6 C 197/2025-19 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 8 100 Kč s přísl. Tvrdila, že její právní předchůdce , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dne 5. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. , číslo, do výše 18 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách včetně úroku 15 % měsíčně. Úrok měl být hrazen v měsíčních splátkách po 2 700 Kč a žalovaná je v prodlení se splátkou splatnou 15. 5. 2024. Pohledávku 8 100 Kč postoupila , právnická osoba, žalobkyni. Částka 8 100 Kč představuje smluvní úrok 15 % měsíčně po dobu 90 dnů od 16. 5. 2024. Smlouva o úvěru již byla posouzena v rozhodnutí OS Semily č. j. EPR 283262/2024-5, ze kterého vyplývá, že byla uzavřena platně.2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaná žádné důkazy nepředložila a k žalobě se nevyjádřila.3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupení pohledávky žalobkyni je doloženo smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 1. 10. 2023 a oznámením věřitele o postoupení ze dne 5. 11. 2024. Žalobkyně je proto oprávněna k podání žaloby.4. Podle smlouvy č. , číslo, ze dne 5. 12. 2023 se , právnická osoba, žalovaná dohodli na poskytnutí o úvěru 18 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem 15 % měsíčně ve 12 splátkách po 2 700 Kč měsíčně. Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle výpisu z účtu žalobkyně byla žalované dne 5. 12. 2023 vyplacena částka 18 000 Kč na účet , č. účtu, pod VS , var. symbol, , jak jej žalovaná uvedla ve smlouvě. Dopisem ze dne 21. 10. 2024 byl úvěr zesplatněn. Dopisem ze dne 5. 11. 2024, Anonymizováno, vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k okamžité úhradě dluhu s poučením o možnosti soudní žaloby.5. Elektronickým platebním rozkazem zdejšího soudu č. j. EPR 283262/2024-5 bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 18 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.10. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí úvěru žalované ve výši 18 000 Kč na základě uzavřené smlouvy. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu úrokem 15 % měsíčně, tj. 180 % ročně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Sestava 1144 - "Korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR - nové obchody – fixace 1 až 5 let") uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky 9,62 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 180 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze sjednaný úrok považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.11. Ujednání o úroku je nedílnou součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by rozpoznaly strany neplatnost včas, resp. že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. Navíc si lze stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou celé řady zamítavých rozsudků, kdy soudy shledaly její úrok v rozporu s dobrými mravy, již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalované, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Protože žalobkyně na základě neplatně uzavřené smlouvy poskytla žalované úvěr ve výši 18 000 Kč na základě neplatné smlouvy, vzniklo žalobkyni právo na bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z. O něm však již bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem zdejšího soudu č. j. EPR 283262/2024-5. Pokud se nyní žalobkyně dožaduje sjednaného úroku za dobu 90 dnů od 16. 5. 2024 v kapitalizované výši 8 100 Kč, pak soud žalobu zamítl, neboť z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyni nárok na sjednaný úrok nevznikl. Ani právní úprava obsažená v § 1802 o. z. není na daný případ aplikovatelná, protože dopadá pouze na smlouvy, kdy úrok sjednán nebyl a nikoliv na případy, kdy byla sjednána výše úroku odporující dobrými mravům.13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o.