Žalobou podanou dne 22. 6. 2026 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutím, kterým by tím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 12 914 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 25.9.2025 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Kromě neuhrazené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč uplatnila žalobkyně nárok na úhradu smluvně ujednaného úroku ve výši 2 914 Kč.2. Právní předchůdce žalobkyně jí postoupil svou pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2025 a žalovanému bylo postoupení oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně z dne 18.4.2026. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalovanému doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaná reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány do jeho datové schránky.4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.5. Podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. V podané žalobě žalobkyně ani netvrdí, že by právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřil. Přípisem ze dne 14.7.2026 byla žalobkyně vyzvána, aby sdělila, jakým způsobem byla ověřována úvěruschopnost žalovaného, zda byl žalovaný dotazován na své majetkové a osobní poměry, zda byla předložena např. pracovní smlouva, výplatní pásky, apod. K tomuto přípisu se žalobkyně nevyjádřila.8. Protože žalobkyně žádné důkazy k prokázání rozsahu prověřování úvěruschopnosti žalované nenavrhla ani netvrdila, že by úvěruschopnost žalované byla před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumána, nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalovaného podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb. S ohledem na skutečnost, že soud hodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku.9. Soud dále k důkazu provedl smlouvu o úvěru a zjistil, že za poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč měla žalovaná zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 279,83 % ročně. V září 2025, tj. v době uzavření smlouvy o úvěru, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 7,98 % ročně, jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Ve zkoumané smlouvě byl sjednán úrok podstatně vyšší, a to více než třicetinásobně, což je úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřené v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Sazba úroku u zkoumané smlouvy je zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. Situace, kdy poskytovatel úvěru má podle smlouvy získat částku ve výši převyšující výrazně úroky v době uzavření smlouvy o úvěru obvyklé, je nepochybně za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.11. Soud posoudil jako absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdce žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčil a smlouvu by neuzavřel, pokud by žalovaný na jeho podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého obsahu úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání právního předchůdce žalobkyně ve smyslu morálky jako podnikání poškozující zájem společnosti. K legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat právní ochranu, proto nebylo na místě v posuzovaném případě aplikovat § 577, občanského zákoníku.12. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč, a to z potvrzení , právnická osoba, . ze dne 11.8.2026, podle něhož je účet č.ú. , č. účtu, , na který byly finanční prostředky právním předchůdcem žalobkyně poukázány, účtem žalovaného. Žalovaný pro svou pasivitu v řízení netvrdil ani neprokazoval, že by na cokoli na poskytnutý úvěr hradil. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalované, tedy částku 10 000 Kč a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.13. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den 27.1.2026, což byl prvý den následující po dni, kdy měla žalovaná uhradit svůj dluh žalobkyně na základě výzvy ze dne 18.4.2026, odeslané dne 21.4.2026 u níž nastala fikce doručení žalovanému podle § 573, občanského zákoníku dne 24.4.2026. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, takže soud jí přiznal nárok na náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu ve věci. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 77,4 %, žalovaný naopak v rozsahu 22,6 %, takže náhrada nákladů řízení byla žalobkyni přiznána v rozsahu 54,8 % nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, 3 úkonů právní služby po 1 620 Kč (tj. 4 860 Kč) dle § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tak náklady řízení žalobkyně přiznané v rozsahu 54,8 % z částek výše uvedených představuje částka 3 951 Kč. Lhůta pro zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.