8 C 80/2021 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 53 467,89 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen jako„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 62 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal vrátit 117 180 Kč (tj. jistinu navýšenou o poplatek v celkové výši 55 180 Kč, představující úroky ve výši 10 540 Kč, administrativní poplatek ve výši 12 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 32 240 Kč, a to v pravidelných 78 týdenních splátkách po 1 503 Kč. Žalovaný však neuhradil sjednané splátky řádně a včas, kdy uhradil toliko 43 410 Kč a žalobce požaduje 53 467,89 Kč s příslušenstvím. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud proto při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení. 3. Jelikož účastníci řízení souhlasili, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, soud ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má zato, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů (§ 115a o. s. ř., § 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným dne [datum], právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 62 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 117 180 Kč představující jistinu 62 000 Kč, kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 10 540 Kč s úrokovou sazbou 21,27 % p. a., administrativní poplatek 12 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 32 240 Kč, a to v 78 týdenních splátkách po 1 503 Kč. Žalovaný od předchůdkyně žalobkyně obdržel toliko 42 410 Kč, přičemž 19 590 Kč bylo použito dle smluvního ujednání účastníků na refinancování předchozího úvěru dle smlouvy [číslo]. Převzetí hotovosti potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný žalobkyni uhradil částku 43 410 Kč. Dle karty zákazníka bydlel žalovaný v době podání žádosti na adrese [adresa], že žije s rodiči v nájemním bydlení od listopadu 2011, vede samostatnou domácnost, avšak není uvedeno, že by v domácnosti byl s někým dalším (ani manželka, partnerka a ani jiný rodinný příslušník). Uvedené mělo být předchůdkyní žalobkyně ověřeno výpisem z katastru nemovitostí a dokladem SIPO. Domácnost tedy vedl žalovaný samostatnou bez dalších osob, což je v přímém rozporu s uvedením toho, že žije s rodiči. Dle zjištění předchůdkyně žalobkyně neměl žalovaný žádné nezaopatřené dítě, byl svobodný a dosažené vzdělání měl učňovské. Byl zaměstnaný na hlavní pracovní poměr u firmy [právnická osoba], [IČO] jako řidič od října 2017. Jeho čistý měsíční příjem činil 15 000 Kč, výdaje na bydlení 1 000 Kč měsíčně (nájem, inkaso a energie) a osobní výdaje 4 000 Kč měsíčně. Použitelné zdroje představovaly 10 000 Kč. Toto bylo dle údajů v kartě ověřeno pracovní smlouvou, výplatními páskami. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Žalovanému byla dle poštovního podacího lístku a výzvy k plnění zaslána dne 28. 6. 2021 předžalobní výzva, kterou byl právním zástupcem žalobkyně v souladu s § 142a o. s. ř. vyzván k zaplacení dlužné částky. 5. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel soud ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnutého úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, z karty zákazníka a smlouvy o postoupení pohledávek. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. 10. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. 11. I při výkladů po [datum] platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). 12. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předp