Žalobkyně se žalobou podanou ze dne 15. 4. 2026 domáhala na žalovaném zaplacení částky 61 491,16 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 015184747R ze dne 3. 2. 2023. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem 70 000 Kč, přičemž úvěr byl žalovanému poskytnut bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet v plné výši sjednaného úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet pravidelnými měsíčními splátkami včetně sjednaných úroků ve výši 6,90 % ročně. Žalovaný však svou povinnost řádně a včas neplnil a dostal se do prodlení s úhradou více než dvou měsíčních splátek. Z tohoto důvodu žalobkyně využila svého smluvního a zákonného oprávnění a dopisem o zesplatnění úvěru ze dne 14. 1. 2025 u prohlásila celý dluh za splatný. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný ke dni podání žaloby dluží částku celkem 74 671,81 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 59 421,16 Kč, poplatků ve výši 2 070 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného ke dni 13. 4. 2026 ve výši 6.861,54 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 319,11 Kč. Vedle toho žalobkyně požaduje smluvní úrok ve výši 6,90 % ročně z částky 61 491,16 Kč od 14. 4. 2026 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z téže částky od 14. 4. 2026 do zaplacení. Poplatky v celkové výši 2 070 Kč byly žalovanému účtovány na základě smlouvy a sazebníku žalobkyně, konkrétně šlo o tři poplatky po 500 Kč za opakované výzvy k zaplacení dluhu, dále poplatek 300 Kč za zaslání první upomínky a šest poplatků po 45 Kč za zaslání výpisu z účtu poštou.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky řízení podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. z a t o, že s takovým postupem souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila. Žalovaný se stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:5. Žalovaný uzavřel dne 3. 2. 2023 se žalobkyní smlouvu č. , Anonymizováno, o spotřebitelském úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem 70 000 Kč, který byl v plné výši vyplacen bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , hodnota, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet spolu s úroky a sjednanými poplatky v měsíčních anuitních splátkách. Současně bylo sjednáno oprávnění žalobkyně inkasovat splatné částky z běžného účtu žalovaného. Úroková sazba úvěru činila 6,9 % ročně. Žalovaný svou povinnost řádně a včas splácet poskytnutý úvěr neplnil, když se dostal do prodlení s úhradou více než dvou měsíčních splátek, což vyplývá z výpisu z úvěrového účtu. Žalobkyně proto využila svého smluvního a zákonného oprávnění a dopisem odeslaným doporučenou poštou prohlásila celý dluh ze smlouvy dopisem ze dne 14. 1. 2025 za splatný. Žalovaný byl předtím opakovaně vyzýván k úhradě dlužných splátek, naposledy dne 17. 10. 2024. Následně byl vyzván k úhradě celé dlužné částky též předžalobní výzvou ze dne 30. 3. 2026 podle § 142a odst. 1 o. s. ř. Přes tyto výzvy žalovaný svůj dluh neuhradil6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:7. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.8. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.9. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.13. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).16. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 je spotřebitel povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.17. Žalobkyně spolu s žalovaným uzavřeli dne 3. 2. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru v souladu s § 2395 a násl. o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru. Následně byla žalovanému vyplacena peněžní jistina ve výši 70 000 Kč na bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnutou jistinu žalobkyni vrátit, přičemž byly sjednány i dodatkové služby, za které si žalobkyně účtovala poplatky. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného, a nedostála tak povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K této otázce žalobkyně uvedla pouze obecná a typová tvrzení, podle nichž při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých klientem. Neuvedla však žádné konkrétní skutečnosti vztahující se přímo k žalovanému, zejména jaké příjmy, výdaje, závazky či jiné majetkové a osobní poměry byly při posouzení jeho úvěruschopnosti zjišťovány, z jakých konkrétních podkladů bylo vycházeno, které údaje byly ověřeny a jakým způsobem bylo dospěno k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet. Žalobkyně rovněž nepředložila relevantní listinné důkazy, které by její tvrzení podporovaly. Za důkaz o řádném posouzení úvěruschopnosti nelze považovat samotnou úvěrovou smlouvu, obchodní podmínky ani sazebník. Její tvrzení tak zůstala pouze v obecné rovině popisu interních postupů poskytovatele úvěru. Soud přitom zdůrazňuje, že žalobkyně jako profesionální poskytovatel úvěrů musí znát rozhodné skutkové okolnosti, za nichž byl úvěr schválen, a je povinna je v řízení dostatečně konkrétně tvrdit a prokázat. Náležitosti žaloby nelze nahradit pouhým obecným odkazem na proces posuzování úvěruschopnosti ani citací soudní judikatury. Z obsahu žaloby není patrné, jaké konkrétní skutečnosti byly před uzavřením smlouvy ve vztahu k žalovanému zjištěny a vyhodnoceny a zda posouzení jeho úvěruschopnosti odpovídalo požadavkům § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.18. Soud uzavírá, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 citovaného zákona neplatná. Mezi účastníky tak vznikl vztah z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč, zatímco žalovaný na jejich vrácení uhradil celkem 19 800 Kč. Mezi účastníky proto ke dni rozhodnutí soudu zůstává nevypořádané bezdůvodné obohacení ve výši 50 200 Kč (70 000 Kč - 19 800 Kč). V tomto rozsahu je žaloba důvodná a soud jí proto vyhověl, přičemž ve zbylé části (výrok II) tuto s ohledem na shora uvedené, jako nedůvodnou zamítl.19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 813,86 Kč, přičemž tato částka představuje 63,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,64 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,36 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 460 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 61 491,16 Kč sestávající z částky 3 580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 30. 3. 2026, z částky 3 580 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 30. 3. 2026 a z částky 3 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 15. 4. 2026 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 090 Kč ve výši 2 538,90 Kč.