Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 3 840 Kč (jistina 3 000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 840 Kč) s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení) s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou se žalovaným uzavřela dne , datum, . Na základě této smlouvy poskytla žalovanému téhož dne převodem na účet č. , č. účtu, částku 3 000 Kč. Žalobkyně v návrhu podrobně popsala postup, jakým k uzavření smlouvy došlo, prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz. Úvěr měl být splacen nejpozději do 7. 10. 2025. Žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho. Podle čl. 3.1 smlouvy byl žalovaný povinen zaplatit žalobci poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní upomínky ze dne 21. 4. 2026. Z opatrnosti žalobkyně pro případ pochybností o uzavření smlouvy o podnikatelském úvěru požaduje nárok v části jistiny žalované částky posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal zcela pasivní. Účastníci se k nařízenému jednání nedostavili, z jednání se neomluvili, nepožádali o odročení jednání, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.3. Z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne , datum, bylo zjištěno, že jejím předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, a to výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru, a to nejpozději do 7. 10. 2025. Z potvrzení o provedené platbě společnosti ThePay, a.s. bylo zjištěno, že dne 24. 9. 2025 byla na účet č. , č. účtu, zaslána částka ve výši 3 000 Kč. Toto číslo účtu se shoduje s číslem účtu žalovaného uvedeného v úvěrové smlouvě a účtem, ze kterého odešla ověřovací platba. Dne 21. 4. 2026 adresoval právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu.4. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:Na projednávanou věc je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).Podle § 555 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouva o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. Soud je však toho názoru, že v daném případě se jednalo o tzv. zastřený spotřebitelský úvěr, a nikoliv o úvěr podnikatelský. Pro posouzení, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s obchodníkem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání dané osoby v konkrétním smluvním vztahu, přičemž okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s obchodníkem irelevantní (k tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2611/2025). Podle § 419 o. z., je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Jedná se tedy o osobu, která jedná za účelem osobní spotřeby. Pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný, a že daná osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti neznamená, že nejedná jako spotřebitel. Závěru, že se v daném případě jednalo o zastřený spotřebitelský úvěr, odpovídá i výše poskytnutého úvěru a splatnost úvěru. Dále je třeba konstatovat, že byť je ve smlouvě uvedeno, že úvěr byl žalovanému poskytnut výlučně na financování jeho podnikatelských potřeb, podnikatelský účel, na který byl žalovanému úvěr ze strany žalobkyně poskytován, není ve smlouvě žádným způsobem konkretizován. Žalobkyně nijak nezjišťovala účel čerpání finančních prostředků a nezajímala ji ani podnikatelská činnost žalovaného. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy nevystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, ale jako spotřebitel. V souladu s ust. § 555 odst. 2 o. z. tak soud předmětnou smlouvu posoudil podle jejího obsahu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, na kterou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru.6. Spotřebitelská úvěrová smlouva může být platná jen tehdy, pokud poskytovatel úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost spotřebitele a po tomto zkoumání zjistil, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.7. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně netvrdila ani neprokázala, když měla za to, že uzavřením smlouvy o úvěru s „podnikatelem“ se vyhne zákonné povinnosti stanovené „pro spotřebitele“ v ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně snahou obejít zákon o spotřebitelském úvěru, jednala v rozporu s dobrými mravy, zneužívajícím způsobem a sama se tak vystavila riziku, že v soudním řízení nemusí být úspěšná, neboť soud takovému jednání nemůže přiznat ochranu (§ 8 o. z.).8. Jelikož žalobkyně nedostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, je nutné považovat shora uvedenou smlouvu za absolutně neplatné právní jednání.9. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že mezi účastníky nevznikl zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z. a smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., je absolutně neplatná a k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.).10. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a byli si tak povinni vrátit, co si vzájemně plnili (ust. § 2993 o. z.).11. Žalovanému tedy nevznikla vedle povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky v celkové výši 3 000 Kč povinnost jiná. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z.12. Žalovaný je podle § 2991 o. z. povinen vydat žalobkyni, oč se na její úkor obohatil. Provedenými důkazy bylo prokázáno poskytnutí finančních prostředků ve výši 3 000 Kč žalovanému, k jejichž zaplacení soud žalovaného zavázal.13. Soud přiznal dále žalobkyni podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 3 000 Kč od 28. 4. 2026 do zaplacení. Ohledně prodlení žalovaného dospěl soud k závěru, že žalovaný nebyl povinen plnit podle neplatného ujednání ve smlouvě. Na úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení soud aplikoval ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Počátek prodlení byl stanoven v návaznosti na předžalobní upomínku ze dne 19. 4. 2026 (předanou k poštovní přepravě dne 21. 4. 2026), která se mohla dostat do sféry dispozice žalovaného podle § 573 o. z. dne 24. 4. 2026, splatnost byla stanovena ve lhůtě 3 dnů od doručení výzvy, tedy splatnost nastala 27. 4. 2026.14. Ve zbývajícím rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl, když jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 379 Kč, přičemž tato částka představuje 56,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,12 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,88 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 840 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.