Okresní soud v Novém Jičíně 13 C 140/2026-24 – Smlouva o úvěru

o 182 754,53 Kč s příslušenstvím

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne 26. 5. 2026 domáhal po žalované zaplacení částky 182 754,53 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce se žalovanou uzavřeli dne 4. 11. 2023 Smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce žalované poskytl částku 200 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila, respektive vrátil část a na jistině dále dluží 180 954,53 Kč. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení:- úroku z prodlení z částky 180 954,53 Kč ve výši 11,5 % ročně- smluvního úroku ve výši 15,39 % ročně z dobu do 27. 3. 2026 (celkem 17 995,73 Kč) a poté od 28. 3. 2026 smluvního úroku 8,05 % ročně z částky 180 954,53 Kč- poplatků za upomínky a výzvy k zaplacení ve výši 300 Kč a 500 Kč (celkem 1 800 Kč)Žalovaná se k věci nevyjádřila.Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobce se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce dne 4. 11. 2023 žalované poskytl částku 200 000 Kč, kterou žalovaná řádně nesplácela (žádost o poskytnutí úvěru, smlouva o úvěru, výpisy z účtu, obchodní podmínky žalobce). Ke dni 19. 10. 2025 žalobce z důvodu neplnění povinnosti žalované dluh řádně splácet celý dluh zesplatnil (oznámení o zesplatnění dluhu). Dne 1. 4. 2026 byla žalovaná naposledy před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu (předžalobní upomínka).Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobce a žalovanou (žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Schopnost žalované splácet řádně úvěr byla dostatečně zkoumána, když kromě nahlížení do veřejných rejstříků vyšel úvěrující z výpisů z účtu žalované. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, kterou měla vrátit v 96 měsíčních splátkách ve výši 3 657 Kč. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky řádně nesplácela, soud ji uložil zaplatit i zbývající část jistiny, to je 180 954,53 Kč.Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku.Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 15,39 % ročně, je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl.Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku.V případě sjednaného poplatku za upomínku či výzvu k zaplacení ve výši 300 Kč a 500 Kč (celkem 1 800 Kč) soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobce vzniklé s upomínáním žalované. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl.Konečně žalobce požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 41 336,10 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 138 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 182 754,53 Kč sestávající z částky 8 420 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 8 420 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 8 420 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26 610 Kč ve výši 5 588,10 Kč.