13 C 130/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 132,45 Kč z příslušenstvím, které je představováno zákonným úrokem za prodlení a dále náklady řízení. Žalobkyně odůvodňuje svůj nárok tím, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dne [datum], na základě které poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši jistiny 5 200 Kč. Předmět zápůjčky byl zaslán žalobkyní na účet žalovaného č.ú. [bankovní účet] dne [datum]. Žalobkyně poskytla žalované úvěr prostřednictvím aplikace na svých internetových stránkách [webová adresa], ve které si žalovaný nastavil dle své volby splatnost a výši úvěru. Na týchž stránkách žalovaný vyplnil formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje. Uvedeným způsobem byl ze strany žalovaného učiněn návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce ověřila totožnost žalovaného včetně identifikace žalovaného jako vlastníka účtu, na který byl sjednaná částka zaslána. Žalovaný však poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti, která byla ujednána v délce 60 dnů ode dne poskytnutí nesplatil, a to ani částečně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. 3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci. 4. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jen částečně. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2390 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jako lex specialis pak zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle ust. § 2 odst. 1, z. [číslo] je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni. 5. Soud nejprve zkoumal, zda byla smlouva o zápůjčce ze dne [datum] uzavřena platně a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Žalobkyně podle názoru soudu dostála své povinnosti podle ust. § 86, z.č. 257/2016 Sb. a prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ostatně jistina zápůjčky ve výši 5.200 Kč nebyla částkou, jejíž vrácení by nebylo ve finančních možnostech žalovaného. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce vyžádala žalobkyně po žalovaném informacemi o jeho příjmech a měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za 6 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru. Na základě získaných informací dospěla žalobkyně k závěrům, že zde nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, a proto byla ze strany žalobkyně smlouva o úvěru s žalovaným uzavřena. 6. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. 7. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení obsahuje ujednání o tom, že úvěr je sjednána s roční úrokovou sazbou ve výši 255 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V září 2021, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 7,92% ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad [příjmení] dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková sazba 255 % ročně, což je úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná 8. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 255 % ročně. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací účinnosti známé, že v roce 2021 se úroková míra bank pohybovala mezi 7 a 8 % ročně, u nebankovních institucí pak mezi ve výši maximálně dvojnásobné a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. I v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je běžně poskytována, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), není možné hodnotit úrokovou sazbou jako přiměřenou. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. 9. Soud také jako neplatné shledává i ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, kde je výslovně ujednána smluvní pokuta za prodlení žalovaného s úhradou zápůjčky ve výši 0,1% denně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není platné ani ujednání o smluvní pokutě a nárok z neplatného smluvního ujednání nelze žalobkyni přiznat. 10. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že celý obchod nelze zhodnotit jinak, než jako nemravný a narušující veřejný pořádek. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku a posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 5 200 Kč, přičemž podle tvrzení obsaženého v podané žalobě žalovaný ničeho z této částky neuhradil. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalovaného a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den [datum], což byl prvý den následující po dni, kdy je považována výzva k úhradě dluhu adresována žalovanému právním zástupcem žalobkyně za doručenou podle § 573, z.č. 89/2012 SB., občanského zákoníku. 11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla sice v řízení částečně úspěšná, ale pouze v rozsahu 56,9% uplatněného nároku, což soud nehodnotí jako úspěch významný a § 142 odst. 2, o.s.ř. umožňuje soudu rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, což je v projednávaném případě podle názoru soudu přiléhavé