9 C 8/2021-133 — Okresní soud v Přerově

1. Okresní soud zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 30.000 Kč do (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 23.417 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] advokátky (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. V důvodech podaného odvolání uvedla, že soud nesprávně vyhodnotil zejména výpověď matky žalobkyně [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Soud rezignoval na jakýkoliv kritický náhled a tato rezignace se projevila v samotném velice krátkém shrnutí předmětné výpovědi v rámci odůvodnění rozsudku. Svědkyně nebyla absolutně schopna události popsat v časové souslednosti s bližším časovým zařazením. Svědkyně sice hovořila o změně nálad žalobkyně, avšak ve vztahu k jednotlivým trestním stíháním nebyla svědkyně schopna bližšího rozlišení či popisu, nelze tudíž učinit závěr, že svědkyně plně podpořila výpověď žalobkyně, neboť svědkyně hovořila v obecné rovině. Otázkou je, ke kterému trestnímu stíhání svědkyně vůbec hovořila. Žalobkyně byla pravomocně odsouzena pro trestný čin úvěrového podvodu rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 T 188/2015-948, když tato zkušenost byla pro žalobkyni bezesporu nepříjemného charakteru. Svědkyně však nečiní prakticky jakýkoliv rozdíl či časové vymezení mezi trestním stíhání u Okresního soudu v Ostravě a následným trestním stíháním u Okresního soudu v Přerově. Předmětná svědecká výpověď nekorespondovala plně s účastnickou výpovědí žalobkyně, jak uvádí soud prvního stupně. Soud prvního stupně přímo ve vztahu k této výpovědi přistoupil ke svému hodnocení, aniž by objektivním způsobem zaznamenal to, co hodnotí. Samotná podstata věrohodnosti výpovědi rodinného příslušníka je problematická, neboť žalobkyně sdílí s matkou společnou domácnost. Soud prvního stupně vycházel z důkazů sporné věrohodnostní hodnoty. Soud nikterak nereflektuje, že žalobkyně pro trestnou činnost odsouzena byla a přesto opakovaně vyzdvihuje důvodnou obavu žalobkyně o budoucí uplatnění na trhu práce v případě jejího pravomocného odsouzení. Žalobkyně ničeho netvrdila k reálnosti obavy týkající se například, že při pohovoru někde byla přímo odmítnuta či bylo negativně reagováno na její trestní minulost. Přitom zaměstnání v cestovní kanceláři se nikterak nedotklo, jak pravomocné trestní odsouzení, tak trestní stíhání vedoucí ke zproštění obžaloby. Zaměstnání žalobkyně bylo ukončeno z důvodu covidové pandemie, nikoliv vlivem jakéhokoliv trestněprávního stigmatu. Žalobkyně sama uvádí, že byla po propuštění nějakou dobu na Úřadu práce a neuvádí nic, že by to bylo právě z důvodu projednávané trestně právní věci. K nepravomocnému odsouzení Okresním soudem v Přerově došlo v měsíci srpen 2019 (správně má být uvedeno listopad 2019). Z lékařské zprávy MUDr. [příjmení] vyplývá, že lék Xanax byl žalobkyní užíván až od měsíce března 2020. Mezi nepravomocným odsouzením a nasazením léku Xanax uběhla doba 7 měsíců. Oproti tomu žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že posléze, kdy byla odsouzena, vyhledala lékařku, která ji nasadila Xanax. Žalobkyně až po celých sedmi měsících od gradace obav z odsouzení vyhledala lékařskou pomoc, třebaže tvrdí, že to bylo v bezprostřední příčinné souvislosti s odsouzením. Je zarážející, že v souvislosti s prvním trestním stíháním žalobkyně vyhledala přímo odbornou pomoc v podobě psycholožky, avšak v druhém případě, který byl z jejího pohledu mnohem závažnější, vyhledala pouze pomoc praktického lékaře. Při zohlednění data zahájení trestního stíhání [datum] a data předepsání léku Xanax v březnu 2020 je skutečně více než pochybné, jaká byla skutečně bezprostřední míra zásahu do života žalobkyně skrze projednávané trestní stíhání. Žalobkyně na počátku svého výslechu zmínila vliv samotné žaloby o zaplacení žalobce [příjmení] na špatný psychický stav, takže zcela objektivně existovalo při zohlednění exekučních řízení tolik negativních příčin, které ovlivňovaly či mohly ovlivňovat život žalobkyně, že nelze zcela izolovaně tvrdit jednu jedinou bezprostřední příčinu v podobě projednávaného trestního stíhání. Závěry soudu prvého stupně, které se promítly do konečného rozhodnutí, nemají reálnou oporu v provedeném dokazování. Soud dále rezignoval na zajištění objektivních srovnávacích rozhodnutí a vyšel pouze z toho, co předložila žalobkyně. Z pohledu žalované jde nikoliv o srovnatelná rozhodnutí, či vhodná ve vztahu k projednávané věci. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 309/2020-93 výslovně plyne, že žalobce v dané věci měl přímo psychickou nemoc či diagnostikován handicap od psychiatra - osoby odborně způsobilé. Oproti tomu žalobkyně doložila pouze vyjádření praktického lékaře. Epilepsie, kterou trpí žalobkyně je neurologickým onemocněním, nikoliv duševním onemocněním, jak v závěru uvedl soud prvého stupně. Ve srovnávacím případě bylo řízení zahájeno na základě nepřímého důkazu, přičemž v případu žalobkyně existovala přímá výpověď dřívějšího poškozeného [příjmení] [jméno], což je bezesporu případ odlišný ve smyslu důvodnosti zahájení trestního stíhání. Žalobkyně v době zahájení trestního stíhání byla osobou bez partnerského soužití a bez dětí, na rozdíl od srovnávacího případu. Dřívější záznamy v trestním rejstříku měl žalobce ve srovnávacím případu již zahlazeny, což je taktéž situace odlišná. Žalobkyně připouští, že se stala obětí své naivity a lehkovážného jednání, kdy podepisované listiny prakticky nečetla a ani pomalu nevěděla, co podepisuje. Oproti tomu ve srovnávacím případě žalobce v době trestního stíhání se od své negativní minulosti rázně odstřihl. Negativní události ve svém životě si do jisté míry způsobuje žalobkyně svou lehkovážností a naivitou, což sama připouští. Nepříznivá životní situace žalobkyně není otázkou jednoho zaškobrtnutí či jedné nepříznivé životní situace, která zapříčinila platební neschopnost, ale více exekucí v období tří let. Žalobkyně nemá přehled o svých problémech a ani neví, kolik je na její osobu vedeno exekučních řízení a z čeho dluhy vyplývají. Tvrdit tudíž, že předmětné trestní stíhání je jedinou a bezprostřední příčinou psychického diskomfortu žalobkyně je účelové a nezohledňující dlouhodobě neutěšenou životní situaci žalobkyně. Žalobkyně v této věci v přípravném řízení nevypovídala procesně použitelnou formou, avšak ve srovnávacím případu poškozený svou vinu popíral a aktivně se bránil. Žalobkyně nepodala stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobkyně vypovídala až před soudem prvého stupně, což je její zákonné právo, ale jedná se o významný faktor z hlediska náhrady případné škody za nezákonné trestní stíhání. Žalobkyně, tudíž nevyužila veškerých prostředků směřujících k zastavení trestního stíhání již ve fázi přípravného řízení. Ve srovnávacím případu žalobce zásah do svého života prokázal, nikoliv však žalobkyně. Ve srovnávacím rozsudku odvolacího soudu Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 128/2021 měl poškozený šestiletou dceru a jeho obava z budoucnosti byla racionální, přičemž případné propuštění ze zaměstnání by významně snížilo životní úroveň poškozeného i nezletilé dcery. Poškozený byl osobou soudně netrestanou, ve vysoké manažerské funkci, poškozenému hrozil trest v rozmezí 2-8 let. V trestu odnětí svobody žalobkyně se pohybovala v trestní sazbě 1 až 5 roků v trestu odnětí svobody. Za situace, kdy poškozenému žalobci byla přisouzena částka 30.000 Kč a zásah do jeho života byl mnohem závažnější než u žalobkyně, tak při použití elementární logiky by mělo činit přisouzené zadostiučinění částku nižší než 30.000 Kč. Soud, ačkoliv z daného srovnávacího rozhodnutí vycházel, přiznanou částku nemodifikoval, nezohlednil závažnější markanty u srovnávacího případu. Přiznaná výše zadostiučinění je nepřiměřeně vysoká, dle žalované žalobkyni nenáleží nic. Žalobkyně neprokázala skutková tvrzení provedenými důkazy, její účastnická výpověď je čistě osamocena a není potvrzena výpověď její matky. Srovnávací rozhodnutí nejsou pro projednávaný případ použitelná. Co se náhrady nákladů řízení týká, nemá žalobkyně právo na odměnu za uplatnění nároku u žalované s odkazem na § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb., přesto tento úkon byl prokazatelně přiznán (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1829/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3651/2021). Žalovaná žádala, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu, žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání žalované se písemně vyjádřila žalobkyně. K námitce žalované, že výpověď matky žalobkyně není věrohodná z důvodů rodinných vazeb a že svědkyně nebyla schopna bližšího rozlišení, zda situaci popisovala po prvním či druhém trestním stíhání, uvedla, že svědkyně popsala situaci obdobně a jelikož v té době se žalobkyně stranila kontaktu s jinými lidmi, kdo jiný měl její účastnickou výpověď potvrdit, než osoba, která s ní žije ve společné domácnosti. V tomto případě matka. Psychické rozpoložení v naprosté většině mohou potvrdit právě osoby žijící ve společné domácnosti