23 C 170/2012-361 — Obvodní soud pro Prahu 1

1) Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [číslo] [rok] dopisem žalovaného dané žalobkyni s odůvodněním, že [číslo] [rok] odešla údajně k lékaři a od té doby nedochází do zaměstnání, je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že okamžité zrušení„ bylo dáno po uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne, kdy by údajně k porušení pracovní kázně došlo a kdy by o tom zaměstnavatel věděl, ne více jak po čtyřech letech“. 2) Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že„ žalobkyně od [datum], kdy na provozovně žalovaného předala ukončení pracovní neschopnosti trvající od [datum] do [datum], již do této provozovny nevstoupila a žalovanému nedala nijak na vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti“. Žalovaný žalobkyni několikrát vyzýval, aby se dostavila na schůzku, avšak na žádný z termínů (určených na dny [datum] a [datum]) žalobkyně nereagovala. Neomluvená nepřítomnost trvala od [datum], a tím žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem. 3) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] je neplatné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] za zastupování žalobkyně se určuje částkou 9.200 Kč, že odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] za zastupování žalobkyně se určuje částkou 6.900 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 16.100 Kč a na soudním poplatku z žaloby a odvolání 4.000 Kč. Ve věci samé odvolací soud poukázal na ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce a zdůraznil, že právo zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením zaniká již tím, že uplyne jedna z obou lhůt, ať již subjektivní nebo objektivní. Běh objektivní lhůty přitom počíná ode dne, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno, tedy ode dne, kdy nastala skutečnost, jež může být důvodem pro rozvázání pracovního poměru tímto jednostranným úkonem zaměstnavatele. V dané věci podle názoru odvolacího soudu byl tímto prvním dnem nepochybně následující pracovní den po [datum], lhůta tedy počala běžet dne [datum], a marně uplynula dne [datum], aniž by právo zaměstnavatele bylo vykonáno. Vzhledem k tomu musel soud z úřední povinnosti přihlédnout k tomu, že došlo k prekluzi práva, a tím zanikla možnost žalovaného rozvázat pracovní poměr se žalobkyní jednostranným úkonem, i kdyby jinak všechny zákonné předpoklady pro takový úkon byly splněny. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť žalovaný k němu přistoupil opožděně. 4) K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího, ani dovolacího řízení a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní v objektivní jednoroční lhůtě stanovené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce. Zdůraznil, že k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru, náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době. Tento pracovní závazek zaměstnance může být v průběhu trvání pracovního poměru suspendován jedině, nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na straně zaměstnance (§ 191 a násl. zák. práce) nebo překážka v práci na straně zaměstnavatele (§ 207 a násl. zák. práce). Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec - tak jako žalobkyně v projednávané věci - absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Z uvedeného podle názoru dovolacího soudu vyplývá, že spočívá- li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém porušování stejných povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (v trvajícím porušování stejné povinnosti zaměstnancem) - jako tomu bylo v posuzovaném případě - je třeba vycházet z toho, že jednoroční lhůta uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení povinnosti (neomluvené absenci). Opačný názor, který odvíjí počátek běhu této jednoroční lhůty od okamžiku, kdy zaměstnanec teprve začal porušovat svou povinnost„ konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době“, by ve svých důsledcích vlastně znamenal, že implicitně vylučuje, aby další neomluvené absence po uplynutí jednoho roku následující byly posouzeny jako protiprávní porušení základních povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. 5) Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobu odůvodnila tím, že podle jejího názoru„ je tu rozhodnutí, pro které původní rozhodnutí ve věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových závěrů nemůže obstát a může přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci“. Uvedla, že v rámci jiného sporu mezi účastníky, který je veden u Obvodního soudu Prahu 1 sp. zn. [spisová značka] o náhradu mzdy, se dne [datum] při nahlédnutí do spisu seznámila s rozhodnutím [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], kterým bylo k odvolání žalovaného potvrzeno rozhodnutí [anonymizováno] inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], a dále s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného podaná proti zmíněnému rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce (obě rozhodnutí byla založena do spisu dne [datum]). V rozhodnutí ze dne [datum] se [anonymizováno] úřad inspekce práce ztotožnil se závěrem oblastního inspektorátu o tom, že se [celé jméno žalovaného] (žalovaný)„ dopustil správního deliktu na úseku náhrad dle ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce“, jestliže v období od [datum] do [datum]„ nepřiděloval zaměstnankyni [jméno] [příjmení] (žalobkyni) práci dle pracovní smlouvy“,„ jmenovaná zaměstnankyně tedy nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ust. § 207 zákoníku práce, a zaměstnavatel ([celé jméno žalovaného]) jí za výše uvedené období neposkytl náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku“, čímž„ nesplnil svou povinnost vyplývající z ust. § 208 v návaznosti na ust. § 38 odst. 1 písm. a), § 141 odst. 1 a § 144 zákoníku práce“. V rozsudku ze dne [datum] pak Městský soud v Praze zdůraznil, že„ situaci, kdy se zaměstnanec nedostaví na pracoviště, je zaměstnavatel povinen řešit v souladu s pracovněprávními předpisy“, a že„ skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má za následek, že ani zaměstnanec nemůže tuto práci podle pokynů zaměstnavatele konat a není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat“. Uvedená rozhodnutí tak„ dávají za pravdu“ žalobkyni, že„ nemohla konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele a nebyl tak naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru“. 6) Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], ve znění opravných usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že z rozhodnutí [anonymizováno] úřadu inspekce práce ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. [anonymizováno] [rok], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum],„ nevyplývají žádné nové relevantní skutečnosti, které by byly rozhodující pro posouzení neplatnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně“, a které by tak byly důvodem pro připuštění obnovy řízení. 7) K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] usne