15 C 154/2021-76 — Okresní soud v Olomouci

1. V řízení zahájeném žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 17. 5. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 779 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 1. 2021 mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) a žalobkyní jako postupníkem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 27. 1. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytnul žalovanému zápůjčku ve výši 3 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 26. 2. 2016. Žalovaný zápůjčku v poskytnuté výši čerpal, avšak po uvedeném datu splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Úvěr byl poskytnut z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 3 000 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 779 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena původním věřitelem na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021, odeslaným dne 2. 2. 2021. Dne 27. 1. 2016 byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, ve které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky věřiteli vrátit nejpozději do 26. 2. 2016, a to společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 779 Kč. Zápůjčka byla poskytnuta z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Předžalobní výzvou ze dne 2. 2. 2021 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k zaplacení žalované částky. Výzva byla žalovanému odeslána dne 2. 2. 2021. Žalobkyni se v řízení nepodařilo dokázat, že původní věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. 5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 8. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu. 9. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Soud v rámci právního hodnocení zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací na straně žalobkyně, když v řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni řádně postoupena na základě předložené smlouvy o postoupení pohledávky, žalobkyně tak je v řízení aktivně věcně legitimována. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 3 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že původní věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že žalobkyně v řízení neprokázala, že původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně ani přes písemnou výzvu soudu k této skutečnosti nepředložila žádné důkazy. 14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně tak má nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 3 000 Kč. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 2. 2. 2021. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 5. 2. 2021. Dne 6. 2. 2021 tak nastala splatnost částky 3 000 Kč a od následujícího dne 7. 2. 2021 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonný úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 3 000 Kč s požadovaným úro