22 C 42/2025-60 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 75 186 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení), která představuje nevrácenou část jistiny úvěru (29 756 Kč) poskytnutého žalovanému na základě smlouvy ze dne 21. 8. 2024; ujednaný poplatek za poskytnutí úvěru (17 465 Kč); ujednaný úrok z poskytnutého úvěru (10 465 Kč) a ujednanou smluvní pokutu (17 500 Kč). Žalobkyně na základě úvěrové smlouvy poskytla žalovanému částku 35 000 Kč. Žalovaný v souvislosti s úvěrovou smlouvou zaplatil žalobkyni částku 5 244 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.4. Žalobkyně a žalovaný (identifikovaný mimo jiné prostřednictvím IČO) se dne 21. 8. 2024 dohodli na obsahu smlouvy o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 35 000 Kč na financování jeho podnikatelských záměrů; žalovaný se zavázal uvedenou částku společně s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 17 465 Kč a úrokem ve výši 9,52 % měsíčně vrátit prostřednictvím 12 měsíčních splátek ve výši 5 244 Kč (poslední splátka 5 246 Kč); dále si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 50 % jistiny pro případ prodlení dlužníka se splácením úvěru či jeho příslušenství (smlouva o úvěru č. l. 9-11).5. Při zohlednění základních parametrů úvěru (jistina 35 000 Kč, 12 měsíčních splátek ve výši cca 5 244 Kč) je faktická úroková míra cca 125 % ročně (zjištěno při úřední činnosti na základě funkce Excel „úroková míra“).6. Žalobkyně poskytla žalovanému jistinu úvěru ve výši 35 000 Kč dne 22. 8. 2024 (potvrzení o platbě č. l. 13).7. Žalovaný zaplatil žalobkyni v souvislosti s úvěrovou smlouvou částku 5 244 Kč (potvrzení o platbě č. l. 17).8. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu z předmětné smlouvy o úvěru, výzva mu byla dodána do datové schránky dne 3. 2. 2025 (výzva č. l. 18 a doručenka datové zprávy č. l. 19).9. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný se dne 21. 8. 2024 dohodli na obsahu smlouvy, na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka 35 000 Kč na financování podnikatelských aktivit žalovaného; úrok byl sjednán ve výši 9,52 % měsíčně tedy ve výši 114,24 % ročně. Faktické parametry úvěru odpovídají úrokové výši cca 125 % ročně. Žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil celkem částku 5 244 Kč. K úhradu dluhu byl vyzván výzvou ze dne 3. 2. 2025 doručovanou do jeho datové schránky zřízené pro podnikatelské účely.10. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).11. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, přičemž žalovaný vystupoval jako podnikatel (§ 421 odst. 1 občanského zákoníku). Soud ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť jde fakticky o odměnu za poskytnutí peněž (úvěru). Již sama explicitně uvedená úroková sazba (cca 114 % ročně) na první pohled několikanásobně přesahuje obvyklou výši úroků podnikatelských úvěrů, které jsou poskytovány v bankovním sektoru, což lze orientačně ověřit porovnáním veřejně dostupných informací o průměrných sazbách úroků (srov. ekonomická data České národní banky známé soudu z úřední činnosti, tzv. sestavy ARAD – sestava 1145 z období srpen 2024). Stejný závěr platí tím spíše i pro faktickou úrokovou sazbu cca 125 % ročně. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že se úvěrová smlouva zcela zjevně příčí dobrým mravům, tudíž je ve smyslu § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Korektiv dobrých mravů se uplatní i ve vztazích mezi podnikateli, přičemž lze přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Při hodnocení smluvního ujednání mezi podnikateli optikou korektivu dobrých mravů je obecně třeba připustit vyšší míru tolerance, jelikož se předpokládá, že obě smluvní strany jednají s adekvátní obezřetností a uvědomují si obsah ujednávaných práv a povinností. Soud má však za to, že ani mezi podnikateli, a to zejména v případě, kdy na jedné straně vystupuje jako podnikatel fyzická osoba, nelze obecně akceptovat sjednání neomezeně vysokého smluvního úroku. V opačném případě by došlo k popření výchozího předpokladu výše citovaného usnesení, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že mravné je takové jednání věřitele, který se „spokojí“ s přiměřenou úplatou za poskytnutí finančních prostředků (úrok), a to bez ohledu na případnou obtížnou situaci jeho dlužníka. Podle soudu proto ve sjednaní takto vysokého nepřiměřeného úroku lze spatřovat zneužití smluvní závislosti slabší smluvní strany, resp. zneužití smluvní svobody k újmě smluvního partnera, ve smyslu § 433 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k důvodu neplatnosti (zjevný rozpor s dobrými mravy) se soudu nejeví jako souladné se smyslem právní úpravy úvahy o aplikaci § 576 či § 577 občanského zákoníku, jelikož tento právní následek musí plnit rovněž preventivně-sankční funkci.12. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.13. Soud v rámci zúčtování obohacení žalovaného zohlednil již realizované úhrady, přičemž žalobkyně má právo na vrácení dosud nevrácené jistiny (35 000 – 5 244 = 29 756). Vzhledem k neplatnosti smlouvy soud jako nedůvodné zamítl požadavky na úhradu poplatku, úroku i smluvní pokuty, jelikož nebyly platně sjednány.14. Ohledně úroku z prodlení soud dospěl k závěru, že prodlení žalovaného nelze odvozovat od lhůt sjednaných v neplatné úvěrové smlouvě. Žalovaný byl poprvé žalobkyní prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky písemností ze dne 3. 2. 2025, která byla doručena fikcí do jeho datové schránky dne 13. 2. 2025. Žalovaný je v prodlení s vrácením zbývající části jistiny až od následujícího dne, tj. od 14. 2. 2025. Za dobu prodlení má žalobkyně nárok na úrok z prodlení v požadované výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením č. 351/2013 Sb.), ve zbývajícím rozsahu soud požadavek na úrok z prodlení zamítl.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle zásady úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Žalovaný byl ve sporu částečně úspěšnější, náhrada nákladů mu však podle § 150 o. s. ř. nebyla přiznána, jelikož jsou zde důvody zvláštního zřetele, a to okolnost, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.