Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu bylo dne 27. 4. 2026 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňuje vůči žalované nároky dovozované ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“).2. Ke způsobu uzavření smlouvy se žalobkyně rozsáhle vyjádřila v podání ze dne 11. 6. 2026 (č. l. 49–53). Smlouva měla být uzavřena prostřednictvím Správce financí, webového rozhraní žalobkyně, které je obdobou internetového bankovnictví. Žalovaná požádala o úvěr na webových stránkách žalobkyně. Byla vyzvána k vyplnění registračního formuláře. Následně si zvolila přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření. Na základě řádné registrace byla žalované nabídnuta možnost elektronicky uzavírat smlouvy. Žalovaná se pro tento způsob uzavření smlouvy rozhodla, proběhla její opětovná verifikace a byla jí předložena smlouva s vyplněnými údaji. Žalovaná s návrhem souhlasila, načež jí byla zaslána potvrzovací SMS s kódem , hodnota, na sdělené telefonní číslo. Tímto kódem žalovaná smlouvu podepsala z IP adresy , hodnota, .3. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně (opět v podání ze dne 11. 6. 2026, pomine-li soud obecná tvrzení bez vazby na osobu žalované uvedená v návrhu) uvedla, že nejprve provedla výpočet maximálního limitu splátky (zkráceně MLS), který je vypočítáván vždy jak na klienta (žalovanou), tak na jeho domácnost, oba výpočty se porovnají a žalobkyně využije MLS s nižším možným zatížením klienta. K výpočtu žalobkyně odkázala na listinu nazvanou „Ověření bonity MLS“ (č. l. 25–26), jejíž obsah soud považuje za součást žalobních tvrzení. Při výpočtu MLS žalované vycházela z příjmu klienta dle žádosti ve výši 20 000 Kč, životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 4 470 Kč, splátek jiným společnostem z NRKI ve výši 0 Kč, splátek u žalobkyně ve výši 0 Kč, tzv. buffer (tedy určité rezervy) MLS žadatele ve výši 100 Kč a splátky schváleného úvěru ve výši 530 Kč. Zbývající MLS žalované dle tohoto výpočtu činí 14 900 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti vycházela žalobkyně z příjmu klienta dle žádosti ve výši 20 000 Kč, příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 30 000 Kč, splátek jiným subjektům dle NRKI včetně žalobkyně ve výši 0 Kč, měsíčních výdajů na úvěry dle žádosti ve výši 2 000 Kč, normativních nákladů na bydlení ve výši 9 774 Kč, měsíčních výdajů na bydlení dle žádosti ve výši 7 000 Kč, životního minima členů domácnosti ve výši 8 510 Kč, měsíčních výdajů „na ostatní“ dle žádosti ve výši 10 000 Kč a splátky schváleného úvěru ve výši 530 Kč. Zbývající MLS domácnosti dle tohoto výpočtu činí 27 696 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že provedla lustraci žalované v registrech SOLUS (s výsledkem „nenalezen žádný závazek po splatnosti“), NRKI (s výsledkem „klient nalezen – pozitivní hodnocení“), CEE (s výsledkem „v registru nenalezen“) a ISIR (s výsledkem „v registru nenalezen“). V již odkazované listině „Ověření bonity MLS“ je uvedeno, že žalobkyně požaduje předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu v případě pochybnosti o pravosti tvrzení klienta. V této věci žalobkyně netvrdila, že by tyto (či jiné doklady) od žalované požadovala. Žalobkyně dále odkázala na úvěrovou zprávu, dle níž se žalovaná nedostala do prodlení se splácením svých závazků. Rovněž poukázala na splácení úvěru v období od května 2024 do září 2025, což podle ní svědčí pro závěr, že žalovaná byla schopna úvěr splácet.4. K samotné smlouvě o úvěru, čerpání úvěru a jeho hrazení žalobkyně uvedla (v návrhu i v doplnění ze dne 11. 6. 2026), že žalovaná byla oprávněna čerpat revolvingový úvěr vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce, který byl sjednán na částku 13 254 Kč. Žalovaná čerpala nejprve dne , datum, částku 13 254 Kč na úhradu zboží prodejci , právnická osoba, , IČO , IČO, . Čerpání proběhlo tak, že žalobkyně uhradila cenu zboží přímo prodejci. Následně žalovaná čerpala finanční prostředky na svůj účet následovně: 4. 8. 2024 částku 3 000 Kč, 27. 9. 2024 částku 2 000 Kč, 4. 11. 2024 částku 1 000 Kč, 17. 11. 2024 částku 1 600 Kč, 13. 1. 2025 částku 1 000 Kč, 31. 1. 2025 částku 1 750 Kč, 1. 3. 2025 částku 1 340 Kč, 27. 3. 2025 částku 1 300 Kč, 21. 5. 2025 částku 6 000 Kč, 24. 5. 2025 částku 3 500 Kč, 26. 5. 2025 částky 3 000 Kč a 1 100 Kč, 23. 7. 2025 částku 7 000 Kč, 25. 7. 2025 částku 6 200 Kč a 26. 9. 2025 částku 700 Kč. Celkem načerpala (včetně prvního účelového čerpání) částku 53 744 Kč. Žalovaná měla hradit pravidelné měsíční splátky odpovídající 4 % z aktuální dlužné částky vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná celkem uhradila 50 176,11 Kč. Žalobkyně využila oprávnění dle čl. 7.1 úvěrových podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy, a úvěr zesplatnila ke dni 20. 1. 2026 dopisem z téhož dne.5. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení neuhrazené jistiny úvěru ve výši 11 645,85 Kč (rozdíl součtu čerpaných částek a úhrad žalované započtených na jistinu), poplatků za vedení účtu ve výši 156 Kč (s odkazem na čl. 9.1 úvěrových podmínek; jednalo se o čtyři poplatky po 39 Kč zahrnuté v 18., 20. a 21. splátce), poplatků za pojištění ve výši 548,86 Kč (s odkazem na čl. 9.1 úvěrových podmínek; jednalo se o čtyři poplatky v částkách 89,89 Kč a 3 x 152,99 Kč zahrnuté ve 21. splátce), nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč (s odkazem na čl. 9.1 úvěrových podmínek), smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč (s odkazem na čl. 9.1 úvěrových podmínek, dle kterého byla žalobkyně oprávněna požadovat v případě prodlení s úhradou splátky smluvní pokutu ve výši 500 Kč), přičemž součet dosud uvedených položek odpovídá částce 14 450,71 Kč uvedené v petitu návrhu, a dále kapitalizovaného úroku ve výši 1 402,86 Kč (součet nezaplacených úroků vynesených v jednotlivých splátkách do zesplatnění úvěru a kapitalizovaného úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 11 645,85 Kč od 21. 1. 2026, tj. ode dne následujícího po zesplatnění, do 27. 4. 2026, tj. do dne sepisu návrhu), úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 11 645,85 Kč od 28. 4. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 374,96 Kč za období od 4. 2. 2026 do 27. 4. 2026 (tj. od 15. dne po zesplatnění úvěru, resp. ode dne následujícího po uplynutí 14denní lhůty dle výzvy ke splacení celého úvěru, do dne sepisu návrhu) a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 14 450,71 Kč od 28. 4. 2026 do zaplacení.6. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Výzva k vyjádření se k žalobě jí byla zaslána dne 25. 5. 2026 v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na adresu trvalého pobytu (, adresa, ), zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 27. 5. 2026, žalovaná si ji nevyzvedla, k doručení tak došlo tzv. fikcí dle § 49 odst. 4 o. s. ř. ke dni 8. 6. 2026. Na stejnou adresu bylo žalované doručováno též předvolání k jednání; v tomto případě došlo k doručení fikcí ke dni , datum, .7. Jednání ve věci se konalo , datum, v nepřítomnosti obou účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně (její právní zástupce) se z jednání omluvila. Soud provedl listinné důkazy předložené žalobkyní a vyžádané soudem (k účtu žalované), z nichž zjistil následující:8. Ze smlouvy o úvěru nazvané „, název, – revolvingový úvěr č. , hodnota, “ ze dne , datum, (č. l. 8–10) soud zjistil, že byl sjednán bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 13 254 Kč, roční úrokovou sazbou 26,28 % a výší minimální měsíční splátky 4 % z dlužné částky (minimálně 400 Kč). Současně byl sjednán tzv. Nákup na splátky, dle kterého mělo proběhnout první čerpání úvěru ve výši 13 254 Kč převodem peněžních prostředků přímo ve prospěch osoby prodávající zboží specifikované jako „, název zboží, a další zboží“, číslo prodejny: , hodnota, , kód produktu: , hodnota, , autorizační kód: , hodnota, . V rámci splátkového programu Nákup na splátky bylo sjednáno splácení formou 11 splátek po 1 344 Kč s roční úrokovou sazbou 23,40 %, splatností první splátky 20. 5. 2024 a celkovou částkou splatnou spotřebitelem ve výši 14 784 Kč. Měsíční splátka splátkového programu Nákup na splátky měla být započtena do celkové minimální měsíční splátky. V části smlouvy nazvané „Důsledky nesplácení úvěru“ bylo sjednáno, že v případě, že se žalovaná opozdí se zaplacením splátky, je žalobkyně oprávněna účtovat účelně vynaložené náklady s upomínáním, které činí ke dni uzavření smlouvy 300 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč (maximálně však ve výši dlužné splátky) a zákonný úrok z prodlení. V téže části bylo ujednáno, že dluží-li žalovaná dvě a více splátek nebo nezaplatí-li splátku déle než tři měsíce, je žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. V části smlouvě nazvané „Zákonné informace k vaší smlouvě“ bylo pod bodem 4 sjednáno, že pravidelná měsíční splátka zahrnuje příslušnou část čerpaného úvěru, sjednané úroky, poplatky, úhradu za pojištění (bylo-li sjednáno) a případné sankce. Dle úvodní části smlouvy nazvané „, název, “ jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru též úvěrové podmínky žalobkyně a žalovaná potvrzuje jejich převzetí. V podpisové části úvěrové smlouvy je v poli pro podpis klienta (žalované) číselný kód , hodnota, ; ten je připojen i za část nazvanou „, název, “.9. Dle listiny nazvané „, název, “ (č. l. 59) byla smlouva o úvěru podepsána ze strany žalované prostřednictvím SMS kódu , hodnota, připojeného ze zařízení s IP adresou , hodnota, . Tato listina obsahuje i další údaje, např. e-mailovou adresu a telefonní číslo žalované.10. Dle Úvěrových podmínek společnosti , Jméno žalobkyně, platných od 1. 12. 2023 (č. l. 15–19; dále jen „ÚP“) může dojít k zesplatnění úvěru ze strany žalobkyně mj. v případě, že žalovaná dluží dvě a více splátek nebo nezaplatila splátku déle než tři měsíce. V případě zesplatnění přirůstají k dosud nesplacené jistině nezaplacené úhrady za pojištění a nezaplacený úrok, na který vznikl žalobkyni nárok do doby zesplatnění. Ode dne zesplatnění je žalovaná povinna platit sjednaný úrok až do vrácení zapůjčených peněz; tento úrok už k jistině nepřirůstá (vše čl. 7.1 ÚP). Pro případ prodlení žalované bylo sjednáno právo žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž výši žalobkyně písemně oznámí, dále smluvní pokutu ve výši 500 Kč (maximálně však ve výši dlužné splátky) a zákonný úrok z prodlení (vše čl. 9.1).11. Dle Úvěrové zprávy (č. l. 22–23) měla žalovaná před poskytnutím úvěru ze strany žalobkyně sjednán jeden tzv. splátkový kontrakt a dva splátkové kontrakty již byly ukončeny. Existující splátkový kontrakt byl založen smlouvou ze dne , datum, , celková výše úvěru činila 15 000 Kč, zůstatek jistiny 15 000 Kč, suma zbývajících splátek 24 391 Kč, výše měsíční splátky 1 503 Kč, počet zbývajících splátek 24. Ukončeným splátkovým kontaktem byl jednak kontrakt založený smlouvou ze dne , datum, s celkovou výší úvěru 3 000 Kč a celkovou částkou k úhradě ve výši 3 446 Kč splatnou jednorázově v září 2023, jednak kontrakt založený smlouvou ze dne , datum, s celkovou výší úvěru 5 000 Kč splatnou ve 12 měsíčních splátkách po 469 Kč (poslední platba provedena v srpnu 2023). Dle úvěrové zprávy se žalovaná neocitla v prodlení s úhradou dluhů (viz údaj o maximální dlužné částce či datu poslední delikvence).12. Dle Karty klienta ze dne , datum, (č. l. 24) potvrzuje Oddělení řízení rizik žalobkyně, že žalobkyně měla před uzavřením smlouvy o úvěru k dispozici mimo jiné následující informace sdělené žalovanou – stav: druh/družka, počet dětí: 0, druh bydlení: státní byt, zdroj příjmů: jiný, výše příjmu: 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti: 30 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti: 19 000 Kč. Dále měla být žalovaná lustrována v externích registrech s těmito kódy JAP_PUJCKA, NRKI, SOLUS, CEE a MVCR s výsledky „OK“, resp. v posledním případě „Ověřeno“.13. Dle sdělení , název banky, ze dne 8. 7. 2026 (č. l. 65) byla žalovaná v období, na něž se soud dotazoval (tj. od , datum, do data podání zprávy) jediným majitelem a disponentem s účtem č. , č. účtu, (dále jen „účet žalované“).14. Z výpisu z účtu žalované za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru s žalobkyní, který si soud vyžádal od , název banky, (č. l. 66), soud zjistil následující: Za měsíc leden 2024 činil počáteční zůstatek na účtu 8,64 Kč, konečný zůstatek 798,46 Kč, rezervace prostředků 110 Kč, disponibilní zůstatek 688,46 Kč, příchozí platby 19 089,05 Kč a odchozí platby 18 299,23 Kč. Největší příchozí položkou je částka 15 767 Kč od společnosti , právnická osoba, . Mezi odchozími platbami jsou i platby ve prospěch , právnická osoba, v celkové výši 1 720 Kč (8 x 200, 1 x 120). Dne 22. 1. 2024 nebyl proveden trvalý příkaz ve výši 500 Kč, jelikož na účtu nebyl disponibilní zůstatek. Za měsíc únor 2024 činil počáteční zůstatek na účtu 798,46 Kč, konečný zůstatek 206,80 Kč, rezervace prostředků 150 Kč, disponibilní zůstatek 56,80 Kč, příchozí platby 17 845,16 Kč a odchozí platby 18 436,82 Kč. Největší příchozí položkou je částka 12 993 Kč od společnosti , právnická osoba, . Mezi odchozími platbami jsou i platby ve prospěch , právnická osoba, v celkové výši 1 660 Kč (7 x 200, 1 x 150, 1 x 110). Dne 20. 2. 2024 nebyla provedena platba částkou 2 900 Kč, jelikož na účtu nebyl disponibilní zůstatek. Za měsíc březen 2024 činil počáteční zůstatek na účtu 206,80 Kč, konečný zůstatek 330,01 Kč, rezervace prostředků 255,86 Kč, disponibilní zůstatek 74,15 Kč, příchozí platby 36 129 Kč a odchozí platby 36 005,79 Kč. Největší příchozí položkou je úvěr od žalobkyně ve výši 15 000 Kč (tzv. , název, půjčka, která není předmětem tohoto řízení) vyplacený dne , datum, . Od společnosti , právnická osoba, obdržela žalovaná v tomto měsíci jen částku 3 679 Kč. , právnická osoba, jí vyplatila 2 012 Kč na nemocenských dávkách. Od Úřadu práce ČR obdržela podporu v nezaměstnanosti/podporu při rekvalifikaci ve výši 5 238 Kč. Mezi odchozími platbami jsou i platby ve prospěch , právnická osoba, v celkové výši 3 150 Kč (především 22. 3. 2024, kdy bylo celkem v pěti platbách vynaloženo 1 500 Kč). Dne 20. 3. 2024 nebyly provedeny trvalé příkazy ve výši 1 000 Kč a 500 Kč, jelikož na účtu nebyl disponibilní zůstatek. Za měsíc duben 2024 (smlouva o úvěru mezi účastníky byla uzavřena , datum, ) činil počáteční zůstatek na účtu 330,01 Kč, konečný zůstatek 1 958,28 Kč, rezervace prostředků 462,74 Kč, disponibilní zůstatek 1 495,54 Kč, příchozí platby 15 819 Kč a odchozí platby 14 190,73 Kč. Největšími příchozími položkami jsou částka 7 176 Kč od , právnická osoba, a částka 4 523 Kč od Úřadu práce ČR (podpora v nezaměstnanosti/podpora při rekvalifikaci). Od společnosti , právnická osoba, již žalovaná v tomto měsíci (ani měsících následujících) žádný příjem neobdržela. Mezi odchozími platbami jsou opět platby ve prospěch , právnická osoba, , nyní v celkové výši 2 330 Kč. Dne 20. 4. 2024 nebyly provedeny trvalé příkazy ve výši 1 000 Kč a 500 Kč, jelikož na účtu nebyl disponibilní zůstatek.15. Dle sdělení , název banky, ze dne 14. 7. 2026 (č. l. 69) byla na účet č. , č. účtu, , jehož majitelem je společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , připsána dne , datum, částka 13 254 Kč od žalobkyně pod variabilním symbolem , var. symbol, , což koresponduje s žalobkyní doloženou listinou nazvanou „Opis výpisu proplacení smlouvy“ (č. l. 60). Tím je prokázáno první čerpání dle smlouvy o úvěru ve výši 13 254 Kč.16. Z výpisu z účtu žalované, který si soud vyžádal od , název banky, za období od 1. 1. 2024 do 30. 9. 2025 (rozsah 228 stran), bylo zjištěno, že žalobkyně vyplatila žalované 4. 8. 2024 částku 3 000 Kč, 27. 9. 2024 částku 2 000 Kč, 4. 11. 2024 částku 1 000 Kč, 17. 11. 2024 částku 1 600 Kč, 13. 1. 2025 částku 1 000 Kč, 31. 1. 2025 částku 1 750 Kč, 1. 3. 2025 částku 1 340 Kč, 27. 3. 2025 částku 1 300 Kč, 21. 5. 2025 částku 6 000 Kč, 24. 5. 2025 částku 3 500 Kč, 26. 5. 2025 částky 3 000 Kč a 1 100 Kč, 23. 7. 2025 částku 7 000 Kč, 25. 7. 2025 částku 6 200 Kč a 26. 9. 2025 částku 700 Kč, což opět koresponduje s žalobkyní doloženou listinou nazvanou „, název, “ (č. l. 60). Tím je prokázáno další čerpání dle smlouvy o úvěru v celkové výši 40 490 Kč, v součtu s prvním čerpáním dle předchozího bodu celkem 53 744 Kč.17. Dle listiny nazvané „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ (č. l. 12–14) žalovaná čerpala úvěr tak, jak bylo prokázáno již listinami dle dvou předchozích odstavců. Žalovaná uhradila celkovou částku 50 176,11 Kč; poslední evidovanou platbou je platba částky 3 201 Kč dne 17. 9. 2025.18. Dle Výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 20. 1. 2026 (č. l. 20) vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě celého dluhu dle úvěrové smlouvy ve výši 15 158,04 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu (č. l. 21) byla výzva podána dne 21. 1. 2026 k poštovní přepravě na adresu trvalého pobytu žalované, která je současně kontaktní adresou dle smlouvy o úvěru (, adresa, ).19. Dle Předžalobní výzvy k plnění ze dne 11. 3. 2026 (č. l. 7) vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k úhradě celkové částky 15 708,30 Kč s odkazem na smlouvu o úvěru nejpozději do 18. 3. 2026. Dle poštovního podacího archu (č. l. 11) byla výzva podána dne 12. 3. 2026 k poštovní přepravě na adresu trvalého pobytu žalované, která je současně kontaktní adresou dle smlouvy o úvěru (, adresa, ).20. Dle doručenky do vlastních rukou byla zásilka obsahující návrh a výzvu k vyjádření se k návrhu zasílaná na adresu trvalého pobytu žalované (, adresa, ) uložena a připravena k vyzvednutí dne 27. 5. 2026 (č. l. 42 verte).21. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu , název, – revolvingový úvěr č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly též úvěrové podmínky. Žalovaná dle smlouvy o úvěru čerpala nejprve částku 13 254 Kč na zakoupení zboží u společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, ; tuto částku uhradila obchodníkovi přímo žalobkyně. Následně žalovaná čerpala na svůj účet postupně částku v celkové výši 40 490 Kč. Celková žalovanou čerpaná částka činí 53 744 Kč. Žalovaná dosud uhradila 50 176,11 Kč; zde soud vychází z tvrzení žalobkyně a doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad, jelikož žalovaná, kterou tížilo břemeno tvrzení a důkazní ohledně zániku (části) dluhu, zůstala procesně nečinná. Žalobkyně odeslala žalované dne 21. 1. 2026 výzvu ke splacení celého úvěru a dne 12. 3. 2026 předžalobní výzvu k plnění. Návrh na zahájení řízení (žaloba) se dostal do dispoziční sféry žalované dne 27. 5. 2026. Soud dále zjistil a má za prokázané, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru způsobem zákonem vyžadovaným, jelikož (zejména) nijak nezjišťovala skutečné příjmy a výdaje žalované a informace k příjmům a výdajům neověřovala (viz dále). O svém předběžném právním názoru soud žalobkyni informoval již společně s předvoláním k jednání; sdělil jí, že ani po doplnění tvrzení a důkazních návrhů nelze mít za to, že by byla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána. Žalobkyně to vzala na vědomí s tím, že nic dalšího k této otázce doplňovat nebude (vyjádření na č. l. 72).22. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:23. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.24. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.25. Soud dále aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 4. 2024 do 30. 4. 2024 (s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru; v tomto znění dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“).26. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.27. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.28. Podle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (…).29. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.30. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.31. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.32. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.33. Smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou podléhá citované úpravě zákona č. 257/2016 Sb., jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr (žalobkyně dle údajů v obchodním rejstříku podniká v oblasti poskytování spotřebitelského úvěru, žalovaná smlouvu neuzavírala v souvislosti s podnikatelskou činností). Žalobkyně proto byla povinna tvrdit a prokazovat, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, a to způsobem vyhovujícím citovaným ustanovením. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr, má žalobce (poskytovatel úvěru či jeho nástupce), a proto musí být v zásadě schopen soudu předložit dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti (prokazující příjmy a výdaje) žalovaného (spotřebitele), jimiž disponoval před uzavřením úvěrové smlouvy. V opačném případě nelze uzavřít, že úvěruschopnost posuzoval s odbornou péčí ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Odborná péče se vztahuje nejen na posuzování úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, ale též na věrohodné prokázání toho, že tak poskytovatel úvěru učinil (viz např. nález finančního arbitra ze dne 1. 11. 2024, č. j. FA/SR/SU/201/2024-50, bod 7.4).34. Soud již v rámci rekapitulace tvrzení žalobkyně shrnul tvrzení k otázce posouzení úvěruschopnosti. Z těchto tvrzení i z provedených důkazů plyne, že žalobkyně vycházela z informací od žalované, z lustrací v dostupných registrech a z výpočtového modelu. Neměla však k dispozici informace o skutečných příjmech a výdajích žalované. Žalobkyně netvrdila, z čeho měl žalované plynout příjem ve výši 20 000 Kč měsíčně (uváděla zdroj příjmu „jiný“). Taktéž neuvedla, co je míněno ostatními příjmy domácnosti ve výši 30 000 Kč. Zjevně proto, že tyto informace nezjišťovala. Jde-li o výdajovou stranu rozpočtu žalované, i zde se spokojila s informacemi dle žádosti, případně s údaji o životním minimu či normativních nákladech na bydlení, přestože se skutečné výdaje mohou od těchto pomocných ukazatelů zásadně lišit. Nevyžádala si např. výpisy z účtu žalované za období předcházející poskytnutí úvěru, ačkoli věděla, že žalovaná bankovní účet zřízen má (vyplácela jí na něj neúčelovou část úvěru). Výpis z účtu žalované si vyžádal až soud v souvislosti s povinností přihlížet ex offo k případné neplatnosti smlouvy o úvěru, aniž by ovšem mohl zjištěními z těchto výpisů „suplovat“ činnost žalobkyně a doplňovat chybějící tvrzení. Z těchto výpisů soud zjistil, že majetková situace žalované v období před uzavřením smlouvy o úvěru nebyla příznivá – příjmy se takřka rovnaly výdajům (v některých měsících byly výdaje i vyšší), příjem navíc nebyl pravidelný, pro nedostatek disponibilních prostředků nebyly opakovaně provedeny některé odchozí platby a žalovaná vynakládala prostředky na sázení (za měsíce leden až duben 2024 se jednalo v průměru o částku 2 215 Kč měsíčně, kterou s přihlédnutím k celkovým příjmům a výdajům patrným z výpisů nelze považovat za nepodstatnou). V podrobnostech soud odkazuje na skutkové závěry z výpisů z účtu žalované výše. Soud uzavírá, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, jak to po ní vyžadoval § 75 zákona č. 257/2016 Sb., a úvěruschopnost žalovaného způsobem vyžadovaným § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nezkoumala.35. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena po účinností zákona č. 96/2022 Sb., jenž s účinností od 29. 5. 2022 novelizoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Až od tohoto data je výslovně upraveno, že soud přihlédne k neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.) i bez návrhu. Předchozí právní úprava stanovila, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Soud je však dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18). Pokud by tak soud měl činit jen k námitce spotřebitele, ochrana spotřebitele poskytovaná citovanými ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. by byla spíše iluzorní a soudní moc by svými rozhodnutími stvrzovala nezákonný postup poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Proto soud i v tomto případě (navíc již dle výslovně právní úpravy) sám přihlédl k tomu, že žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouva o úvěru je neplatná, jelikož smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele, ale i společnosti jako celku) neplatnost vyžaduje. Jedná se o neplatnost absolutní.36. Soud nepřehlédl, že žalovaná uhradila žalobkyni značnou částku, čímž žalobkyně argumentovala pro závěr, že žalovaná byla úvěruschopná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, konstatoval, že „smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut)“. S těmito závěry se ve své rozhodovací praxi podrobně vypořádal finanční arbitr, který argumentuje též rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (Nárokuj s.r.o. vs. EC Financial Services, a.s.). V uvedené věci položil Okresní soud , adresa, Soudnímu dvoru otázku, zda může být podle směrnice 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS věřitel postihován, pokud porušení povinnosti posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nezpůsobilo spotřebiteli škodlivé následky, konkrétně zda je účelem směrnice 2008/48 postihovat poskytovatele úvěru za neúplné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i tehdy, pokud spotřebitel beze zbytku úvěr splatil a proti smlouvě v průběhu svého splácení nic nenamítal. Soudní dvůr pod bodem 46 odůvodnění konstatoval: „V této souvislosti je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní.“ Na položenou otázku pak odpověděl tak, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky“. Výklad povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru podaný Soudním dvorem Evropské unie tak v některých otázkách překonává odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu a všechny obecné soudy jsou povinny se tímto výkladem řídit (viz např. rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 21. 7. 2025, č. j. FA/SR/SU/4758/2024-19, nebo ze dne 13. 11. 2025, č. j. FA/SR/SU/4097/2024-25). Na zmíněné rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje (a ztotožňuje se s ním) i Nejvyšší správní soud, který např. v rozsudku ze dne 13. 8. 2024, č. j. 9 As 127/2024-34, pod bodem 37 odůvodnění uvádí: „(…) i dle judikatury Soudního dvora splnění úvěrové smlouvy uzavřené spotřebitelem nemůže porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele zhojit. Je tomu tak proto, že negativní důsledky uzavření této smlouvy (jako například nadměrné zadlužení či platební neschopnost) mohou nastat i po případném splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů.“ V nyní posuzované věci navíc ani nejde o případ, kdy by žalovaná úvěr nejprve splatila a následně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná úvěr (pokud by soud posoudil smlouvu jako platnou a žalobkyni náležela všechna žalobou požadovaná plnění) dosud neuhradila a její uzavření jí zjevně „škodlivé následky“ v podobě neschopnosti splácet způsobilo.37. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.38. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.39. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. (pro případ neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.40. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.41. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení a výši úroku z prodlení s placením pohledávky výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.42. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.43. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba posoudit plnění žalobkyně ve prospěch žalované částkou 53 744 Kč jako bezdůvodné obohacení, konkrétně plnění bez právního důvodu, které je žalovaná povinna vydat. Žalovaná dosud uhradila 50 176,11 Kč, proto jí soud uložil povinnost zaplatit zbývající částku 3 567,89 Kč.44. Soud žalobkyni dále přiznal zákonný úrok z prodlení. Přitom vycházel z toho, že žalovaná byla v řízení zcela nečinná, tudíž netvrdila a neprokázala, že není v jejích možnostech dluh uhradit v požadované lhůtě. Je primárně na žalované, která nejlépe zná své poměry a schopnosti, aby je tvrdila a doložila. Pokud tak neučinila, nenastal „spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., jímž je míněn aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka o přiměřené době plnění (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 28 Co 121/2024). Nebylo-li žalovanou tvrzeno a prokázáno (resp. soudem procesně přípustným způsobem zjištěno), že dosud neuplynula doba přiměřená jejím možnostem (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016), odvíjel soud splatnost bezdůvodného obohacení od uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu od dojití výzvy k plnění do sféry žalované (§ 1958 odst. 2 o. z.). K výzvě jako předpokladu splatnosti i v případě pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru viz článek Marka Jägera nazvaný Ještě ke splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, který byl publikován v Právních rozhledech 7–8/2026 (s. 242 a násl.). Žalovaná se mohla prokazatelně dozvědět o tom, že se vůči ní žalobkyně domáhá plnění ze smlouvy o úvěru, dne 27. 5. 2026, kdy byla uložena a připravena k vyzvednutí zásilka obsahující návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zasílaná na adresu jejího trvalého pobytu (č. l. 42 verte). K uvedenému datu se výzva (v podobě žaloby) dostala prokazatelně do dispozice žalované (byla ve sféře jejího vlivu), jelikož si ji mohla vyzvednout. Projev vůle jí došel ve smyslu § 570 odst. 1 o. z. Od 27. 5. 2026 (středa) soud počítal lhůtu bez zbytečného odkladu dle § 1958 odst. 2 o. z. Za ni lze v daném případě považovat lhůtu tří pracovních dnů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024), jelikož dlužná povinnost záležela jen v poukázání dlužné částky na účet věřitele. Posledním dnem lhůty tak bylo pondělí 1. 6. 2026 a od 2. 6. 2026 je žalovaná s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. Soud doplňuje, že za výzvu k plnění, od níž by odvíjel lhůtu bez zbytečného odkladu, nepokládal výzvu ke splnění celého úvěru či předžalobní výzvu k plnění, které sice byly žalované odeslány, nebylo však zjištěno, zda a kdy došly do její dispoziční sféry. Ustanovení § 573 o. z. přitom neupravuje domněnku dojití, nýbrž domněnku doby dojití (ostatně takto je ustanovení i nadepsáno). Na tom se shoduje i komentářová literatura. Melzer konstatuje [Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 695]: „Toto ustanovení v žádném případě neusnadňuje důkaz samotného dojité projevu vůle, naopak jej předpokládá (…) Prokázání samotného dojití stále tíží toho, kdo právně jednal.“ Beran k tomu uvádí [Beran, V. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). C. H. Beck, 2024]: „Domněnka doby dojití se uplatní pouze u zásilek, u nichž bylo prokázáno dojití. Nepostačuje prokázání doby odeslání a prokázat dojití musí ten, kdo se ho dovolává.“ Obdobně Dobrovolná [Dobrovolná, E. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1830]: „Tato vyvratitelná domněnka však platí jen v situaci, kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla (viz dikce zákona „došlá zásilka“), a řeší pouze dobu dojití pro případ, že ji nelze jinak určit, resp. že není prokázána jiná doba dojití (VS v Praze 7 Cmo 89/2017, I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy v žádném případě o domněnku dojití písemnosti, která nebyla prokazatelně adresátovi doručena, i když byla prokazatelně odeslána.“ Byť je soudu známo, že ustanovení § 573 o. z. je mnohdy (nesprávně) aplikováno jako domněnka samotného dojití, ve shodě s jednomyslným názorem komentářové literatury takto nepostupuje a vychází z data uložení zásilky obsahují žalobu, od kterého běžela lhůta bez zbytečného odkladu. Jde-li o sazbu zákonného úroku z prodlení, soud vycházel ze sazby rozhodné pro prodlení nastalé během 1. pololetí roku 2026 (11,50 %). Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.45. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Žalobkyni nemohly být přiznány žádné nároky, které měly být založeny absolutně neplatnou smlouvou (úroky, poplatky, náklady na vymáhání, smluvní pokuty); dále byla žaloba zamítnuta v části požadovaného zákonného úroku z prodlení (výrok II).46. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatní zásada procesního úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při výpočtu poměru procesního úspěchu žalobkyně a žalované bere soud v potaz nejen požadovanou jistinu, ale též příslušenství, které je třeba v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř. vyčíslit ke dni rozhodnutí soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017). Ve věci byla (na první pohled bez nutnosti přesného vyčíslení) úspěšnější žalovaná, která však zůstala procesně nečinná, žádné náklady řízení jí nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III).47. Soud dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz (pro nedostatečná tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalované – č. l. 41) a soudní poplatek ve výši 800 Kč vybraný dle položky 2 bodu 1 písm. b) Sazebníku, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je třeba dle položky 2 bodu 2 Sazebníku doměřit do částky 1 000 Kč dle položky 1 bodu 1 písm. a) Sazebníku. O doplatku je třeba rozhodnout až v této fázi (viz dosud respektované závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013). Splatnost doplatku soudního poplatku byla stanovena dle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích (výrok IV).