25 C 194/2024-79 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14.10.2024 domáhá určení, že pracovní poměr vzniklý podle pracovní smlouvy uzavřené mezi ní jako zaměstnankyní a žalovaným jako zaměstnavatelem dne 5.12.2022 se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou a nadále trvá.2. V žalobě uvádí, že dle čl. I. odst. 2 pracovní smlouvy byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou, a to na dobu jednoho roku ode dne nástupu do pracovního poměru. Dnem nástupu do práce byl sjednán den 5.12.2022. Pracovní poměr byl tedy sjednán na dobu určitou do 4.12.2023. Dne 27.11.2023 žalobkyně obdržela oznámení překážek v práci na straně zaměstnavatele, kterým žalovaný žalobkyni oznámil, že v důsledku omezení poptávky po jejich službách nebude žalobkyni od 28.11.2023 do 19.12.2023 přidělovat práci. Překážky v práci tedy byly žalobkyni oznámeny i na dobu po původně sjednané době určité. Následně ode dne 11.12.2023 nastala u žalobkyně dočasná pracovní neschopnost. Žalovaný na dočasnou pracovní neschopnost nijak nereagoval. Neoznámil žalobkyni, že pracovní poměr skončil, ani jinak nedal najevo, že by neměl zájem na prodloužení pracovního poměru. Dne 16.1.2024 žalobkyně obdržela náhradu mzdy ve výši 17.470,- Kč, která odpovídá trvání pracovního poměru po celý měsíc prosinec 2023. Tedy od 1. do 10.12.2023 - překážky na straně zaměstnavatele v (60%) - 6.629,- Kč, od 11. do 24.12.2023 - náhrada mzdy za dočasnou pracovní neschopnost - 10.841,- Kč. Tedy celkem k výplatě čisté mzdy za prosinec 2023 činí částka ve výši 10.841,- + 6.629,- = 17.470,- Kč (čistý příjem). Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by pracovní poměr měl skončit uplynutím sjednané doby. O této skutečnosti se žalobkyně dozvěděla až téměř 2 měsíce po uplynutí doby určité, a to dopisem ze dne 25.1.2024, který jí byl doručen dne 31.1.2024 a kterým žalovaný vyzval žalobkyni k vrácení svěřených předmětů z důvodu skončení pracovního poměru uplynutím doby trvání pracovního poměru. Přeplatek na mzdě (odpovídající přesně náhradě mzdy za překážky v práci na straně zaměstnavatele a za dočasnou pracovní neschopnost) žalovaný zdůvodnil chybou při zúčtování mezd. Žalobkyně s tvrzením žalovaného, že pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby, nesouhlasila a dopisem ze dne 8.2.2024 oznámila žalovanému, že trvá na tom, že pracovní poměr stále trvá. S odkazem na § 65 odst. 2 zákoníku práce a s ohledem na oznámení překážek v práci na straně zaměstnavatele před uplynutím doby určité, které měly trvat i po uplynutí doby určité, proplacení překážek v práci na straně zaměstnavatele i po uplynutí doby určité, oznámení dočasné pracovní neschopnosti od 11.12.2023, kdy žalovaný neprojevil nijak vůli, že by neměl zájem na prodloužení pracovního poměru, proplacení dočasné pracovní neschopnosti v souladu se zákoníkem práce, zaslání oznámení o skončení pracovního poměru až 2 měsíce po uplynutí doby určité a zaslání potvrzení o zaměstnání až 2 měsíce po uplynutí doby určité má žalobkyně za to, že nastala zákonem předpokládaná situace, která vedla k přeměně pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2017 sp.zn. 21 Cdo 4683/2017, podle něhož naplnění podmínky pokračování ve výkonu práce po uplynutí sjednané doby vyžaduje faktický výkon práce podle pracovní smlouvy. Je-li bezprostředně po uplynutí doby, na niž byl pracovní poměr sjednán, pracovní závazek suspendován pro dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nejedná se o pokračování v konání prací. V daném případě ale k transformaci pracovního poměru na dobu neurčitou nedochází z důvodu dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně, ale z aktivního jednání žalovaného, které dočasné neschopnosti předcházelo.3. Žalovaný se vyjádřil tak, že žalobu považuje za nedůvodnou a navrhnul, aby byla žaloba zamítnuta. Učinil nesporné, že na základě pracovní smlouvy ze dne 5.12.2022 byla žalobkyně ode dne 5.12.2022 zaměstnána u žalovaného v pracovním poměru sjednaném na dobu 1 roku na pracovní pozici office manager a že dne 27.11.2023 oznámil žalobkyni překážky v práci na straně zaměstnavatele počínaje dnem 28.11.2023, takže od tohoto dne žalobkyně pro žalovaného práci dle pracovní smlouvy nevykonávala. Mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o změně obsahu pracovního poměru, na jejímž základě by došlo ke změně doby trvání pracovního poměru sjednané v pracovní smlouvě. Doba, na kterou byl pracovní poměr sjednán, uplynula dne 4.12.2023. Žalovaný dále uvedl, že k přeměně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou dochází, pokud jsou splněny dvě podmínky. První podmínkou je, že zaměstnanec pokračuje v konání práce po uplynutí sjednané doby, druhou podmínkou je vědomí zaměstnavatele o této skutečnosti. Uvedení konce trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele dne 19.12.2023 bylo zjevnou chybou. Žalovaný z pozice zaměstnavatele nemohl žalobkyni určit překážky v práci na dobu po skončení pracovního poměru. Překážky v práci na straně zaměstnavatele byly časově omezeny dobou trvání pracovního poměru. Po uplynutí sjednané doby pracovního poměru žalovaný žalobkyni práci nepřiděloval, a to z důvodu zániku pracovního poměru uplynutím doby, nikoliv z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Jednotlivé složky náhrady mzdy za prosinec 2023 jsou uvedeny ve výplatní pásce, ze které vyplývá, že za daný měsíc byla žalobkyni uhrazena náhrada mzdy za překážky v práci v hrubé výši 3.682,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou v hrubé výši 14.319,- Kč a nenároková odměna v hrubé výši 2.146,- Kč. Z výplatní pásky naopak nevyplývá, že by žalovaný žalobkyni za měsíc prosinec 2023 uhradil náhradu mzdy za překážky v práci po skončení pracovního poměru nebo za dočasnou pracovní neschopnost, jak tvrdí žalobkyně. Naopak žalobkyně, pokud by její pracovní poměr u žalovaného v době vzniku pracovní neschopnosti trval, měla jakožto dočasně práce neschopný pojištěnec povinnost dle § 64 odst. 1) písm. o) zákona o nemocenském pojištění informovat neprodleně žalovaného o rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, o rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, o době jejího trvání a v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti i o změně místa pobytu nebo doby a rozsahu povolených vycházek. Žalovaný se o dočasné pracovní neschopnosti žalobkyně dozvěděl z informace o vzniku dočasné pracovní neschopnosti zaslané , právnická osoba, , nikoliv od žalobkyně. Žalovaný rovněž uvedl, že neměl žádnou povinnost reagovat na dočasnou pracovní neschopnost žalobkyně, která nastala po skončení pracovního poměru. Ani oznámení o skončení pracovního poměru a zaslání potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) žalobkyni nemá dle žalovaného žádnou souvislost s tím, zda byly splněny podmínky transformace pracovního poměru. Žalobkyně navíc po ukončení dočasné pracovní neschopnosti neučinila žádné faktické kroky týkající se návratu do zaměstnání. Žalobkyně z důvodu existence překážek na straně zaměstnavatele počínaje dnem 28.11.2023 pro žalovaného žádnou práci fakticky nekonala. Odkázal na proto na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2024 sp. zn. 21 Cdo 2950/2023, v němž soud uvedl, že „pokračováním v konání prací ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zákoníku práce je třeba rozumět toliko skutečný (faktický) výkon práce podle pracovní smlouvy; nastane-li po uplynutí sjednané doby, na niž byl pracovní poměr sjednán, situace, kdy je pracovní závazek suspendován pro dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nejedná se o pokračování v konání prací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017). Skutečný (faktický) výkon práce je zde nezastupitelný a podmínku pokračování v konání prací optikou uvedeného rozhodnutí nebude možno považovat za splněnou všude tam, kde zaměstnanec po uplynutí sjednané doby pracovního poměru z jakéhokoli důvodu (nejen tedy z důvodu pracovní neschopnosti) pro zaměstnavatele práci fakticky nevykonává.“4. Žalobkyně v replice ze dne 7.3.2025 uvedla, že považuje tvrzení žalovaného, že datum 19.12.2023 uvedené jako konec trvání překážek v práci bylo zjevnou chybou, za účelově směřující k zastření faktického prodloužení pracovního poměru. Pokud by se skutečně jednalo o chybu, bylo povinností žalovaného tuto chybu neprodleně korigovat a informovat o ní žalobkyni. Absence jakéhokoli upozornění spolu s proplacením překážek v práci a pracovní neschopnosti vedla žalobkyni k legitimnímu očekávání, že pracovní poměr nadále trvá. Žalobkyně setrvala na svém tvrzení, že jí byla vyplacena náhrada mzdy za překážky v práci i za dočasnou pracovní neschopnost i po 4.12.2023, což doložila svým výpočtem, když z výplatní pásky žalobkyně za prosinec 2023 je patrné, že jí byla vyplacena čistá mzda ve výši 17.470,- Kč. Tato částka přesně odpovídá a) náhradě mzdy za překážky v práci od 1. do 10.12.2023 za 6 pracovních dnů x 8 hodin, tj. 48 hodin. Náhrada mzdy činí 60 % průměrného výdělku, který podle § 353 a 354 zákoníku práce k 1.10.2023 činil 258,7054 Kč/hod. 48 hodin x 258,7054 Kč = 12.417,