38 C 192/2019-128 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že žalované uložil povinnost vyklidit byt [číslo] ve 3. nadzemním podlaží v budově [adresa], k. ú. [obec], obec Praha, na adrese [adresa žalované], a vyklizený jej předat žalobkyni, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 982,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, a to do všech jeho výroků. V odvolání uvedla, že je ochotna byt vyklidit, jakmile zajistí pro sebe a své děti přiměřené bydlení, termín však není schopna konkretizovat. Pokud dojde ke zlepšení pandemické situace, mohlo by se tak stát v průběhu léta tohoto roku. Navrhla proto, aby soud prodloužil lhůtu k vyklizení do 31. 8. 2021. Zároveň nesouhlasila s povinností nahradit žalobkyni náklady řízení a navrhla aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v obou jeho výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Na výzvu odvolacího soudu učiněnou usnesením ze dne 10. května 2021, č. j. 54 Co 164/2021-119 žalovaná uvedla, že její odvolání směřuje ohledně výroku I. pouze proti lhůtě stanovené k vyklizení bytu. 4. K odvolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která odvolání považuje za nedůvodné a připomněla, že nájem žalované skončil 31. 10. 2017 a její vystěhování je řešeno 4 roky. Na straně žalované neshledává žádné důvody, pro které by nemohlo dojít ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně k vyklizení bytu. Odvolacímu soudu navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek v napadeném výroku I. pouze ohledně lhůty k plnění dle § 212, § 212a odst. 6 a § 254 odst. 6, 7 o. s. ř., jakož i související výrok o nákladech řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) aniž za tím účelem bylo nutno nařizovat jednání dle § 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze částečně. 6. Podle ustanovení § 160 odst. 1 platí, že pokud soud uloží v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. 7. Soud prvního stupně postupoval podle zákonné úpravy a žalované stanovil lhůtu k vyklizení bytu 15 dnů. Nutno zdůraznit, že žalovaná dlouhodobě svá práva zneužívá na úkor žalobkyně. Nájemní vztah skončil k 31. 10. 2017, žaloba na vyklizení pak byla podána až v září 2019. Žalovaná se k žalobě vyjádřila až v červnu 2020, následně žádala o odročení jednání ze zdravotních důvodů, soudu však neudělila souhlas k vyžádání zprávy o jejím zdravotním stavu. Ze zprávy Městské části Praha 1 ze dne 19. 6. 2020 vyplývá, že již v roce 2019 byl žalované přidělen byt na adrese [adresa], z důvodu pandemické situace však nedošlo k přestěhování. Žalovaná pak ve svém odvolání neuvádí žádné nové okolnosti, pouze potvrzuje skutečnost, že si je vědoma povinnosti byt vyklidit. Žalovaná se odvolává na dobré mravy a ochranu nezletilých dětí. Odvolací soud po zvážení všech okolností, zejména doby, po kterou žalovaná obývá byt bez právního důvodu, a dále, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen na konci ledna 2021, neshledává důvod pro další výrazné prodloužení lhůty k vyklizení. Vzhledem k tomu, že se pandemická situace vyvolaná onemocněním SARS-CoV-2 (COVID 19) zklidňuje, nic nebrání žalované, aby si našla bydlení nové, pokud již není aktuální nabídka bytu přiděleného Městskou částí [obec a číslo] Odvolací soud neshledává důvodným další významné prodloužení lhůty ani s ohledem na zdravotní stav žalované, který není více jak rok a půl doložen ani péčí o nezletilého syna [jméno], kterému 14 let (dceři [jméno] je 23 let). 8. Odvolací soud na základě všech zjištěných skutečností považuje lhůtu 15 dnů, kterou soud prvního stupně k vyklizení určil za odpovídající, avšak vzhledem k omezením, které si epidemická situace vyžádala a s tím spojeným postupným rozvolňováním všech opatření, rozhodl o prodloužení lhůty k vyklizení na 30 dnů. Delší lhůta by pak byla zcela na úkor vlastnických práv žalobkyně. 9. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně lhůty k vyklizení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 10. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla v řízení plný úspěch, neboť žalobě bylo vyhověno. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalobkyně ve sporu plně úspěšná, je přiznání nákladů tohoto řízení správné. Pokud žalovaná vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a sociálním poměrů navrhuje použití ustanovení § 150 o. s. ř., odvolací soud neshledal použití tohoto mimořádného prostředku důvodným. 11. K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se již v minulosti vyjádřil Nejvyšší soud, který například v rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, uvádí:„ Důvody zvláštního zřetele hodné musí být přitom dány na straně žalobce i žalovaného. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jinak řečeno, je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Výsledky těchto úvah pak je třeba vtělit do odůvodnění nákladového výroku.“ 12. S ohledem na citované závěry i další skutečnosti odvolací soud uvádí, že při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. je třeba zabývat se vždy dopadem do majetkové sféry obou účastníků, okolnostmi, které vedly k zahájení soudního sporu, a též postoji účastníků během řízení a před jeho zahájením. Moderace podle výše citovaného ustanovení může připadnout do úvahy pouze za kumulativního splnění mimořádných podmínek. 13. V dané věci je zřejmé, že žalovaná dobrovolně byt nevyklidila, bez právního důvodu jej užívala 4 roky a činila tak i po podání žaloby i poté, co byla neúspěšná se svoji žalobou na neplatnost výpovědi. Žalovaná sice splnila předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, kdy soud přihlédl k její situaci, to však automaticky neznamená, že jsou splněny předpoklady aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. 14. Odvolací soud neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by mohly odůvodňovat nepřiznání nákladů úspěšné žalobkyni ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., a to ani zčásti. Žalovaná dlouhodobě narušovala výkon vlastnického práva žalobkyně, která jej nemohla svobodně uplatnit. Žalobkyně byla nucena náklady k uplatnění svého práva vynaložit, ať je to úhrada soudního poplatku či odměna advokáta, který její právo úspěšně uplatnil a bránil. Žalobkyně je sice vlastníkem nemovitosti, ve které se předmětný byt nachází, takže není nemajetná, na druhou stranu je třeba přihlédnout k věku žalobkyně, ze kterého je zřejmé, že k ochraně svých práv nutně potřebuje odbornou pomoc. 15. Z těchto důvodů odvolací soud shledal, že v dané věci nejsou dány podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů žalobkyni, a proto napadený výrok II. rozsudku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádnému z účastníků právo k jejich náhradě nepřiznal, když žalovaná sice byla částečně úspěšná ohledně lhůty k plnění, neuspěla však s odvoláním do nákladů řízení.