10 C 93/2026-34 – Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 30 146,19 Kč z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, , uzavřené dne , datum, distančním způsobem prostřednictvím www., Anonymizováno, .cz. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěrový rámec až do výše 30 900 Kč, přičemž žalovaný z něj čerpal konkrétně částku 7 000 Kč dne 28. 3. 2025, částku 3 060 Kč dne 14. 4. 2025 a částku 4 045 Kč dne 17. 4. 2025. Žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 27. 4. 2025 a konec kreditového rámce byl sjednán na 17. 8. 2026. Žalovaný však své splátkové povinnosti neplnil a dostal se do prodlení již se splátkou splatnou dne 27. 4. 2025. Žalobkyně proto smlouvu vypověděla dne 28. 7. 2025, přičemž k zesplatnění celého dluhu došlo dne 29. 7. 2025. Ke dni uplatnění nároku žalobkyně evidovala dluh v celkové výši 30 146,19 Kč, který sestával z jistiny 14 105 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 280,70 Kč a smluvního úroku ve výši 15 760,49 Kč. Současně žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to za období 90 dnů prodlení od 28. 4. 2025 do 27. 7. 2025. Nárok na úroky vycházel ze smluvní sazby 1,02 % denně z nesplacené jistiny a poplatek za čerpání činil 1,99 % z jednotlivých tranší. Pro případ, že by soud neshledal nárok ze smlouvy důvodným, žalobkyně alternativně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnutých finančních prostředků, které byly žalovanému převedeny na účet č. , č. účtu, v období od 28. 3. 2025 do 28. 7. 2025.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu dali svým postojem najevo, že souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Smlouvou o revolvingovém úvěru č. , anonymizováno, dne , datum, bylo prokázáno, že touto se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 30 900 Kč, a to účet žalovaného č. ú. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s příslušenstvím. Poplatek za vyplacení úvěru činil 1,99 % čerpané částky, úrok 1,016 % denně, RPSN činila 1741,25 %. Z vyžádaného výpisu z účtu bylo prokázáno, že žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 14 105 Kč, a to platbami ze dne 28. 3. 2025 ve výši 7 000 Kč, ze dne 14. 4. 2025 ve výši 3 060 Kč a dne 17. 4. 2025 ve výši 4 045 Kč. Z negativního tvrzení žalobkyně pak vzal soud za prokázané, že na tento úvěr žalovaný neuhradil ničeho. Pokud se jedná o výzvu k plnění, ta byla prokazatelně zaslána právním zástupcem žalobkyně dne 5. 11. 2025, jak vyplývá z potvrzení o odeslání, se lhůtou k plnění do tří dnů.5. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.7. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.9. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.12. Soud došel k závěru, že úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o úroku a poplatcích, kdy RPSN pak činí 1741,25 %. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kterým byla shledáno rozporné s dobrými mravy čtyřnásobné překročení úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami. Výše úroku a poplatků, které reflektuje RPSN, sjednaná v předmětné smlouvě přitom tuto hranici podstatně přesahuje. K tomu je třeba zdůraznit, že dle názoru soudu se nejedná o poplatky odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Uvedené poplatky lze tedy ve své podstatě považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Je nutno přihlížet i k celkovým dopadům, jež jednání žalobkyně má. Požadování placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se totiž podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Pro úplnost lze dodat, že ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47, jež se týká poskytování úvěrů za obdobných podmínek. Vzhledem k tomu, že soud posoudil smlouvu jako neplatnou, nezabýval se proto posouzením úvěruschopnosti žalovaného z důvodu nadbytečnosti.13. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků je nutno posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od žalobkyně částku 14 105 Kč a na tento úvěr neuhradil ničeho. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši stanovené právní předpisem, tj. dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to však pouze za dobu od 14. 11. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 5. 11. 2025 zaslala žalovanému výzvu k plnění, přičemž tato písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy 10. 11. 2025. Žalovanému byla poskytnuta lhůta k plnění v délce tří dnů, která počala běžet dnem následujícím po obdržení výzvy. Posledním dnem k plnění tedy bylo 13. 11. 2025, následující den nastalo prodlení na straně žalovaného. Proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §