Žalobkyně si 12. 3. 2026 podala u soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 277,64 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy postoupení pohledávek uzavřené 27. 1. 2020 mezi společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .) jako původním věřitelem a postupitelem a společností , Jméno žalobkyně, . jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel je maltskou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je, mimo jiné, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Žalobkyně je českou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je kolektivní investování, spočívající zejména v investicích do nákupů portfolií pohledávek od bankovních a nebankovních subjektů. Žalovaný je fyzickou osobou nepodnikající. Původní věřitel s žalovaným uzavřel 10. 2. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 15 277,64 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději 15. 1. 2026. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek čl. III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal 15 277,64 Kč, se splatností 15. 1. 2026. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy těchto 10 % se musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vracená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný byl prokazatelně upomínán uhradit dluh upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupce žalobkyně. Upomínka byla zástupcem žalobkyně odeslána 20. 2. 2026. Celková výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany činí celkem 15 277,64 Kč, nejpozději splatných 15. 1. 2026. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud jednal v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků řízení, když žalobkyně svou neúčast u jednání řádně a předem omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil.4. Soud provedl navržené důkazy a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěrům:- z úvěrové smlouvy soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyni žalobkyně 10. 2. 2025 smlouvu, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit na prvním čerpání 10 000 Kč. Úvěr měl být splacen v měsíčních splátkách a odpovídající minimálně částce platby, kdy bude třeba uhradit minimální splátku, kterou tvoří 13 % z celkové splatné částky nebo 1 000 Kč podle toho, co je vyšší. Celková splatná částka je 17 959,74 Kč za předpokladu poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč a roční nominální úrokové sazbě ve výši 146,949 % ve výši 7 959,74 Kč v jednom roce,- z potvrzení o zaplacení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalovaného č. , č. účtu, 10. 2. 2025 částku 10 000 Kč, 14. 3. 2025 částku 10 000 Kč, 4. 8. 2025 částku 2 469 Kč,- z vystavené faktury z 15. 1. 2026 č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně vystavila žalovanému fakturu, na základě, které požadovala k úhradě částku 6 936,91 Kč, když celková dlužná částka k datu splatností je 15 348,66 Kč, neuhrazené částky z minulého období 4941,58 Kč, aktuálně povinná minimální splátka k datu splatnosti je 1 995 Kč.- z přehledu plnění vystaveného žalobkyní bylo zjištěno žalovanému byla poskytnuta plnění ve výši 10 000 Kč 10. 2. 2025 a 14. 3. 2025, ve výši 2 469 Kč 4. 8. 2025, když žalovaný uhradil 14. 3. 2020 částku 10 000 Kč, 15. 4. 2025 částku 179,16 Kč, 15. 5. 2025 244,72 Kč, 16. 6. 2025 766,40 Kč, 25. 7. 2025 1 278,99 Kč, 16. 9. 2025 179,70 Kč a 13. 1. 2026 8 820,03 Kč,- z oznámení o postoupení pohledávky z 18. 2. 2026 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . sdělila žalovanému, že pohledávka ve výši 15 277,64 Kč byla postoupena na žalobkyni a žalovaný byl vyzván k úhradě této částky do tří dnů,- z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze 18. 2. 2026, která byla žalovanému odeslána 20. 2. 2026 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 19 357,64 Kč do tří dnů ode doručení této výzvy,- ze sdělení společnosti , právnická osoba, . bylo zjištěno, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla 10. 2. 2025 připsána částka 10 000 Kč, 14. 3. 2025 částka 10 000 Kč a 4. 8. 2025 částka 2 469 Kč.5. Zjištěný závazkový vztah mezi právní zástupkyni žalobkyně a žalovaným soud právně kvalifikuje podle § 2395 a následující občanského zákoníku, který upravuje smlouvu o úvěru, protože zjištěná smlouva obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, ovšem je třeba zdůraznit, že zatímco právní předchůdkyně žalobkyně i žalobkyně samotná podnikají i v oblasti poskytování úvěrů a smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, pak žalovaný na rozdíl od právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu v postavení podnikatele neuzavíral, proto je třeba na tento smluvní vztah aplikovat rovněž ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“).6. Podle § 2 ZoSÚ – Je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 3 písm. c) ZoSÚ – Je posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ – Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajíce ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ – Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky ze spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ – Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívající v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídají ustálené judikatuře soudního dvoru Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účel směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 zformuloval a odůvodnil závěr, že pouhé přerušení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Z toho vyplývá, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní, aktivní stránky poměru dlužníka a vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně tak rozhodl i Nejvyšší soud v rozsudku 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dostatečnými informacemi dokládající úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané tolik od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, kterými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jak tvrdí, vycházela z registrů ISIR, CEE, CRKI, EUCB, avšak to, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného soudu ničím nedoložila. Není tak patrno, z čeho právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila, z jakých konkrétních listin či informací právní předchůdkyně při zkoumání úvěruschopnosti dospěla k závěru, že žalovaný je schopen své povinnosti zaplatit částky uvedené ve smlouvě, pak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru z 10. 2. 2025 je smlouvou absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, a to ze shora citovanými § 86, § 87 odst. 1 ZoSÚ a rovněž § 580 odst. 1 občanského zákoníku, když k tomu je soud povinen přihlížet i bez návrhu. S ohledem na výše uvedené dospěl soud v závěru, že smlouva o revolvingovém úvěru nebyla uzavřena platně, vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému z neplatného právního jednání celkem částku 22 469 Kč, a to ve třech platbách 10. 2. 2025 – 10 000 Kč, 14. 3. 2025 – 10 000 Kč a 4. 8. 2025 2 469 Kč, přičemž z listiny doložené žalobkyní, která eviduje platby žalovaného, vyplývá, že tuto částku žalovaný řádně postupně uhradil. Pokud se žalobkyně svou žalobou domáhala úhrady částky 15 277,64 Kč, pak z listin, které ke své žalobě doložila, nevyplývá, že by tuto částku žalovaný skutečně dlužil. Žalobkyně v žalobě, ani později na výzvu soudu neupřesnila, jakým způsobem k této částce dospěla a co tato částka skutečně představuje. Soud vyzval žalobkyni, aby přesně specifikovala platby žalovaného, na což však žalobkyně nereagovala. Soud tak má za to, že žalovaný si svou povinnost ve smyslu § 2991 a následující občanského zákoníku splnil, když vydal částku, o kterou se měl bezdůvodně na úkor žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně obohatit. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.12. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta a žalovanému žádné náklady spojené s tímto řízením dle obsahu spisu nevznikly.