Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 390 Kč s příslušenstvím. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovanou byla dne 17. 1. 2025 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 26 800 Kč, a to formou postupných převodů finančních částek na účet žalované. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky, který za dobu trvání smlouvy činí 8 432 Kč. Úvěr byl zesplatněn přípisem ze dne 18. 7. 2025 v důsledku prodlení žalované s úhradou sjednaných splátek. Žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Žalovaná dle žalobních tvrzení (viz vyjádření na čl.l 31) uhradila na dlužnou částku celkem 10 155 Kč.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny mu byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) do její datové schránky. Vzhledem k tomu, že se účastníci k ústnímu jednání nedostavili, přičemž zástupce žalobkyně svoji neúčast omluvila, a nežádali odročení tohoto jednání, soud postupoval v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti stran.3. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je v daném případě třeba ve vztahu k občanskému zákoníku vykládat jako lex specialis. Podle ust. § 2 odst. 1, z. č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající z předmětné smlouvy jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaná v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalované úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.4. Soud se v projednávané věci v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované z veřejných databází SOLUS, CNCB, CBCB, ISIR, CEE, BRKI a NRKI, přičemž žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Jelikož uvedené skutkové tvrzení žalobkyně neprokázala a současně v řízení netvrdila, jaké konkrétní skutečnosti o žalované z uvedených databází zjistila, soud při hodnocení podkladů předložených žalobkyní dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalované zkoumána nebyla. Takový postup soud nepovažuje za dostatečný. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo ke splnění povinností podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Předmětná smlouva o úvěru je tak dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru neplatná.5. Soud nad rámec výše uvedeného rovněž dále zkoumal, zda by byla smlouva o úvěru uzavřena platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru hovořit tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Ve smlouvě o úvěru je uvedeno, že jistina úvěru se úročí úrokem ve výši ve výši 150 % ročně, RPSN činí 311,40 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smlouvy činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru 8,63 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB.10. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv spotřebitele. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivá a rozporná s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaných bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.11. Soud s ohledem na vše shora uvedené posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Primárním důvodem neplatnosti je nesplnění povinnosti stanovené § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, i kdyby však ke splnění této povinnosti poskytovatelem úvěru došlo, byla by smlouva neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy. Pro rozhodnutí v otázce dobrých mravů je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdkyně žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat.12. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, posoudil panující vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 26 800 Kč, přičemž žalobkyně uvedla, že žalovaná na dluh uhradila 10 155 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná je povinna vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 16 645 Kč. Žalobkyně fakticky vyzvala žalovanou k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky spojeným s výzvou k úhradě ze dne 14. 9. 2025, kde byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do 3 dnů. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 18. 9. 2025. Podle § 573 o. z. se oznámení dostalo do sféry žalované dnem 23. 9. 2025 a do 3 dnů od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 26. 9. 2025. Jelikož tak žalovaná neučinila, dostala se od 27. 9. 2025 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud se jedná o soudem přiznaný úrok z prodlení, je třeba podotknout, že soud si je vědom skutečnosti, že v návrhu petitu podané žaloby se úrok z prodlení nenachází, když se zde vyskytuje text „Datum musí být u zákonného úroku z prodlení větší než datum splatnosti pohledávky!“. Jelikož však soud posuzuje podání účastníků podle jejich celého obsahu, má soud v tomto případě za nepochybné, že žalobkyně podanou žalobou zákonný úrok z prodlení z dlužné částky uplatnila, když v části C návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu výslovně uvedla, že žádá zákonný úrok z prodlení z částky 21 958 Kč od 18. 7. 2025. Takto označení návrh je dle názoru soudu dostatečně určitým, když z něj vyplývá, jaký druh příslušenství žalobkyně požaduje, z jaké částky a od jakého data, a sama procentuální výše úroku vyplývá ze skutečnosti, že je požadován zákonný úrok z prodlení. Uvedený závěr je v souladu s panující judikaturou, např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 49/2016, podle něhož sazba úroků z prodlení může být určena způsobem, jímž lze výši úroků nepochybně vypočítat. Lhůta k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.13. Ve zbytku přesahujícím shora uvedené vyčíslení bezdůvodného obohacení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II).14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu, případně je možné vyslovit, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přibližně 55 % a neúspěšná v rozsahu 45 %. Po odečtení těchto dvou hodnot tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 10 %. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny náklady zastoupení ustanoveným advokátem, kterému náleží odměna dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za tři úkony právní služby po 700 Kč (výzva k plnění, příprava a převzetí věci, sepis žaloby) v souladu s § 14b odst. 1 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta za tři zmíněné úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, DPH ve výši 21 % z obou zmíněných částek a zaplaceným soudním poplatkem 1 520 Kč. Celkem tak náklady žalobkyně představují částku 4 424 Kč, z níž pak 10 % činí 442, 40 Kč, které musí žalovaná uhradit žalobkyni. Lhůta k plnění dle výroku III. tohoto rozsudku byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.