10 C 333/2023-19 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 3.10.2023 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou dne 5.6.2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč Tyto finanční prostředky včetně poplatku za jejich poskytnutí ve výši 3 900 Kč se žalovaná zavázala vrátit ve lhůtě do 5.8.2023, což však neučinila řádně a včas. Dlužnou částku v celkové výši 23 900 Kč žalovaná neuhradila ani na základě upomínky žalobkyně. 2. Žalovaná v následném vyjádření nesporovala, že zápůjčku 20 000 Kč obdržela. Uvedla však, že na ni již uhradila částku 6 500 Kč. Sporovala výši sjednaného úroku, který je dle jejího názoru nemravný, dále skutečnost, že nebyla řádně ověřena její úvěruschopnost, smlouva je proto absolutně neplatná. Navrhla, aby jí bylo uloženo uhradit žalobkyni zbývající částku 13 500 Kč prostřednictvím měsíčních splátek po 1 125 Kč s ohledem na její finanční situaci. 3. Z jednání soudu konaného dne 31.1.2024 se žalobkyně omluvila, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v její nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování účastníky navrženými důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba dalších důkazů v řízení najevo nevyšla. 5. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 5.6.2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala včetně poplatku za jejich poskytnutí ve výši 3 900 Kč vrátit do 5.8.2023 (prokázáno smlouvou o zápůjčce, výpisem z účtu prokazující čerpání úvěru). Žalovaná byla k úhradě dlužné částky vyzvána (prokázáno upomínkami). Žalovaná dne 7.7.2023 uhradila na účet žalobkyně uvedený v upomínkách částku 6 500 Kč (prokázáno výpisem z účtu). 6. Zbylé důkazy soud neprovedl pro nadbytečnost z důvodu právního posouzení věci. 7. Po právní stránce soud věc posoudil jako bezdůvodné obohacení dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako„ ZoSÚ“), přičemž dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, [právnická osoba] [anonymizováno], řízení o předběžné otázce (dále jako„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně s žalovanou projevily vůli uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru dle shora citovaných ustanovení, s čímž se pojí povinnost žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované. Žalobkyně však žádným způsobem nedoložila, že by úvěruschopnost žalované zkoumala, nadto s náležitou odbornou péčí, jak je požadováno. K jednání soud konanému dne 31.1.2024 se žalobkyně nedostavila, proto jí nemohlo být poskytnuto příslušné poučení. Dodat lze, že žalobkyně byla s námitkami žalované před jednáním soudu seznámena, naprosto na ně však nereagovala a k jednání soudu se, jak uvedeno, nedostavila. 12. Pokud soud vytýká žalobkyni, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pak také odkazuje na judikaturu Městského soudu v Praze (srov. např. rozhodnutí 14 Co 426/2002, ale i 39 Co 420/2007):„ Není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle § 118a o. s. ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle § 101 odst. 3 o. s. ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle § 119a odst. 1 o. s. ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy“. 13. Protože žalobkyně nevyužila možnosti se k jednání soudu konanému dne 31.1.2024 dostavit, zabránila tak soudu, aby jí mohlo být poskytnuto příslušné poučení. 14. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované zkoumat z úřední povinnosti, byť tento nedostatek namítala i sama žalovaná. V důsledku absence postupu dle 86 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou podle § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to i s ohledem na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším p