Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovanou dne 2. 8. 2023 smlouvu o úvěru č. 0434382, na základě které poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč. Poskytnutý úvěr měla žalovaná splatit formou 14 pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč, zahrnujících poskytnutý úvěr, kapitalizovaný smluvní úrok a úhradu za služby. Celkově se tak žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 27 888 Kč, a to nejpozději ke dni 2. 10. 2024. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 19. 3. 2024 ve výši 2 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na úhradu dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině úvěru 6 599,78 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 154,85 Kč, úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy 3 086 Kč, úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 890,23 Kč a úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 1 157,14 Kč. Dne 10. 12. 2025 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě došlo s účinností ke dni 10. 12. 2025 k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Dlužná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 6 599,78 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 154,85 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 3 086 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 890,23 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 157,14 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, úroku vyčísleného od 3. 10. 2024 do 24. 11. 2025 z dlužné jistiny ve výši 714,21 Kč a zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 24. 11. 2025 ve výši 1 234,92 Kč. Dále žalobkyně požaduje rovněž zaplacení úroků z úvěru ve výši 8 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 6 599,78 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75% p.a. z částky ve výši 6 754,63 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 6 599,78 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 154,85 Kč, od 25. 11. 2025 do zaplacení2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 28. 7. 2026, účastníci byli k tomuto jednání řádně obesláni a zároveň byli poučeni o následcích nedostavení se k jednání. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, doručení bylo vykázáno, soud proto v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), jednal v její nepřítomnosti.4. Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla.5. Soud hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s ust. § 132 o. s. ř., a to každý důkaz jednotlivě a potom všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.6. Dne 2. 8. 2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. 0434382, na základě které poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč. Poskytnutý úvěr měla žalovaná splatit formou 14 pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč, zahrnujících poskytnutý úvěr, kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Celkově se tak žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 27 888 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 8 %, RPSN 272,44 %. V rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně ověřila tvrzený příjem žalované ve výši 20 000 Kč oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory, tvrzené výdaje žalované ve výši 10 960 Kč byly ověřeny pouze čestným prohlášením žalované o bydlení u matky, které přispívá částkou 3 000 Kč na energie (prokázáno žádostí o úvěr, smlouvou o úvěru, potvrzením o přiznání dávky státní sociální podpory, čestným prohlášením žalované o sdílení domácnosti).7. Žalovaná nehradila poskytnutý úvěr řádně a včas, poslední řádnou splátku uhradila dne 19. 3. 2024. Celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 16 000 Kč (prokázáno výpisem z transakční historie).8. Dne 10. 12. 2025 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě došlo s účinností ke dni 10. 12. 2025 k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2025 včetně seznamu postoupených pohledávek, potvrzením o zaplacení kupní ceny, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2026).9. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 9. 3. 2026, a to nejpozději ve lhůtě do 24. 3. 2026 (prokázáno výzvou k plnění ze dne 9. 3. 2026 včetně podacího listku).10. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 2. 8. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v hotovosti částku 15 000 Kč, kterou měla žalovaná spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem vrátit v celkové částce 27 888 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas. Pohledávku za žalovanou právní předchůdkyně žalobkyně postoupila s účinností ke dni 10. 12. 2025 na žalobkyni. Na poskytnutý úvěr žalovaná uhradila celkem částku 16 000 Kč.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.13. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. V obecné rovině lze konstatovat, že žalobkyně si se žalovanou v souladu s § 1 odst. 2 o. z. mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004: „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V předmětné věci je hledisko zachování dobrých mravů o to významnější, neboť žalovaná vystupuje ve smluvním vztahu jakožto spotřebitel a slabší smluvní strana, a náleží jí tak zvýšená soudní ochrana.16. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).17. Nelze pak pominout ani soudní praxi obecných soudů, vycházející z uvedených závěrů Ústavního soudu, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 EXE 2398/2017-264, dovodil, že neplatná je taková smlouva, v níž se úvěrovaný (spotřebitel) zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku 119 952 Kč, přičemž výše poskytnutého úvěru činila toliko 50 001 Kč. Výše smluvní úrokové sazby činila po celou dobu splácení úvěru 66,71 % p. a. Závěr o neplatnosti zmiňované úvěrové smlouvy pak byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. , spisová značka, . Městský soud v Praze mj. konstatoval, že smluvní úroková sazba po celou dobu splácení úvěru ve výši 66,71 % p. a. v příslušném období překračovala úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru více než šestinásobně.18. Nejvyšší soud pak ve své praxi dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).19. Soudu je rovněž známo, že podle databáze ARAD ČNB činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR nejvýše 10,04 %.20. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně kromě zapůjčené jistiny a úroku v celkové výši 761 Kč i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2700 Kč, celkem tedy měla vrátit částku 27 888 Kč. Tyto další poplatky a činnosti, tedy poskytnutí úvěru, vyhodnocení úvěru a inkasování, zahrnují převážně administrativní činnost nutně související s každým úvěrem či zápůjčkou, kterou musí běžně vykonávat každý poskytovatel zápůjčky či úvěru. Činnosti výše uvedené svou povahou či náročností nijak nevybočují z běžných činností souvisejících s poskytováním finančních prostředků a soud má proto za to, že uvedené poplatky je dle jejich povahy třeba hodnotit jako úplatu za půjčení peněz, což je definice smluvního úroku, svou podstatou tak představují další kapitalizovaný úrok.21. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sice ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 8 % p. a., celková RPSN zahrnující i úhradu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek však činí 272,44 %. Částka poskytnutá na základě spotřebitelského úvěru činila 15 000 Kč, celková částka, jíž měla žalovaná žalobkyni zaplatit, přitom dle smlouvy činila 27 888 Kč. Vrácena tak měla být částka téměř dvojnásobná. Faktická výše RPSN z poskytnutého úvěru tak přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR více jak 27 x. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).22. Současně platí, že standard přezkumu úvěrových smluv je v exekučním řízení nastaven výrazně výše, nežli je tomu v řízení civilním, resp. případný rozpor dané smlouvy s dobrými mravy musí být markantnější, než jak by tomu stačilo v běžném nalézacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je tak nasnadě, že shledal-li rozpor s dobrými mravy u smlouvy s obdobnými ujednáními, s jakými se lze shledat v řízení tomto, soud exekuční, tím spíše by absolutní neplatnost takovéto smlouvy měla být dovozena soudem civilním.23. Soud uzavírá, že smlouva uzavřená mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně je ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. neplatná.24. Protože je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyně se může po žalované domáhat pouze úhrady finanční částky, která jí byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně, ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.25. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 15 000 Kč, žalovaná uhradila celkem částku 16 000 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalované nevzniklo, soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť žalované, která byla v řízení plně úspěšná, žádné náklady nevznikly.