Žalobce se domáhal vrácení úvěru.Žalovaná se nevyjádřila.Se souhlasem účastníků soud podle § 115a občanského soudního řádu (OSŘ) rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevznesli proti takovému postupu soudu žádné námitky.Soud zjistil tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobce, , právnická osoba, , uzavřel postupně 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru se žalovanou. Nejprve (v souladu se žalobou označeno jako nárok 2) smlouva č. , hodnota, ze dne 28. 1. 2022 ve výši 30 000 Kč v hotovosti, kde žalovaná se zavázala platit 3 304 Kč měsíčně ve 21měsíčních splátkách. Žalovaná zaplatila postupně úvěrujícímu částku 39 600 Kč. Údaj RPSN činil 137,8 % (smlouva č.l. 10). Původní věřitel postoupil pohledávku 21. 10. 2025 žalobci.Dále pak jako nárok 1 byla mezi týmiž subjekty uzavřena 11. 6. 2022 smlouva číslo , hodnota, , byla poskytnuta částka 38 000 Kč rovněž v hotovosti a žalovaná se zavázala platit 21 splátek měsíčně, vždy 4 132 Kč. Údaj RPSN v daném případě činil 136,02 % (smlouva číslo listu 12). Na tento závazek žalovaná splatila věřiteli celkem 5 500 Kč. Rovněž tato pohledávka byla postoupena 21. 10. 2025 žalobci.Soud přezkoumal případnou zneužívající povahu smluvních ujednání (rozs. Soudního dvora EU ze dne 17.5.2022 ve věci C-600/19, Ibercaja banco) a shledal, že věřitel bohužel neprověřil v rámci smluvního procesu dostatečným způsobem úvěruschopnost (bonitu) spotřebitele jakožto svého potenciálního dlužníka. Hlediska pro přezkum úvěruschopnosti jsou popsána v § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, přičemž podle § 87 dost. 1 platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je v takovémto případě povinen, vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Pokud totiž jde o výdaje, pak v tzv. zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr (např. č.l. 14) je ohledně výdajů uveden údaj o odhadovaných měsíčních výdajích žadatele 600 Kč, přičemž pokud jde (odhlédnuto od příliš nízké částky takto tvrzené) pokud jde o doložení těchto údajů, pak na rozdíl od příjmů, kde byl předložen „výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky“, pak výdaje nebyly doloženy vůbec. Přitom podle již nyní ustálené praxe nelze toliko z tvrzení klienta vycházet. Shodná situace pak platí pro oba nároky uplatněné žalobou. Soud se sice ztotožňuje s úvahou (namítanou v tomto ohledu některými věřiteli), že úvěrující by měl mít všechny důvody se spoléhat na pravdivost tvrzení spotřebitele. Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, dopouští se úvěrového podvodu (§ 211 tr.z.). Avšak evropská judikatura, z níž vychází vnitrostátní soudní praxe, je pro české orgány závazná a je třeba z ní vycházet v tom, že na informace podané spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li zároveň dostatečné a podložené doklady (rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, citovaný např. v bodě 20 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024).Jelikož také údaje RPSN ve výši v obou případech přes 136 % jsou extrémně vysoké, považuje soud sjednaný úrok za neplatný (excesivní úroková sazba). Jedná se o neplatnost absolutní (ohrožení společenské soudržnosti jako takové, tj. narušení veřejného pořádku, § 588 občanského zákoníku).Podle § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí (mimo jiné) ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Splatnost bezdůvodného obohacení se řídí podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (bez zbytečného odkladu po výzvě k placení).Splatnost nastala podle názoru soudu dne 11. 5. 2026, neboť žaloba byla náhradním způsobem (č.l. 34 p.v.) doručena 10. 5. 2026. Dalšího dne začal běžet úrok z prodlení podle § 1970 OZ. Žalovaná je tedy povinna, vrátit žalobci přijatou částku 32 500 Kč, která je snížena o částku 9 600 Kč, tedy částku 22 900 Kč. V podrobnostech lze uvést, že u nároku 1 žalovaná obdržela 38 000 Kč a vrátila 6 600 Kč (dluží 32 500 Kč), u nároku 2 obdržela 30 000 Kč a vrátila 39 600 Kč (přeplatek je 9 600 Kč). Soud by nepovažoval za spravedlivé, posuzovat oba nároky odděleně, neboť žalovaná jako spotřebitelka zjevně není dostatečně informována, aby učinila jednoduchý hmotně právní úkon (zápočet).Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. soud o nákladech řízení rozhodl s ohledem na částečný úspěch každého z účastníků ve věci. Úspěch žalobce činil 44 % a úspěch žalované činil 56 %. Žalobce se totiž celkově domáhal částky 52 052 Kč a obdržel 22 900 Kč (vždy spolu s přísl.). Žalobce byl převážně neúspěšný. Žalovaný by měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Avšak žalovaný žádné náklady nepožadoval. Proto nemá žádný účastník právo na náhradu nákladů řízení.