1 Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 19 914,30 Kč, skládající se z jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 500 Kč, poplatku za volitelnou službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč, poplatku za volitelnou službu „SMS servis“ ve výši 35 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 6 180,30 Kč, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 13 734 Kč za dobu od 12. 1. 2025 do zaplacení. Tvrdil, že dne 12. 12. 2024 uzavřel žalovaný jako úvěrovaný s žalobcem jako úvěrujícím smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, přičemž tento měl být splacen do 11. 1. 2025, žalovaný však své povinnosti nesplnil.2 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3 Soud věc projednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), neboť žalobce se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ač byl řádně předvolán.4 Soud měl pochybnosti (viz dále), že šlo o úvěr do podnikání, proto nařídil jednání, při kterém hodlal žalobce v tomto směru poučit dle § 118a o. s. ř. Žalobce se neúčastí na jednání, byť omluvenou, možnosti být poučen zbavil (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).5 Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 12. 12. 2024 mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným (označeným datem narození a identifikačním číslem) jako úvěrovaným bylo zjištěno, že věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 11. 1. 2025.6 Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.8 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.9 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 V prvé řadě je třeba uvést, že ze samotné skutečnosti, že je ve smlouvě u žalovaného uvedeno IČO, nelze bez dalšího dovodit, že šlo o úvěr poskytnutý na podnikání. Z obsahu smlouvy nevyplývá žádný konkrétní podnikatelský účel úvěru ani konkrétní vazba poskytnutých finančních prostředků na podnikatelskou činnost žalovaného; ostatně pokud by se o úvěr na podnikání jednalo, nebyl by důvod, aby žalovaný předkládal výplatnice ze zaměstnání. Judikatura vychází z toho, že pro posouzení, zda fyzická osoba vystupovala jako spotřebitel, nebo podnikatel, je rozhodující skutečný účel smluvního vztahu a okolnosti jeho uzavření, nikoli jen formální označení ve smlouvě či uvedení IČO; srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 680/2025 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1428/2018. Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že spotřebitelem může být i fyzická osoba podnikatel, uzavírá-li smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019. Uvedený závěr je v projednávané věci o to silnější, že žalovaný dokládal výplatní pásky ze zaměstnání, tedy podklady typické pro posouzení příjmů spotřebitele, nikoli podnikatele žádajícího úvěr za účelem výkonu podnikatelské činnosti.13 V takové situaci tedy soud dospěl k závěru, že o podnikatelský úvěr nešlo a žalobce se, jak uvedeno výše, zbavil možnosti v tomto ohledu argumentovat, kdy soud byl připraven při jednání tento závěr předestřít.14 Soud se tedy při posuzování platnosti úvěrové smlouvy zabýval vedle podstatných zákonných náležitostí smlouvy o úvěru též tím, zda poskytovatel s odbornou péčí posoudil ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, schopnost žalovaného jako spotřebitele tento úvěr splácet a zda výsledky takového posouzení v době uzavření smlouvy vylučovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr řádně splácet.15 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí odpovídat požadavku odborné péče. Poskytovatel úvěru sice vychází z informací poskytnutých spotřebitelem, nemůže se však spoléhat pouze na jeho ničím neověřená tvrzení či na tvrzení neúplná. Je naopak povinen sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění a ověření skutečností rozhodných pro závěr, zda bude spotřebitel schopen poskytnutý úvěr v budoucnu splácet. Nestačí tedy toliko formální zaznamenání údajů sdělených spotřebitelem, aniž by byly doloženy či jinak ověřeny.16 Samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti nepostupoval řádně, však bez dalšího nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dovodil, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí totiž být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Na tento závěr následně navázal i Nejvyšší soud v usneseních ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, a nově též v rozsudku ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025.17 V projednávané věci soud dospěl k závěru, že poskytovatel této povinnosti nedostál, neboť ani netvrdil, že by se snažil získat a ověřit všechny informace potřebné pro zhodnocení situace žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. Nejde jen o formální pochybení při procesu prověřování úvěruschopnosti, nýbrž o situaci, kdy by při řádném a odborně pečlivém posouzení musely důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet vyjít najevo. Ostatně žalovaný na úvěr nesplatil nic.18 Soud proto uzavírá, že poskytovatel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěr poskytl za situace, kdy zde musely být důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného tento úvěr splácet. Smlouva o úvěru je proto neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 o. z.; k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu.19 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru je však třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat.20 Žalovanému byla podle neplatné smlouvy poskytnuta částka 12 000 Kč a z této částky neuhradil nic, je tedy povinen poskytnuté plnění vrátit.21 Lhůta k plnění byla s ohledem na pasivitu žalovaného v řízení, a tedy nemožnost zkoumat jeho majetkové a osobní poměry, stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný dostat do prodlení se zaplacením dluhu.22 Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.23 O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Převážně úspěšný byl žalovaný. Při stanovování míry úspěchu přihlížel soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k posouzení samotného nároku i k příslušenství – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14 ze dne 17. 1. 2017.