6 C 229/2025-14 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 32 388,16 Kč s přísl. Tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 24. 12. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo, do výše 20 300 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných denních splátkách včetně úroku 0,93 % denně. Žalovaný neplatil splátky řádně a včas, uhradil pouze 33,94 Kč a dluží 16 966,04 Kč na jistině (správně 16 966,06 Kč), 321,56 Kč na poplatku za vyplacení tranše úvěru, 14 597,82 Kč na smluvním úroku a 156,90 Kč na poplatku za Presto službu. Dále dluží smluvní pokutu 345,84 Kč.2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě se nevyjádřil.3. Smlouvou č. , číslo, ze dne 24. 12. 2024 je prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru na částku 20 300 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem 0,933 % denně, s poplatkem za vyplacení tranše úvěru 1,99 % z čerpané částky a poplatkem 165 Kč za službu Presto, a to v denních splátkách 160,60 Kč od 25. 12. 2024 do, Anonymizováno, 17. 6. 2026. Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Podle výpisu z účtu žalobkyně byla žalovanému dne 24. 12. 2024 vyplacena částka 17 000 Kč na účet , č. účtu, pod VS , var. symbol, . Podle autorizace účtu byl vlastníkem žalovaný.5. Zprávou ze dne 25. 4. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžité úhradě dluhu z důvodu neuhrazené splátky 92 dnů po splatnosti.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.10. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 17 000 Kč na základě uzavřené smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu úrokem 0,933 % denně, tj. 340 % ročně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Sestava 1144 - "Korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR - nové obchody – fixace 1 až 5 let") uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky 8,45 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 340 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze sjednaný úrok považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.11. Ujednání o úroku je nedílnou obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by rozpoznaly strany neplatnost včas, resp. že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. V daném případě si žalobkyně musí být nemravně vysokého úroku vědoma (tedy byla způsobilá rozpoznat nemravnost úroku včas ještě před uzavřením smlouvy) s ohledem na svou podnikatelskou praxi, stávající judikaturu i na množství zamítavých rozsudků, které byly vydány v řízení, v nichž byla účastníkem. Přesto i nadále ve svých smlouvách nemravný úrok požaduje a letitou práci soudů ponechává bez povšimnutí. Navíc si lze stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou celé řady zamítavých rozsudků, kdy soudy shledaly její úrok v rozporu s dobrými mravy, již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalovaného, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.15. Protože žalobkyně na základě neplatně uzavřené smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 17 000 Kč a žalovaný dosud uhradil 33,94 Kč, je žalovaný povinen žalob