Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 75 225 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 20. 10. 2025 uzavřena Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr 75 000 Kč. Tuto jistinu spolu s úroky a poplatky se žalovaný zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 3 750 Kč. Z důvodu jejich nehrazení byl úvěr zesplatněn k 21. 2. 2026. Kromě dlužné jistiny žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 225 Kč, smluvní úrok a úrok z prodlení, které částečně kapitalizovala, a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč. Na úvěrovou smlouvu žalovaný ničeho neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním (důkazy jsou v textu kurzívou).4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 20. 10. 2025, předsmluvních informací, ověření podpisu žalovaného , Anonymizováno, , potvrzení o verifikační platbě a kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného soud zjistil následující: Na základě této smlouvy uzavřené prostředky komunikace na dálku prostřednictvím klientské zóny na stránkách , Anonymizováno, a zasláním verifikační platby se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 75 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal načerpané finanční prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % čerpané částky. Roční úroková sazba činila 57,99 %, RPSN 76,18 %.5. Z přílohy č. 1 úvěrové smlouvy - hodnocení klienta, z Datového výstupu z , Anonymizováno, soud zjistil, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný uvedl žalobkyni, že jeho příjem činí 106 250 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 4 000 Kč měsíčně, další náklady na domácnost 4 000 Kč měsíčně, jiné finanční závazky nemá. Sama žalobkyně však v bankovním účtu ověřila, že příjem žalovaného činí 20 505 Kč měsíčně a další finanční závazky 503 Kč měsíčně. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za duben až říjen 2025 soud zjistil, že z něho nelze dospět k žádnému pravidelnému jednorázovému příjmu žalovaného, ale pouze k platbám od různých fyzických osob. Zůstatek na bankovním účtu má žalovaný do 10 000 Kč. Žalovaný neprochází insolvenčním rejstříkem ani registrem dlužníků.6. Z dokladu o vyplacení úvěru a sdělení , právnická osoba, . soud zjistil, že sjednaný úvěr byl žalovanému vyplacen ve výši 75 000 Kč dne 21. 10. 2025 na jeho bankovní účet.7. Z dopisů a e-mailů ze dne 20. 11. 2025, 5. 12. 2025 a 21. 2. 2026 včetně podacího lístku soud zjistil, že úvěr byl zesplatněn ke dni 21. 2. 2026 a žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky.8. Z historie úvěru soud zjistil, že žalovaný na úvěrovou smlouvu č. , hodnota, ničeho neuhradil.9. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.12. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.14. Po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu věci. Mezi žalovaným a žalobkyní byla v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 20. 10. 2025 Smlouva o úvěru č. , hodnota, , která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 cit. zákona byla žalobkyně, pod sankcí neplatnosti smlouvy, povinna posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud dospěl k závěru, že této své povinnosti nedostála, neboť ačkoli si vyžádala výpis z bankovního účtu žalovaného za účelem ověření jím tvrzených skutečností, jeho příjmové a výdajové poměry blíže nezkoumala, ačkoli z předloženého výpisu sama učinila závěr, že žalovaný nemá žádný pravidelný měsíční příjem od zaměstnavatele, jeho příjem tvoří platby od fyzických osob, které ani zdaleka nedosahují tvrzenou částkou 106 250 Kč, ale částku kolem 20 000 Kč. Na základě těchto skutečností tak žalobkyně nemohla dospět k závěru, že u žalovaného nejsou dány důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.15. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.16. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.17. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne 20. 10. 2025 je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.. Protože žalobkyně prokázala, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 75 000 Kč a že žalovaný na úvěrovou smlouvu ničeho neuhradil, soud žalobě vyhověl co do částky 75 000 Kč. Co do zbytku soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy. Stejně tak soud žalobu zamítl co do požadovaného úroku z prodlení, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého se spotřebitel v případě neplatnosti úvěrové smlouvy dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. nemůže dostat do prodlení dříve, než soud určí splatnost jeho bezdůvodného obohacení svým rozhodnutím.18. O lhůtě k plnění rozhodl soud dle § 160 odst. 1 věta prvá zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se nedostavil, a tedy řádně a včas netvrdil ani neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech žalovanou částku v třídenní zákonné lhůtě zaplatit ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.19. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, shledal by soud úvěrovou smlouvu ze dne 20. 10. 2025 neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 o. z., neboť roční úroková sazba ve výši 57,99 % je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu v říjnu 2025 bankami, která činila 14,56 % ročně (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu).20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážné úspěšná (neúspěch nedosahoval ani 1 %), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 710 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 010 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 2 úkony právní služby dle ust. § 8 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif”) po 4 140 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a 1 úkon právní služby dle ust. § 8 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 2 advokátního tarifu ve výši 2 070 Kč (jednoduchá výzva k plnění), náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 450 Kč.