Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 82 659,33 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně spol. , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaným byla dne 9. 5. 2024 uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr 70 000 Kč. Tuto jistinu spolu s úroky a poplatky se žalovaný zavázal splatit v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 4 699 Kč. Z důvodu jejich nehrazení byl úvěr zesplatněn k 20. 10. 2024. Kromě dlužné jistiny žalobkyně požadovala kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 22 057,33 Kč a úrok z prodlení. Na úvěrovou smlouvu žalovaný uhradil částku 9 398 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním (důkazy jsou v textu kurzívou).4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 5. 2024, jejího Dodatku č. 1 ze dne 9. 5. 2024 a kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil následující: Na základě této smlouvy uzavřené prostředky komunikace na dálku na stránkách , Anonymizováno, a zasláním autorizované SMS žalovaným se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal načerpané finanční prostředky splácet v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 4 699 Kč. Roční úroková sazba činila 70,13 % a celkově byl žalovaný povinen splatit částku 169 164 Kč.5. Z hodnocení klienta a potvrzení o platbě soud zjistil, že před uzavřením úvěrové smlouvy právní předchůdkyně vycházela z toho, že příjem žalovaného u spol. , právnická osoba, činí 26 000 Kč měsíčně, dosavadní splátky úvěrů činí 4 621 Kč měsíčně a další výdaje činí 9 481 Kč.6. Z dokladu o vyplacení úvěru a sdělení , právnická osoba, . soud zjistil, že sjednaný úvěr byl žalovanému vyplacen ve výši 70 000 Kč dne 9. 5. 2024 na jeho bankovní účet.7. Z dopisů ze dne 20. 10. 2024 a 16. 1. 2025 soud zjistil, že úvěr byl zesplatněn ke dni 20. 10. 2024 a žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 včetně seznamu postupovaných pohledávek, společného prohlášení smluvních stran smlouvy a z dopisu ze dne 4. 3. 2025 včetně podacího lístku soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy vůči žalovanému byla postoupena na žalobkyni, tato žalovanému postoupení pohledávky oznámila a vyzvala ho k zaplacení dlužné částky v celkové výši 120 227,09 Kč.9. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.10. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.12. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.14. Po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu věci. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 9. 5. 2024 Smlouva o úvěru č. , hodnota, , která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 cit. zákona byla pr. předchůdkyně žalobkyně, pod sankcí neplatnosti smlouvy, povinna posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud dospěl k závěru, že této své povinnosti nedostála, neboť jediný údaj ohledně příjmové a výdajové stránky žalovaného, který ověřila, byla výše měsíční mzdy. Pouze na základě této listiny nemohla provést celkové posouzení finančních poměrů žalovaného a k řádnému a podloženému závěru o jeho schopnosti úvěr v budoucnu splácet, a to již vzhledem k tomu, že žalovaný splácel předchozí úvěry v jím uvedené částce 4 621 Kč, nyní měl nově splácet měsíčně 4 699 Kč, což je vysoké finanční zatížení vzhledem k příjmu 26 000 Kč měsíčně a dalším výdajům v minimální výši 9 481 Kč měsíčně. Bylo tedy na místě vyžádat si alespoň výpisy z bankovních účtů žalovaného, což pr. předchůdkyně žalobkyně neučinila.15. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.16. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.17. S ohledem na uvedené má soud za to, že pr. předchůdkyně žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne 9. 5. 2024 je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.. Protože žalobkyně prokázala, že pohledávka z úvěrové smlouvy na ni byla postoupena ve smyslu § 1879 a násl. o. z., že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 70 000 Kč a že žalovaný na úvěrovou smlouvu uhradil 9 398 Kč, započetl tuto platbu soud na jistinu úvěru a žalobě vyhověl co do částky 60 602 Kč. Co do zbytku soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy. Stejně tak soud žalobu zamítl co do požadovaného úroku z prodlení, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého se spotřebitel v případě neplatnosti úvěrové smlouvy dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. nemůže dostat do prodlení dříve, než soud určí splatnost jeho bezdůvodného obohacení svým rozhodnutím.18. O lhůtě k plnění rozhodl soud dle § 160 odst. 1 věta prvá zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, a tedy řádně a včas netvrdil ani neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech žalovanou částku v třídenní zákonné lhůtě zaplatit ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.19. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby pr. předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, shledal by soud úvěrovou smlouvu ze dne 9. 5. 2024 neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 o. z., neboť roční úroková sazba ve výši 70,13 % je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu v květnu 2024 bankami, která činila 8,86 % ročně (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu).20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 779 Kč, přičemž tato částka představuje 46,6 % z jejich celkové výše 20 985,10 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,3 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 307 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 82 659,33 Kč sestávající z částky 4 420 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 610 Kč ve výši 3 068,10 Kč.