Žalobkyně se žalobou ze dne 31.12.2025 došlou zdejšímu soudu dne 31.12.2025 domáhala zaplacení částky ve výši 54 477 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 54 477 Kč za dobu od 1.3.2024 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že je bývalou zaměstnankyní žalované, u žalované pracovala na pozici lékař ARO s úvazkem 0,7, přičemž pracovní poměr skončil ke dni 31.1.2024. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené náhrady za dovolenou za rok 2022 a 2023. Tvrdila, že v roce 2022 odpracovala 64násobků týdenní pracovní doby a v roce 2023 69násobků, v důsledku čehož jí vznikl nárok ve výši jedné dvaapadesátiny za každou odpracovanou týdenní pracovní dobu dle § 213 odst. 5 zákoníku práce. Konkrétně požadovala náhradu za dovolenou za 33 hodin v roce 2022 a 46 hodin v roce 2023. Poukázala na stanovisko Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu, který potvrdil porušení shora uvedeného ustanovení ze strany žalované vůči žalobkyni.2. Žalovaná uznala, že měla žalobkyni do 29.2.2024 uhradit náhradu platu za nevyčerpanou tzv. nadúvazkovou dovolenou, a to za rok 2022 v rozsahu 29 hodin a za rok 2023 v rozsahu 39 hodin, tj. celkem za 68 hodin, a to dle rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 2.6.2025, č.j. , Anonymizováno, , přičemž 68 hodin odpovídá částce 46 891 Kč tzv. v hrubém. Žalovaná konstatovala, že provedla povinné odvody z uvedené částky a vyplatila žalobkyni částku 34 415 Kč tzv. v čistém. Žalovaná však měla za to, že nebyla v prodlení, neboť se jednalo o novou úpravu z roku 2021, žalobkyně neposkytla potřebnou součinnost a nebyla nakloněna smírnému vyřešení věci.3. V podání ze dne 4.6.2026 po upřesnění na jednání dne 1.7.2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 34 415 Kč, jelikož žalovaná uhradila žalobkyni tuto částku dne 20.3.2026.4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud řízení podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) zastavil co do částky 34 415 Kč (výrok I.).5. Soud současně rozhodl podle § 10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 724 Kč, a to ve lhůtě podle § 10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok II.).6. Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.7. Soud předně vycházel ze skutečností, které byly mezi účastníky nesporné, a to že žalobkyně jako zaměstnanec a žalovaná jako zaměstnavatel uzavřeli pracovní smlouvu a že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil ke dni 31.1.2024 (viz protokol z jednání ze dne 1.7.2026).8. Dále mezi účastníky nebylo sporu o tom, že průměrný hodinový výdělek žalobkyně byl 689,57 Kč a že žalobkyně měla úvazek 0,7, tj. 28 hodin týdně (viz protokol z jednání ze dne 1.7.2026, k tomu rovněž výplatní lístek na č.l. 11 a mzdový list za rok 2024 na č.l. 33).9. Z mzdového listu za rok 2022 (č.l. 76-77), printscreenu (č.l. 79), mzdových listů č.l. 81-85) a výplatních lístků (č.l. 86-88) soud zjistil, že žalobkyně odpracovala 1 749 hodin a čerpala dovolenou v rozsahu 144 hodin, 93 hodin pracovala přesčas, předepsáno měla 1 456 hodin (fond pracovní doby).10. Z mzdového listu za rok 2023 (č.l. 77 z druhé strany až 78), printscreenu (č.l. 80), mzdových listů č.l. 81-85) a výplatních lístků (č.l. 89-90) soud zjistil, že žalobkyně odpracovala 2 001 hodin a čerpala dovolenou v rozsahu 144 hodin, 213 hodin a 4 hodiny pracovala přesčas, předepsáno měla 1 456 hodin (fond pracovní doby).11. Z dopisu žalobkyně ze dne 25.9.2023 (č.l. 7, duplicitně na č.l. 68), mailu ze dne 4.1.2024 (č.l. 69) a mailu ze dne 24.2.2023 (č.l. 70) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k přepočtu nároku na dovolenou za rok 2022 a 2023. Z mailových konverzací (č.l. 35-43 a č.l. 47-52) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná opakovaně řešily nárok žalobkyně týkající se doplatku za nevyčerpanou dovolenou.12. Z rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro hlavní město Prahu ze dne 2.6.2025, č.j. , Anonymizováno, (č.l. 26-32) soud zjistil, že žalovaná byla uznána vinnou ze spáchání přestupku na úseku dovolené, když porušila stanovenou povinnost vztahující se k délce dovolené za kalendářní rok 2022 a 2023 u žalobkyně, když žalobkyně odpracovala v kalendářním roce více než dvaapadesátinásobek sjednané kratší týdenní pracovní doby, avšak žalovaná neprodloužila délku dovolené o jednu dvaapadesátinu dovolené za každou další odpracovanou sjednanou kratší týdenní pracovní dobu.13. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky před podáním žaloby dopisem ze dne 20.12.2024 (viz dopis na č.l. 10 a dodejka datové zprávy na č.l. 8).14. Z výplatního lístku období 2026-03 (č.l. 44, duplicitně na č.l. 66) soud zjistil, že žalovaná vypočetla doplatek dovolené na částku 46 891 Kč tzv. v hrubém, po povinných odvodech 34 415 Kč tzv. v čistém. Z potvrzení o provedení platby (č.l. 45) a výpisu z účtu (č.l. 53) soud zjistil, že žalovaná zaslala na účet žalobkyně dne 20.3.2026 částku 34 415 Kč.15. Z informace o výsledku kontroly ze dne 25.9.2024 (č.l. 9), tabulky (č.l. 34), mailu (č.l. 46), reklamace (č.l. 67) a listiny označené jako „pohyby na bankovních účtech“ (č.l. 92) soud nezjistil skutečnosti relevantní pro posouzení věci. Soud současně k důkazu neprovedl evidenci docházky žalobkyně, neboť skutečnosti relevantní pro posouzení věci má za prokázané listinami, které jsou součástí spisu a které byly provedeny k důkazu.16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.17. Podle § 213 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) odpracoval-li zaměstnanec v kalendářním roce podle rozvrhu směn více než dvaapadesátinásobek stanovené týdenní pracovní doby nebo kratší týdenní pracovní doby, prodlouží se délka dovolené vždy o jednu dvaapadesátinu dovolené za kalendářní rok za každou další odpracovanou stanovenou týdenní pracovní dobu nebo kratší týdenní pracovní dobu. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.18. Podle § 222 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru.19. Podle § 216 odst. 5 zákoníku práce dovolená, na niž vzniklo právo v příslušném kalendářním roce, se zaokrouhluje na celé hodiny nahoru.20. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.21. Soud konstatuje, že má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně byla zaměstnána u žalované do 31.1.2024. Zároveň mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně má nárok na náhradu za nevyčerpanou tzv. nadúvazkovou dovolenou dle § 213 odst. 5 ve spojení s § 222 odst. 2 zákoníku práce za rok 2022 a za rok 2023, ostatně žalovaná žalobkyni vyplatila částku 34 415 Kč odpovídající tzv. čisté mzdě za 68 hodin nevyčerpané dovolené (68 hodin x 689,57 Kč po odečtení povinných odvodů, které žalovaná provedla). Sporné nicméně bylo, v jaké výši má náhrada být vyplacena.22. Co se týče výpočtu za rok 2022, soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu za 29 hodin nevyčerpané dovolené. Soud vycházel z toho, že v roce 2022 žalobkyně měla úvazek 0,7 odpovídající 28 hodinám týdně. Žalobkyně v roce 2022 odpracovala 1 749 hodin a čerpala dovolenou 144 hodin a z toho 93 hodin přesčas, tedy pro výpočet dovolené odpracovala celkem 1 800 hodin (1 749 hodin plus 144 hodin minus 93 hodin), stanovený počet hodin pro žalobkyni byl 1 456 hodin (52 týdnů x 28 hodin), žalobkyně nad rámec stanovený počet hodin odpracovala 344 hodin (1 800 hodin minus 1 456 hodin), což odpovídá 12 týdnům (344 hodin děleno 28 hodinám za týden), žalobkyně tak odpracovala 64 násobek 28hodinnové týdenní pracovní doby (52 plus 12), a s ohledem na to má nárok na dovolenou 173 hodin (64 násobků děleno 52 násobky krát 28 hodin děleno 5 týdny, konkrétně 172,3 hodin zaokrouhleno nahoru). Žalobkyně měla nárok na dovolenou ve výši 173 hodin, čerpala dovolenou ve výši 144 hodin, a tudíž má nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 29 hodin (173 hodin minus 144 hodin).23. Co se týče výpočtu za rok 2023, soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu za 40 hodin nevyčerpané dovolené. Soud vycházel z toho, že i v roce 2023 žalobkyně měla úvazek 0,7 odpovídající 28 hodinám týdně. Žalobkyně v roce 2023 odpracovala 2 001 hodin a čerpala dovolenou 144 hodin a z toho 217 hodin přesčas, tedy pro výpočet dovolené odpracovala celkem 1 928 hodin (2 001 hodin plus 144 hodin minus 217 hodin), stanovený počet hodin pro žalobkyni byl 1 456 hodin (52 týdnů x 28 hodin), žalobkyně nad rámec stanovený počet hodin odpracovala 472 hodin (1 928 hodin minus 1 456 hodin), což odpovídá 16 týdnům (472 hodin děleno 28 hodinám za týden), žalobkyně tak odpracovala 68 násobek 28hodinnové týdenní pracovní doby (52 plus 16), a s ohledem na to má nárok na dovolenou 184 hodin (68 násobků děleno 52 násobky krát 28 hodin děleno 5 týdny, konkrétně 183,07 hodin zaokrouhleno nahoru). Žalobkyně měla nárok na dovolenou ve výši 184 hodin, čerpala dovolenou ve výši 144 hodin, a tudíž má nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 40 hodin (184 hodin minus 144 hodin).24. Dále soud vypočetl, že žalobkyně má nárok za rok 2022 a 2023 na náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 69 hodin (29 hodin za rok 2022 a 40 hodin za rok 2023), přičemž jedna hodina odpovídala částce 689,57 Kč (tzv. v hrubém). Žalovaná uhradila žalobkyni částku 34 415 Kč, která odpovídá náhradě tzv. v čistém za 68 hodin nevyčerpané dovolené (tzv. v hrubém se jedná o částku 46 891 Kč). Žalovaná tak má doplatit žalobkyni částku odpovídající 1 hodině nevyčerpané dovolené, tj. částce 689,57 Kč (tzv. v hrubém). Soud proto vyhověl žalobě co do částky 689,57 Kč (výrok III.). Ve zbývající části jistiny 19 372,43 Kč (tj. žalované částky 54 477 Kč minus 34 415 Kč minus 689,57 Kč) soud žalobu zamítl (výrok IV.). Soud v této souvislosti poukazuje na to, že žalobkyně požadovala po žalované náhradu za nevyčerpanou dovolenou tzv. v hrubém (ostatně tak činila v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13.5.2026, sp. zn. 31 Cdo 213/2026), při zpětvzetí žaloby však nereflektovala skutečnost, že žalovaná provedla příslušné odvody z částky 34 415 Kč. Soud tak zamítl ve zbývající části žalobu dílem proto, že žalobkyně neměla na žalovanou částku nárok, a dílem proto, že žalovaná plnila, když provedla povinné odvody z částky odpovídající 68 hodinám nevyčerpané dovolené.25. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud má za to, že žalovaná byla povinna plnit ve lhůtách dle § 141 odst. 1 zákoníku práce; byť soud chápe argumentaci žalované, že úprava tzv. nadúvazkové dovolené byla nová a že žalovaná vyčkávala na rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu, nic to nemění na tom, že nárok žalobkyně vznikl, byl splatný, a pokud žalovaná neplnila, dostala se do prodlení.26. O náhradě nákladů řízení (výrok V.) soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky ve výši 35 104,57 Kč (tj. částka 34 415 Kč, kterou žalovaná uhradila po podání žaloby, když v této části vzala žalobkyně žalobu zpět, plus částka 689,57 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal) a úroku z prodlení z této částky, naopak nebyla úspěšná co do částky 19 372,43 Kč a úroku z prodlení z této částky, byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 64 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 36 %. Soud tedy přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnější žalobkyni v částce 6 811 Kč představující 28 % (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 64 % a úspěchu žalované v rozsahu 36 %) z jejich celkové výše 24 324,50 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z následujících položek:a) část soudního poplatku ve výši 2 000 Kč (část soudního poplatku ve výši 724 Kč soud vrátil žalobkyni ve výroku II.)b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), po 3 300 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 a. t. za 5 úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení dne 17.12.2024, předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 20.12.2024, žaloba ze dne 31.12.2025, vyjádření ze dne 4.6.2026, účast na jednání dne 1.7.2026; tj. celkem 16 500 Kč (5 x 3 300 Kč);c) paušální náhrada hotových výdajů za 2 úkony učiněné do 31.12.2024 po 300 Kč a za 3 úkony po 450 Kč učiněné od 1.1.2025 podle § 13 odst. 1 a 4 a. t., tj. celkem 1 950 Kč (2 x 300 Kč a 3 x 450 Kč);d) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 3 874,50 Kč.27. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.28. O lhůtách k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.