Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 21. 3. 2026 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 26 548,82 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 28. 11. 2022 do 1. 8. 2025 ve výši 305,03 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 25 209,82 Kč od 15. 11. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný úrok od 28. 11. 2022 do 1. 8. 2025 ve výši 1 955,17 Kč a úrok ve výši 13,90 % ročně z částky 25 209,82 Kč od 15. 11. 2025 do zaplacení.2. Žalobkyně uvedla, že společnost , právnická osoba, . (dále jen „banka“) uzavřela se žalovaným dne 28. 11. 2022 smlouvu o půjčce č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách podle smlouvy spolu se smluvním úrokem ve výši 13,90 % ročně a dalšími sjednanými poplatky, a dodržovat podmínky smlouvy a obchodních podmínek. Banka svou povinnost splnila a úvěr žalovanému poskytla.3. Banka před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací, včetně systému , Anonymizováno, , jakož i kontrolou veřejně dostupných evidencí, zejména insolvenčního rejstříku a databází Ministerstva vnitra České republiky. Na základě provedeného posouzení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by bránila poskytnutí úvěru. Skutečnost, že žalovaný úvěr po určitou dobu splácel, podle žalobkyně nasvědčuje tomu, že byl objektivně schopen své závazky plnit. K tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle něhož samotné pochybení při posouzení úvěruschopnosti bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, není-li současně postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.4. Žalovaný svou povinnost řádně a včas splácet poskytnutý úvěr nesplnil. V důsledku porušení smluvních podmínek proto banka v souladu s produktovými podmínkami přistoupila dne 1. 8. 2025 k zesplatnění úvěru.5. Aktivní legitimace žalobkyně je dána smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 26. 11. 2025 mezi žalobkyní a bankou. Pohledávka za žalovaným byla součástí postoupeného souboru pohledávek a její postoupení bylo žalovanému oznámeno.6. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.7. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 28. 11. 2022 uzavřela banka s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč s úrokovou sazbou 13,90 % ročně, RPSN 14,82 %. Úvěr měl žalovaný splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 1 484 Kč počínaje 25. 12. 2022. Prokázáno smlouvou o úvěru a její akceptací.ii. Úvěr byl žalovanému podle smlouvy poskytnut dne 28. 11. 2022. Prokázáno listinou označenou jako „, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, “.iii. Žalovaný na svůj dluh uhradil 34 772,91 Kč (nerozporované tvrzení žalobkyně).iv. Smlouvou o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 26. 11. 2025 postoupila banka pohledávku za žalovaným na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne 26. 11. 2025 a Přílohou č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek).v. Upozorněním na neuhrazenou splátku ze dne 31. 1. 2025 měla banka vyzvat žalovaného ke splnění splátky splatné 29. 1. 2025. Doručení výzvy však nebylo prokázáno.vi. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 9. 12. 2025 měla banka oznámit žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Doručení oznámení žalovanému však nebylo prokázáno.vii. Oznámením o právním zastoupení a výzvou k úhradě dluhu ze dne 14. 1. 2026 měl zástupce žalobkyně vyzvat žalovaného k zaplacení dluhu. Doručení výzvy však nebylo prokázáno.viii. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění podstatná pro rozhodnutí ve věci.8. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).9. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.10. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. 18. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.15. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému finanční prostředky v podobě úvěru, byla proto povinna prokázat, že před uzavřením této smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného finanční prostředky vrátit.16. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:a. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.b. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.c. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.d. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.17. Výše uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu účinného zákona o spotřebitelském úvěru (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).18. Žalobkyně uvedla, že banka před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací, včetně systému , Anonymizováno, , jakož i kontrolou veřejně dostupných evidencí, zejména insolvenčního rejstříku a databází Ministerstva vnitra České republiky. Na základě provedeného posouzení nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by bránila poskytnutí úvěru. Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta se svou přílohou je tvrzením, právní předchůdkyně žalobkyně, které samo o sobě neprokazuje ověřování úvěruschopnosti, ale toliko konkretizovaným tvrzením žalobkyně. V protokolu o ověření úvěruschopnosti banka uvedla, že před poskytnutím úvěru prověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím interních i externích zdrojů, včetně registrů , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Nebyly zjištěny exekuce, insolvence ani jiné negativní záznamy. Banka ověřila deklarovaný příjem ve výši 19 500 Kč a po zohlednění výdajů v celkové výši 10 394 Kč vyhodnotila, že žalovanému zbývá 9 106 Kč na splácení nového úvěru a nepředvídané výdaje. Rizikovost klienta byla zařazena do třídy C s pravděpodobností splacení úvěru 98,80 %, přičemž banka uzavřela, že žalovaný je schopen úvěr splácet, a úvěr dne 28. 11. 2022 schválila.19. Tvrzení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti bankou soud nepovažuje za dostatečná. Žalobkyně netvrdila, z jakých konkrétních podkladů či listin banka ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Z předloženého protokolu vyplývá pouze to, že banka vycházela z údajů deklarovaných žalovaným, z interních a externích datových zdrojů a ze statistického modelu pro ověření příjmů, aniž by bylo zřejmé, jaké konkrétní podklady měla při posouzení úvěruschopnosti k dispozici. Za této situace nelze učinit závěr, že banka příjmy a výdaje žalovaného ověřila způsobem odpovídajícím požadavkům formulovaným ve shora citované judikatuře. Pokud se banka omezila na porovnání údajů sdělených žalovaným se statistickými modely, aniž by tyto údaje ověřila prostřednictvím relevantních podkladů, nelze takový postup považovat za řádné posouzení úvěruschopnosti. Nadto žalobkyně k tvrzení, že banka prověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím interních a externích zdrojů, včetně registrů , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , neoznačila žádné důkazy, z nichž by bylo možné ověřit rozsah, obsah a výsledky takového prověřování. Z provedených důkazů tak nevyplývá, jaké konkrétní informace měla banka při posuzování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici.20. K námitce žalobkyně soud dodává, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.21. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024 není výše uvedený závěr formulovaný v rozsudku sp. zn. , spisová značka, v rozporu ani s posléze vyřešenou předběžnou otázkou Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, ve věci C-755/22 (ve věci , právnická osoba, . , Anonymizováno, . , právnická osoba, .) neboť respektuje, že i po splacení dluhu spotřebitelem je třeba se otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zabývat a nesplnění této povinnosti věřitelem lze sankcionovat v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud v rozhodnutí pouze v souladu s vnitrostátní právní úpravou rozvedl, jaké skutečnosti při uplatnění uvedené sankce neplatnosti smlouvy po splnění úvěru je třeba vzít v úvahu.22. Výklad výše uvedené judikatury, podle něhož by neměla být smlouva o úvěru pro neposouzení úvěruschopnosti neplatná jen proto, že příjemce řádně splatil celý dluh, by byl značně zjednodušující, a tudíž nesprávný. Nejvyšší soud skutečnost, že úvěrovaný splatí celý dluh, pouze označuje za jednu z okolností, které by soud při zkoumání platnosti smlouvy o úvěru měl posuzovat. Ve věci sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 se žalobkyně (právní nástupkyně příjemce úvěru – spotřebitel) domáhala vrácení částky přesahující jistinu řádně splaceného úvěru. V projednávané věci žalovaný dluh ze smlouvy o úvěru řádně nesplnil. I pokud by byla platnost smlouvy o úvěru posuzována retrospektivně (tedy s ohledem na budoucí řádnost plnění povinností v ní uložených úvěrovanému), v projednávané věci nebyla naplněna řádnost plnění dluhů žalovaným jako kategorie odůvodňující platnost smlouvy o úvěru.23. Jelikož žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet řádně a s odbornou péčí, je smlouva o úvěru (podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) neplatná, a žalobkyně tak má pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Ostatní žalobkyní nárokované částky tak žalobkyni nenáleží. Žalovaným získaný majetkový prospěch ve výši 50 000 Kč je plněním bez právního důvodu, tj. bezdůvodným obohacením, které má žalovaný povinnost vrátit žalobkyni (§ 2993 věta první o. z.). Učinil tak pouze částečně, když uhradil 34 772,91 Kč. Jeho dluh tím byl ponížen na 15 227,09 Kč.24. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je splatný bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel vyzval dlužníka k jeho splnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že byla před podáním žaloby žalovanému doručena výzva zaplacení pohledávky. Žalovaný tak byl vyzván k úhradě dluhu až okamžikem, kdy se žaloba dostala do jeho dispoziční sféry, tj. okamžikem, kdy měl možnost vyzvednout si zásilku obsahující žalobu 31. 3. 2026 (viz doručenka na čl. 11. spisu). Soud lhůtu bez zbytečného odkladu určil jako třídenní. Lhůta k plnění uplynula dne 7. 4. 2026 a od 8. 4. 2026 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a od tohoto dne má povinnost hradit žalobkyni též úrok z prodlení. Z tohoto důvodu soud zamítl žalobu také co do úroků z prodlení, které byly žalobou požadovány již za období předcházející 8. 4. 2026. Lhůtu k plnění stanovil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.25. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.26. Předpisem, který stanoví výši úroků z prodlení podle právě citovaného zákonného ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. K 1. 1. 2026 činila repo sazba stanovená Českou národní bankou 3,50 %, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně (součet 8 procentních bodů a repo sazby 3,50 %).27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci v převážné části úspěšný, a příslušela by mu tak náhrada části jeho nákladů řízení. Žádné náklady řízení mu však nevznikly.28. Soud při určení míry úspěchu ve věci vycházel z celkové výše žalovaného nároku 34 159,72 Kč, který se sestává z částky 26 548,82 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení od 28. 11. 2022 do 1. 8. 2025 ve výši 305,03 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 25 209,82 Kč od 15. 11. 2025 do zaplacení kapitalizovaného ke dni vydání tohoto rozsudku na 2 422,56 Kč, kapitalizovaného úroku od 28. 11. 2022 do 1. 8. 2025 ve výši 1 955,17 Kč a úroku ve výši 13,90 % ročně z částky 25 209,82 Kč od 15. 11. 2025 do zaplacení kapitalizovaného ke dni vydání tohoto rozsudku na 2 928,14 Kč, a části žaloby, ve které byla žalobkyně úspěšná tedy 15 999,50 Kč sestavujících z 15 227,09 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 15 227,09 Kč za období od 8. 4. 2026 kapitalizovaného ke dni vydání tohoto rozsudku na 772,41 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 46,84 %, žalovaný v rozsahu 53,16 %.