11 C 121/2021-57 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou k [název soudu] dne [datum] domáhala po žalované zaplacení celkem 10 547,82 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 19. 6. 2019. Na základě smlouvy o úvěru poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 5 100 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do 18. 7. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou žalobkyni. 2. [název soudu] usnesením ze dne [datum] postoupil věc k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Příbrami, když vyslovil svoji místní nepříslušnost. Fakticky věc byla postoupena zdejšímu soudu 31. 8. 2021. 3. K jednání ve věci se žalobkyně omluvila a žalovaná se nedostavila bez omluvy. Soud dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), projednal věc v jejich nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženými (historie transakcí, formulář, smlouva o úvěru, poštovní podací lístek, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 2. 2. 2021, smlouva o postoupení pohledávek). Z tohoto dokazování zjistil následující skutečnosti. Dne 19. 6. 2019 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. [číslo], na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 5 100 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do 18. 7. 2019. Částka 5 100 Kč byla žalované poskytnuta převodem na účet č. [bankovní účet]. V souvislosti se závazkem žalované vrátit poskytnuté plnění je ve smlouvě uvedeno, že se žalovaná zavázala zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru včetně poplatku za hotovostní čerpání úvěru 2 081,82 Kč před slevou, 5 447,82 Kč před slevou, když tato se uplatní pouze v případě včasného splacení úvěru. Termín splatnosti byl stanoven na 18. 7. 2019. Dne [datum] byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalovaná o tom byla vyrozuměna písemně spolu s výzvou k úhradě dluhu dne 2. 2. 2021, která byla odeslána doporučeně na adresu žalované téhož dne. Na úvěr doposud žalovaná ničeho neuhradila. Podle skutkového tvrzení v žalobě obsaženého byla žalovaná lustrována z hlediska prověření její úvěruschopnosti v dostupných databázích ISIR, CEE, SRKI a EUCB. Žalobkyně uvedla, že k prokázání prověření úvěruschopnosti žalované nenavrhuje žádné další důkazy. 5. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 6. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Podle § 580 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 1812 odst. 2 věty prvé o. z. se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Dle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 13. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. 15. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou. 16. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky. Žalobkyně ani netvrdila, ani žádnými listinnými důkazy nedoložila, že vůbec byla zjišťována úvěruschopnost žalované kromě tvrzení o nahlédnutí do veřejně dostupných databází, kteréžto tvrzení však zůstalo navíc pouze v rovině tvrzení. Žalobkyně se neúčastí na jednání soudu připravila o dobrodiní ustanovení § 118a o. s. ř. Přitom nelze ani z předložených listinných důkazů zjistit, jakým způsobem vlastně věřitel došel k závěru o dostatečné disponibilitě žalované. 17. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. 18. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). 19. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z., stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 20. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 21. Soud nad rámec odkazuje na rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušen