemku [parcelní číslo] – zahrada, a celý pozemek p. č. st. [rok] – zastavěná plocha a nádvoří, na kterém stojí stavba jiného vlastníka bez č. p./č. e. – jiná stavba, vyznačené červeným ohraničením a označením [anonymizováno] ve variantě B dle znaleckého posudku [číslo] vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení], se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že odvolací soud určí částku, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vypořádání podílového spoluvlastnictví. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil, že žalobkyně disponuje dostatečnými prostředky pro vyplacení odpovídajícího podílu na vypořádání spoluvlastnictvím s žalovaným, nicméně nesprávně vyvodil, že tyto finanční prostředky nenáleží žalobkyni, nemůže s nimi samostatně disponovat a je„ prokazatelně odkázána na právně nevynutitelnou pomoc třetích osob“. Soud prvního stupně považuje svědectví [anonymizováno] [jméno] [příjmení] za nevěrohodné, tedy neuvěřil žalobkyni stran prokázání dostatečné solventnosti, ale na tuto skutečnost žalobkyni neupozornil, nevyzval k doplnění tvrzení a důkazů ohledně její solventnosti s poučením o důsledcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Motivace žalované a svědka [příjmení] spočívá v zachování rodinného domu pro jejich společného syna, který s žalobkyní rodinný dům užívá, přičemž soud prvního stupně správně zjistil, že citová vazba žalobkyně je nepochybně hlubší a významnější než u žalovaného, nicméně ve svých úvahách již nezohlednil tento hlavní motiv. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nemožnosti reálného dělení z důvodu vedení hranice pozemku přes kanalizační poklop. Žalobkyně opět poukazuje na zákonnou úpravu v § 23 odst. 5 písm. a) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, dle kterého„ v ochranném pásmu vodovodního řadu nebo kanalizační stoky lze provádět zemní práce, stavby, umísťovat konstrukce nebo jiná podobná zařízení či provádět činnosti, které omezují přístup k vodovodnímu řadu nebo kanalizační stoce nebo které by mohly ohrozit jejich technický stav nebo plynulé provozování“. Rovněž znalec ve své výpovědi potvrdil, že posunutí plotu blíže ke stavbě rodinného domu je rozumným a proveditelným řešením, čímž nebude kanál, případně jeho ochranné pásmo, nikterak dotčen. Soud prvního stupně nepostupoval správně, když si zjednodušil hodnocení špatného stavu nemovité věci tak, že jde k tíži žalované, nicméně již nezohlednil ve svých úvahách, že žalovaná opakovaně investovala do opravy a údržby prostor, které výlučně užívá se svým synem a přítelem. V částech budovy, do kterých žalovaný zamezil žalobkyni přístup, nemohly být opravy provedeny. Naopak žalovaný do opravy a údržby rodinného domu nikterak neinvestoval a bojkotoval veškeré snahy žalobkyně o zhodnocení či údržbu domu. Žalovaný v řízení prokázal, že rodinný dům nepotřebuje pro bydlení, ale pouze pro usnadnění svého podnikání, když již vynaložil nemalé částky na rekonstrukci jiné nemovitosti, kde bydlí bez jakýchkoliv obtíží. Naopak žalobkyně nemá možnost si kdekoliv zajistit obdobné či přiměřené bydlení. Bylo prokázáno, že se jedná o„ rodný dům“ žalobkyně, je na něj velmi citově vázána a v podstatě zde strávila celý svůj život, hodlá zde dožít a předat tuto nemovitost svému synovi. [příjmení] nemovitosti v chráněné krajinné oblasti, blízkost přírody a poklidného okolí a možnost trávení volného času v přírodě jsou okolnosti, které nelze nahradit tím, že bude žalovaná odkázána na bydlení v pronájmu nehledě na konstantně se zvyšující ceny nemovitých věcí a tedy i nájmů. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zcela se ztotožňuje s vyhodnocením soudu prvního stupně v otázce finančních prostředků žalobkyně pro vypořádání. Vyhodnocení solventnosti jednotlivých účastníků řízení není ze strany soudu primárním důvodem pro rozhodnutí o přikázání nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví. Není pravdou, že závěry soudu o nemožnosti reálného dělení jsou opřeny toliko o problém kanalizačního vedení, když v bodech 25 až 29 odůvodnění rozsudku jsou podrobně rozebrány důvody, proč nelze nemovité věci reálně rozdělit. Žalobkyně si záměrně nevšímá nejzásadnějšího důvodu pro nemožnost reálného dělení, kterým je skutečnost, že náklady na reálné rozdělení byly znalecky vyčísleny na částku 1 365 545 Kč, což s ohledem na ustálenou soudní judikaturu znamená, že předmětné nemovité věci jsou reálně nedělitelné. Za irelevantní považuje úvahy žalobkyně týkající se hodnocení soudu ohledně špatného stavu nemovitých věcí. Tvrzení žalobkyně, že předmětné nemovité věci potřebuje pro zajištění svého bydlení, zatímco žalovaný má jediný důvod spočívající v jeho podnikání na místě, hodnotí za lživé. Zatímco žalobkyně sama pro sebe, svého syna a svého partnera využívá celý společný dům, žalovaný žije již deset let v bývalé kůlně, kterou jsem si zrekonstruoval, avšak toliko na provizorní bydlení. Rovněž tvrzení žalobkyně o její citové vazbě k domu jsou zcela účelové, naopak žalovaný prokázal svou citovou vazbu k místu a k nemovitým věcem, která je navíc pravá a nefalšovaná. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, včetně předcházejícího řízení dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání není důvodné. 5. Nejprve odvolací soud zdůrazňuje, že žalobkyně v podání ze dne [datum] (viz č. l. 40 spisu) žádá, aby vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo provedeno v širším slova smyslu s ohledem na její investice popsané v čl. III žaloby, jejichž hodnota bude zjištěna znaleckým posudkem. Následně u jednání soudu dne [datum] (č. l. 137) učinili účastníci nesporným, že hodnota investic žalobkyně do nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví s žalovaným činí [částka]. 6. Dle § 1148 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. 7. O vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví, prováděném soudem jako vypořádání v širším smyslu na návrh účastníka anebo na podkladě vzájemného návrhu účastníka, rozhoduje soud samostatným výrokem rozsudku, nikoli jen v rámci rozhodování o náhradě za spoluvlastnický podíl.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soud ze dne 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, (R 46/1991)). Tento závěr je tak i po nabytí účinnosti občanského zákoníku dle současné rozhodovací praxe i nadále použitelný, když Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že„ Pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (§ 1143 a násl. o. z.) řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání (§ 1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení proti budoucímu nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016). 8. V řízení o zrušení a vypořádání pod