Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhala po žalovaném zaplacení částky 68 396,25 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 26. 11. 2025 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , Anonymizováno, (dříve , Anonymizováno, , se sídlem , adresa, a žalovaným, na základě které žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 68 396,25 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 31. 3. 2026. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky , internetové stránky, , na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke z řízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek článku III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách , internetové stránky, zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal 68 396,25 Kč a splatností dne 31. 3. 2026. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel úvěruschopnost žalovaného ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji s tím, že klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životními minimu, které činilo 4 860 Kč. Žalobkyně uvedla, že půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále uvedla, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB s tím, že na základě takto uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, . Žalovaný byl prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 24. 4. 2026. Celková výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného činí celkem 68 396,25 Kč nejpozději splatných dne 31. 3. 2026. Pohledávka na současnou žalobkyni byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020. Žalobkyně uvedla, že pokud by soud její nárok na zaplacení dlužné částky neuznal z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje, aby tento nárok byl v části jistiny žalované částky přiznán jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalobou se domáhala přiznání částky 68 396,25 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení z dlužné částky od 1. 4. 2026 a nákladů řízení.2. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 5. 2026 pod čj. EPR , spisová značka, byla žaloba postoupena zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému.3. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 29. 6. 2026 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 128/2026-27 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.4. Žalobkyně soudu dne 13. 8. 2026 zaslala omluvu z jednání, k výzvě soudu se nijak nevyjádřila. V den jednání, tedy dne 20. 8. 2026, soudu zaslala v 9:00 hodin do datové schránky vyjádření, které bylo do spisu založeno až po jednání, které probíhalo v 10:00 hodin (v 9:00 hodin příjem podání do datové schránky, tisk zprávy v datovém centru, předání zprávy do kanceláře a následné založení zprávy do spisu v odpoledních hodinách). Soud tak k vyjádření žalobkyně nepřihlížel (žalobkyně však žalobu nijak nedoplnila a žádné zprávy nedoložila).5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil dne 13. 7. 2026. Uvedl, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 68 396,25 Kč s příslušenstvím v základu neuznává, respektive uznává jen částečně, co do skutečně poskytnuté výše úvěru. Žalovaný činil nesporným to, že uzavřel dne 26. 11. 2025 se společností , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, na základě které od této společnosti čerpal úvěr ve výši 45 000 Kč. Uvedená částka byla zaslána na jeho bankovní účet, nikoliv tedy částka 68 396,25 Kč, jak je uvedeno v žalobě. Žalovaný uvedl, že záhy nebyl schopen poskytnuté finanční prostředky splácet a dosud je žalovaný nesplatil, tedy uznává, že dosud ničeho neuhradil, což však mělo být pro právní předchůdkyni žalobkyně zcela předvídatelné, neboť se žalovaný dostal do dluhové pasti již dávno před sjednáváním předmětného úvěru. K tomu žalovaný předložil svůj komplexní výpis z registru vygenerovaný ke dni 4. 6. 2026, ze kterého zcela zjevně vyplývá, že již ke dni 26. 11. 2025 měl žalovaný více jak 11 úvěrů (u bankovních i nebankovních institucí) s měsíčními splátkami ve výši více jak 35 627 Kč, včetně různých kontokorentů a kreditních karet pak spíše hrubě přes tuto měsíční částku. V současné v dané době výše jeho měsíčního příjmu nedosahovala ani 40 000 Kč. Žalovaný tedy považuje uvedenou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, neboť v okamžiku poskytování úvěru nebyla dostatečně prověřována jeho úvěruschopnost, tak jak vyžaduje ustanovení § 86 zákona číslo 257/2016 Sb. Žalovaný odkázal na judikaturní praxi Soudního dvora Evropské unie, dále na bohatou a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Žalovaný uvedl, že sice žalobkyně v žalobě uváděla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala, nicméně ke svým tvrzením žádné doklady nedoložila. Žalobkyně tedy neunesla své důkazní břemeno ve vztahu ke svým žalobním tvrzením ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Dále žalovaný uvedl, že ačkoliv je z výše uvedených důvodů smlouva o úvěru absolutně neplatná, je nutné dále ve vztahu k uplatňovanému příslušenství upozornit na to, že výše roční procentní sazby nákladů sjednaná ve smlouvě o úvěru ve výši 299,98 % je naprosto v rozporu s dobrými mravy a je cca 37násobkem obvyklé RPSN. Nad rámec výše uvedeného žalovaný dále považuje za zcela nestandardní, že mu upomínky k úhradám dluhu byly zasílány pouze prostřednictvím jeho osobního uživatelského účtu, který mu byl zřízen při sjednávání úvěru, a to přesto, že v článku 15. odst. 15.1. standardních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru se podává, že důležité oznámení a zprávy budou zasílány nejen prostřednictvím osobního uživatelského účtu, ale například i prostřednictvím telefonu či SMS, ani jedna z upomínka nebyla žalovanému doručena přes telefon, natož pak poštou či datovou schránou, kterou si později raději pro tyto účely žalovaný zřídil. Současně předžalobní výzva žalovanému byla dle doloženého potvrzení o podání doporučené zásilka zaslána na nesprávnou adresu, konkrétně na nesprávné poštovní směrovací číslo , adresa, , přestože ve smlouvě je správně uvedeno , adresa, . Žalovanému tak ani nemohla být řádně doručena a skutečně nebyla vůbec doručena na adresu bydliště žalovaného ani na jeho spádovou poštu. Žalovaný tedy namítal, že žalobkyně nesplnila podmínku řádného odeslání předžalobní výzvy podle § 142a zákona číslo 99/1963 SB., a neměly by tedy žalobkyni být přiznány náklady řízení. Rovněž namítal, že mu nebylo řádně oznámeno právní předchůdkyní ani žalobkyní postoupení pohledávky v souladu s ustanovením § 1882 odst. 1) zákona č. 89/2012 Sb. Žalovaný navrhl, aby soud rozhodl tak, že žalobkyni se přiznává pouze nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 45 000 Kč, v ostatním, nechť soud žalobu zamítne a dále pak přizná náhradu nákladů řízení pouze žalovanému.6. K soudem nařízenému jednání dne 20. 8. 2026 se žalobkyně nedostavila, byla omluvena. Zástupkyně žalovaného odkázala na písemné vyjádření ve věci. Uvedla, že na úvěr nebylo nic uhrazeno a dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, proto nemá nárok ze smlouvy o úvěru, ale pouze z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že žalovaný má více úvěrů, řeší je, chce je zaplatit. S ohledem na poměry žalovaného žádala o možnost zaplacení ve splátkách. Předložila soudu doklady o příjmu žalovaného za poslední tři měsíce, kdy jeho mzda činí v průměru 40 000 Kč. Žalovaný žádal o možnost zaplacení ve splátkách po částce 4 500 Kč měsíčně, a to i pod hrozbou ztráty výhody splátek. Termín placení s ohledem na výplatu mzdy navrhla 15. dne v měsíci. Žalovaný požadoval, aby žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nebyla doručena předžalobní výzva, ale ani oznámení o postoupení pohledávky, neboť tyto byly doručeny na nesprávnou adresu.7. Ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, uzavřené dne 26. 11. 2025 mezi žalovaným a společností , Anonymizováno, a žalovaným bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr ve výši 45 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 0,4026 % za den, tj. 146,95 % za rok z nesplaceného úvěru. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a žalovaný se zavázal zaplatit 80 818,82 Kč. Roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 299,98 %.8. Z dokladu o zaplacení sweep bank bylo zjištěno, že dne 26. 11. 2025 bylo na účet , číslo účtu, s označením žalovaného zasláno 45 000 Kč.9. Z faktury vystavené společností , Anonymizováno, pod variabilním symbolem , var. symbol, s datem splatnosti 31. 3. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný dne 26. 11. 2025 čerpal úvěr ve výši 45 000 Kč, úroky byly žalovanému účtovány ve výši 22 646,25 Kč, dále mu byly účtovány účelně vynaložené náklady v celkové výši 3 x 250 Kč, celková dlužná částka k datu splatnosti byla vyčíslena na 68 396,25 Kč.10. Z informace o dlužné částce bylo potvrzeno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 45 000 Kč, na který dosud ničeho neuhradil.11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 4. 2026 soud zjistil, že shora uvedená pohledávka za žalovaným byla poustoupena na současnou žalobkyni a že oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno na adresu , adresa, , PSČ , adresa, .12. Z předžalobní výzvy k úhradě soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila postoupení pohledávky ze shora uvedené smlouvy a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve výši 76 716,25 Kč, a to do tří dnů. Rovněž předžalobní výzva byla žalovanému zaslána na adresu , adresa, , PSČ , adresa, .13. Z potvrzení , právnická osoba, . ze dne 13. 7. 2026 bylo zjištěno, že účet číslo , č. účtu, patří žalovanému a že tento na uvedený účet obdržel dne 26. 11. 2025 částku 45 000 Kč.14. Z žalovaným předložených výpisů z registrů bylo zjištěno, že žalovaný v době čerpání předmětného úvěru čerpal další úvěry, a to u , právnická osoba, . ve výši 180 000 Kč – úvěr ze dne 14. 9. 2020, od stejné společnosti úvěr ze dne 7. 3. 2022 ve výši 300 000 Kč a ze dne 28. 6. 2023 úvěr ve výši 17 000 Kč, ze dne 30. 8. 2023 ve výši 40 000 Kč, ze dne 18. 10. 2023 ve výši 504 000 Kč, ze dne 22. 11. 2022 ve výši 34 000 Kč, ze dne 6. 10. 2022 ve výši 65 000 Kč, ze dne 4. 8. 2022 ve výši 74 000 Kč, ze dne 3. 6. 2022 ve výši 51 000 Kč, od společnosti , právnická osoba, . úvěr ze dne 21. 9. 2023 ve výši 20 000 Kč, ze dne 30. 5. 2023 ve výši 15 000 Kč, ze dne 15. 11. 2023 ve výši 30 000 Kč, ze dne 9. 2. 2024 ve výši 30 000 Kč, ze dne 11. 3. 2024 ve výši 30 000 Kč, ze dne 9. 5. 2024 ve výši 35 000 Kč, ze dne 21. 5. 2024 ve výši 45 000 Kč, ze dne 10. 6. 2024 ve výši 35 000 Kč, ze dne 1. 7. 2024 ve výši 50 000 Kč, ze dne 6. 9. 2024 ve výši 60 000 Kč, ze dne 8. 8. 2024 ve výši 60 000 Kč a téhož dne 32 000 Kč, 25. 9. 2024 ve výši 17 000 Kč, od společnosti , právnická osoba, . ze dne 29. 7. 2025 ve výši 30 000 Kč, , právnická osoba, ze dne 17. 12. 2025 ve výši 15 000 Kč, , právnická osoba, . ze dne 28. 8. 2025 ve výši 150 000 Kč.15. Z žalovaným předložených výplatních pásek bylo zjištěno, že žalovaný měl u společnosti , právnická osoba, . v měsíci červnu 2026 čistou mzdu ve výši 40 724 Kč a měsíci červenci 2026 44 902 Kč.16. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.17. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.19. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.20. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla provedena lustrace v dostupných databázích a bylo vycházeno z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Žalobkyně na výzvu soudu žádné doklady nedoložila, naopak její tvrzení o provedených lustracích ve veřejně dostupných databázích ohledně žalovaného a o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného je v rozporu předloženými lustracemi ve veřejně dostupných databázích ohledně žalovaného v době čerpání předmětného úvěru. Žalovaný opakovaně v krátkém časovém období čerpal značné množství úvěrů, které nemohl být schopen se svým příjmem řádně splácet. Žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím zkoumána byla.21. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive úvěr byl poskytnut přesto, že právní předchůdkyni muselo být zřejmé, že žalovaný nebude úvěr schopen splatit.22. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný čerpání úvěru ve výši 45 000 Kč potvrdil, rovněž potvrdil, že na uvedenou částku ničeho neuhradil.23. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 45 000 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni, naopak žalobkyně neprokázala, že by o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn, když toto oznámení žalobkyně zaslala na jinou adresu. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost žalovanému uhradit žalobkyni částku 45 000 Kč.24. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalované poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 23 396,25 Kč a dále úroku z prodlení, zamítl.25. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 68 396,25 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 45 000 Kč a žaloba byla pro částku 23 396,25 Kč zamítnuta. Méně úspěšný žalovaný tak nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení. Úspěšnější žalobkyně by měla nárok na náhradu poměrné části z účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně však neprokázala, že by žalovanému před podáním žaloby doručila předžalobní upomínku. Dle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. má žalobce, který uspěl (či převážně uspěl) v řízení o splnění povinnosti, právo na náhradu nákladů proti žalovanému jen tehdy, zaslal-li mu nejméně sedm dnů před zahájením řízení výzvu k plnění na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Žalobkyně před podáním žaloby takovou výzvu žalovanému nezaslala, respektive zaslala na adresu Čistá poštovní směrovací číslo , adresa, , přestože ve smlouvě je správně uvedeno , adresa, (rovněž žalobu žalobkyně podala k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, tedy je zřejmé, že žalobkyně zaměnila obce v , adresa, ). Podmínka pro přiznání náhrady nákladů podle § 142a odst. 1) o. s. ř. tedy splněna nebyla. Soud současně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možné výjimečně přiznat náhradu nákladů i bez předžalobní výzvy dle ustanovení § 142a odst. 2) o. s. ř. Soud proto výrokem III. rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznává.26. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. c) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 3 420 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 2 736 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 684 Kč.27. Lhůta k plnění ve výroku IV. byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1) o. s. ř., tedy na tři dny od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku I. soud umožnil žalovanému dlužnou částku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 4 500 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku s tím, že nezaplacením jediné splátky řádně a včas, se stává splatný celý dluh. Soud žalovanému povolil splátky s ohledem na jeho žádost, na množství čerpaných úvěrů, který má žalovaný splácet, s přihlédnutím k výši jeho příjmu a s přihlédnutím k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého pokud je úvěrová smlouva neplatná z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného, platí pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.