86 C 20/2022-80 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 16. 8. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 19 868 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 18. 10. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalované dne 18. 10. 2021 poskytnut úvěr ve výši 14 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr s úrokem 64,62 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 820 Kč splatných vždy k 19. dni v měsíci počínaje měsícem listopad 2021 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně emailovou komunikací. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla prověřena databáze SOLUS a NRKI a insolvenční rejstřík. Žalovaná dohodnuté podmínky splácení neplnila, uhradila pouze 820 Kč dne 29. 11. 2021 a dostala se do prodlení s úhradou splátek. V důsledku toho vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 498 Kč a na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlení ve výši 400 Kč. Současně došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 22. 2. 2022, kdy jistina a úrok činily 16 173,27 Kč Ani po zesplatnění žalovaná nic neuhradila. Dále bylo sjednáno, že v případě nezaplacení jistiny ke dni zesplatnění má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru. Tuto pokutu vyčíslila ke dni podání žaloby v částce 2 797,41 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila ani nepředložila žádné důkazy. Protože se žalovaná k jednání dne 14. 2. 2023 bez omluvy nedostavila, ač byla řádně předvolána s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání a žalobkyně navrhla vydání takového rozsudku, rozhodl soud podle § 153b odst. 1 o. s. ř. rozsudkem pro zmeškání. V takovém případě se považují tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě soud rozhodne. 3. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 4. Soud na základě skutkových tvrzení obsažených žalobě uzavřel, že žalobkyně uzavřela dne 18. 10. 2021 s žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] poskytla žalované úvěr ve výši 14 000 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Přestože je ujednání o výši smluvního úroku projevem volného ujednání smluvních stran a jeho maximální výše není zákonem upravena, není tato skutečnost překážkou pro posouzení, zda je ujednání o výši úroku v souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., neboť neúměrné zatížení dlužníka ve prospěch věřitele nelze společensky a spravedlivě akceptovat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, čj. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – Domácnosti a NISD na spotřebu – fixace sazby 1 až 5 let) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky 7,13 % p. a. Sjednaný úrok ve výši 64,62 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze téměř devítinásobný úrok oproti obvyklému bankovnímu úroku považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud proto shledal, že úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy a je neplatný podle § 580 odst. 1 o. z. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák. 5. Ujednání o úroku je nedílnou obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by rozpoznaly strany neplatnost včas, resp. že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. V daném případě si žalobkyně musí být nemravně vysokého úroku vědoma (tedy byla způsobilá rozpoznat nemravnost úroku včas ještě před uzavřením smlouvy) s ohledem na svou podnikatelskou praxi, stávající judikaturu i na množství zamítavých rozsudků, které byly vydány v řízení, v nichž byla účastníkem. Přesto i nadále ve svých smlouvách nemravný úrok požaduje, letitou práci soudů ponechává bez povšimnutí a na úroku v nemravné výši dokonce trvá i v žalobě. Navíc si lze stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou celé řady zamítavých rozsudků, kdy soudy shledaly její úrok v rozporu s dobrými mravy, již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalované, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v d