45 C 134/2025-22 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 31.3.2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 19 200 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 27.11.2024. Žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, , na které se žalovaný nejdříve zaregistroval zadáním svých osobních údajů. Následně žalovaný zaslal žalobkyni žádost o poskytnutí úvěru. Na to žalobkyně reagovala zasláním návrhu úvěrové smlouvy v rámci webového rozhraní. Žalovaný tento návrh akceptoval zadáním uživatelského jména a kódu z SMS zprávy, který mu byl zaslán na její telefon za účelem legitimace uzavírané smlouvy. Žalobkyně na základě uzavřené smlouvy téhož dne zaslala žalovanému částku ve výši 10 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný nesplatil svůj závazek řádně a včas. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 7 000 Kč, a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč, to vše spolu s úrokem z prodlení od 28.11.2024 do zaplacení. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, avšak bezúspěšně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě nezpochybnil a nezpochybnil ani listiny předložené žalobkyní.3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených žalobkyní a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání (žalobkyně výslovně, žalovaný konkludentně, když se na výzvu soudu spojenou s doložkou podle ustanovení § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., dále jen o. s. ř., v dané lhůtě nevyjádřil), soud postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.4. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.5. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že účastníci uzavřeli v tento den shora uvedenou smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na 14 dní od doby čerpání a žalovaný se zavázal tyto vrátit i s příslušenstvím a poplatky nejpozději poslední den doby trvání úvěru, tj. 15. 3. 2023. Žalobkyně se dále zavázala, že poskytne žalovanému peněžní prostředky do tří pracovních dnů od uzavření smlouvy formou bezhotovostního převodu na účet č. , č. účtu, . Dále bylo domluveno, že žalovaný uhradí i denní poplatek za poskytnutí (čerpání) úvěru v celkové výši 7 000 Kč. Dle čl. 8.1 smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaný byl v prodlení s úhradou 5 splátek, celková výše jednorázové sankce tak činí 2500 Kč. Smlouva je podepsána žalobkyní a elektronicky podepsána žalovaným prostřednictvím verifikačního SMS kódu.6. Z potvrzení o provedené platbě ze dne , datum, má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala dne , datum, na č. ú. , č. účtu, částku 10 000 Kč.7. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, vč. podacího lístku z téhož den soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů.8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:9. Uvedenou smlouvu soud kvalifikoval jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Jak žalobkyně, tak žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru v postavení podnikatele. Žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný se tuto částku zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 1 % z částky úvěru za každý den čerpání úvěru, tedy s úrokem ve výši 365 % ročně. Soud se tak v tomto řízení primárně zabýval otázkou platnosti smlouvy z hlediska dobrých mravů s ohledem na sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, který fakticky činí částku 7000 Kč.10. K tomu soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR - senátu ze dne 16. 3.2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ve kterém se mimo jiné uvádí, že „Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).“11. Právní předpisy sice výslovně nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky v případě úvěru. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Jako nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům, je považována taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pro srovnání soud odkazuje na veřejně dostupnou databázi ČNB dle systému časových řad ARAD, kdy dle tabulky týkající se nových úvěrových obchodů s fixací sazby do jednoho roku, v době sjednání úvěru, činila obvyklá úroková sazba v době poskytnutí úvěru tj. v září 2024 6,33 % ročně.12. Zásah do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy je zásahem výjimečným, který by měl být vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu. V tomto případě má soud za to, že takové mimořádné okolnosti nastaly, a to nejen vzhledem k výši sjednaného úroku, ale k celkovému podnikatelskému záměru žalobkyně. Žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů drobným podnikatelům staví své podnikání na extrémně vysoké sazbě úroku z úvěru, kterou vyvažuje podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů. Klienti žalobkyně, kteří plní její podmínky a generují žalobkyni zisk, tak žalobkyni vyvažují ztráty z nesplacených rizikových úvěrů. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že ze strany žalobkyně dochází na trhu s úvěry ke zneužívání postavení odborníka a silnější strany ve vztahu k drobným podnikatelům ve smyslu ust. § 433 odst. 1 o. z. Finančně silný podnikatel by neměl důvod na tak nevýhodné úvěrové podmínky žalobkyně přistupovat. O nepoctivém záměru žalobkyně rovněž svědčí fakt, že sama žalobkyně v žalobě avizuje, že neshledá-li soud smlouvu platnou, pak pro tento případ žádá přiznání jistiny z titulu bezdůvodného obohacení.13. Soud s přihlédnutím k poplatku (úroku) za poskytnutí úvěru ve výši 7 500 Kč (365 % ročně), jakož i k podnikatelskému záměru žalobkyně dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o.z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání (zejména o výši úrokové sazby) s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy, s účinky ex tunc (od počátku), je zřejmé, že podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. žalobkyně a žalovaný jsou povinni si vzájemně vrátit plnění, která si bez právního důvodu, popř. z právního důvodu, který odpadl, poskytly. V daném případě je zřejmé, že žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě vrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 9 700 Kč, neboť žalovaný na svůj dluh ve výši 10 000 Kč žalobkyni dosud uhradil pouze částku 300 Kč. Prodlení žalovaného pak nastalo dnem 25.3.2025, neboť soud má za to, že předžalobní výzva byla žalovanému doručena ve smyslu ust. § 573 o.z. dne 24.3.2025, a následující den se dostal žalovaný do prodlení. Soud tak žalobkyni též přiznal úrok z prodlení (§ 1968, § 1970 o.z.) z