Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 30. 4. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 34 335 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 4. 12. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému standardní neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částku 27 500 Kč převedla dne 8. 12. 2025 na účet žalovaného a částku 2 500 Kč převedla na účet zprostředkovatele úvěru jako jeho provizi. Byl sjednán úrok ve výši 21,24 % ročně z dosud nesplacené jistiny. Žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr vrátit v 36 měsíčních splátkách po 1 134 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s placením splátek, žalobkyně úvěr zesplatnila dne 25. 3. 2026. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, úroku z úvěru ve výši 21,24 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2026 do 24. 6. 2026, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 6. 2026 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2026 do zaplacení, dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění ve výši 1 560 Kč, které žalobkyně požaduje jako samostatný nárok, účelně vynaložených nákladů na upomínání žalovaného v celkové výši 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč za neuhrazení tří měsíčních splátek a smluvní pokuty v kapitalizované výši 978 Kč (0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku ve výši 31 560 Kč od 26. 3. 2026 do 25. 4. 2026). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k plnění.2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 3. 8. 2026 uvedl, že nárok žalobkyně uznává pouze částečně, a to co do skutečně poskytnuté výše úvěru. Žalovaný učinil nesporným, že dne 4. 12. 2025 uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ve výši 30 000 Kč, že na jeho účet byla vyplacena částka 27 500 Kč a že částka 2 500 Kč představovala provizi. Žalovaný uvedl, že nebyl schopen poskytnuté finanční prostředky splácet, uhradil pouze verifikační platbu ve výši 1 Kč. Žalobkyně však mohla předvídat, že nebude schopen poskytnutý úvěr splácet, jelikož se dostal do dluhové pasti již dávno před uzavřením předmětné smlouvy. Již ke dni 4. 12. 2025 měl více než 11 úvěrů u bankovních i nebankovních institucí s měsíčními splátkami ve výši více než 35 627 Kč, včetně kontokorentů a kreditních karet pak mnohem vyšší. Současně v té době jeho příjmy nedosahovaly ani částky 40 000 Kč měsíčně. Úvěrovou smlouvu tak žalovaný považuje za absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně dostatečně neprověřila jeho úvěruschopnost, což bylo její zákonnou povinností. Žalobkyně úvěruschopnost neposuzovala z dostatečných podkladů a ani je nevyhodnotila správně. Žalobkyně sice předložila jeho dvě výplatní pásky za měsíce srpen a říjen 2025 a potvrzení o příchozích platbách od zaměstnavatele, ale dále vůbec nezkoumala trvání jeho pracovního poměru, neměla ani k dispozici výpisy z jeho účtů za období tří měsíců před uzavřením smlouvy, vůbec nezkoumala jeho výdaje a ani správně nezohlednila jeho dvě vyživovací povinnosti. Pokud se týká jeho lustrace ve veřejně dostupných databázích, tak z dokládaného výstupu z registru REPI jednoznačně vyplývají nesprávné závěry o množství a výši jeho závazků, což vyplývá z jím předloženého úplného výpisu. Žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně prokázání úvěruschopnosti žalovaného. Pokud by jeho úvěruschopnost řádně zkoumala, dospěla by k závěru, že žalovaný není schopen daný úvěr splácet a smlouvu by s ním neuzavřela. Úvěrová smlouva je tak zcela neplatná a žalobkyně má pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.3. Žalobkyně se z jednání konaného dne 7. 9. 2026 omluvila. Ve svém písemném vyjádření ze dne 5. 9. 2026 uvedla, že dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Měla k dispozici jeho dvě výplatní pásky a detaily úhrady o vyplacené mzdě na účet žalovaného od srpna do listopadu 2025. Příjmy žalovaného si ověřovala i telefonicky přímo u zaměstnavatele žalovaného a bylo jí sděleno, že průměrná měsíční čistá mzda žalovaného činí 38 055,75 Kč. Žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že poskytnuté peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč bude žalovaný schopen splácet po 1 134 Kč měsíčně, žalobkyně přitom zopakovala, z jakých informací a registrů vycházela a doložila k tomu statistiku rodinných účtů, výdaje na konečnou spotřebu domácností podle účelu – národní pojetí (běžné ceny), výši normativních nákladů na bydlení od 1. 1. 2025, životní a existenční minimum pro rok 2025, a výpis z katastru nemovitostí pro LV č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, . Tímto podáním dále žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a to co do částky 27 499 Kč, která byla dne 20. 8. 2026 žalovaným uhrazena.4. Při jednání konaném dne 7. 9. 2026 žalovaný odkázal na svá písemná vyjádření ve věci a uvedl, že dne 20. 8. 2026 zaplatil žalobkyni částku 27 499 Kč. Setrval na stanovisku, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostatečně zkoumala jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 4. 12. 2025 soud zjistil, že žalobkyně se touto smlouvou zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 21,24 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 1 134 Kč. Byla sjednána provize pro zprostředkovatele úvěru, společnost , právnická osoba, , ve výši 2 500 Kč, jakož i smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s hrazením splátek.6. Z listiny s názvem „Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ ze dne 5. 12. 2025 soud zjistil, že žalovaný ke svým majetkovým a osobním poměrům uvedl, že je ženatý, vlastní podíl na nemovitostech zapsaných na LV č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , jak vyplývá i z informací o pozemku z nahlížení do katastru nemovitostí ze dne 5. 12. 2025. Jeho průměrný měsíční čistý příjem za poslední čtyři měsíce činí 38 055,75 Kč (k tomu doložil dvě výplatní pásky za měsíce srpen a říjen 2025 a dále 4 x potvrzení o provedené platbě). Proti žalovanému ani jeho manželce nebylo ke dni 5. 12. 2025 vedeno insolvenční řízení a ani žádné exekuční řízení. V žádosti žalovaný dále uvedl, že příjmy domácnosti činí 0 Kč, bydlí v bytě v osobním vlastnictví, kde měsíční náklady na bydlení činí 8 500 Kč. Dále uvedl, že měsíční splátky jeho úvěrů činí 0 Kč a výše splátky z předmětného úvěru bude činit 1 134 Kč. Podle výpisu z REPI činí celková výše úvěrů 45 000 Kč. Žalovaný nemá žádné pojištění, nemá problém se sázkami a hazardem a nemá žádné ostatní běžné výdaje. Ve smlouvě žalovaný uvedl 0 vyživovaných osob, ale bylo zjištěno, že má jednu vyživovací povinnost. Normativní náklady na bydlení byly stanoveny ve výši 8 932 Kč, životní minimum včetně vyživovaných osob ve výši 8 510 Kč a nezabavitelná částka vč. osob ve výši 11 493 Kč. Zbývající částka zákazníka tak činila 27 990 Kč.7. Z výpisu z registru platebních informací (REPI) ke dni 4. 12. 2025 předloženého žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaný zde měl evidovanou jednu revolvingovou smlouvu ze dne 26. 11. 2025 s úvěrovým rámcem 45 000 Kč, zbývalo mu doplatit 46 268 Kč.8. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalovaný dne 5. 12. 2025 zaslal na účet žalobkyně částku 1 Kč.9. Z čestných prohlášení žalovaného ze dne 4. 12. 2025 soud zjistil, že žalovaný žalobkyni sdělil, že proti němu není vedeno žádné exekuční řízení, nejsou u něj dány podmínky úpadku ani hrozícího úpadku, a kromě již uvedených závazků nemá žádné další závazky a je schopen řádně plnit své závazky ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 4. 12. 2025. , právnická osoba, uvedl, že náklady na bydlení činí 8 500 Kč, neplatí žádné splátky úvěrů, nemá žádné pravidelné platby z pojistných smluv, je ženatý a počet dětí neuvedl. Jeho měsíční příjem činí 37 500 Kč.10. Ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 18. 5. 2026 soud zjistil, že žalovaný je majitelem běžného účtu, na který byla dne 8. 12. 2025 připsána částka ve výši 27 500 Kč od žalobkyně.11. Z potvrzení o provedení transakce vystaveného dne 8. 3. 2025 , právnická osoba, ., soud zjistil, že žalobkyně odeslala dne 8. 12. 2025 částku 2 500 Kč jako provizi pro zprostředkovatele úvěru a téhož dne vyplatila na účet žalovaného částku 27 500 Kč.12. Z dokumentu označeného jako „Bonita smlouvy ke dni 23.04.26“ soud zjistil, že žalobkyně eviduje vůči žalovanému tři neuhrazené měsíční splátky za měsíce leden 2026 až březen 2026, ke dni 25. 3. 2026 úvěr zesplatnila a celková dlužná částka činí 31 560 Kč.13. Ze zesplatnění pro smlouvu č. , hodnota, ze dne 25. 3. 2026 a z podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění celého úvěru a vyzvala jej k uhrazení dlužné částky ve výši 31 560 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a nákladů upomínání ve výši 300 Kč. Žalovaný byl současně upozorněn na případné soudní vymáhání dlužné částky.14. Z komplexního výpisu z registrů ke dni 4. 6. 2026 soud zjistil, že žalovaný zde má evidováno celkem , hodnota, kontraktů (z toho 9 existujících půjček, 1 kontokorent a debet na běžném účtu a 5 karet a revolvingových úvěrů), celková měsíční splátka činí 79 695 Kč, celková výše splátky k doplacení činí 1 433 624 Kč a nesplacená částka po splatnosti činí 337 017 Kč. Z tohoto výpisu rovněž vyplývá, že k listopadu 2025, tedy před uzavřením spotřebitelského úvěru měl žalovaný 9 platných úvěrových smluv, jednu smlouvu o stavebním spoření a dalších několik závazků vyplývajících z kontokorentů, revolvingových smluv a kreditních karet. Výše jeho měsíčních splátek činila více než 32 000 Kč, a to zde nejsou uvedeny splátky u kontokorentu, revolvingových úvěrů a kreditních karet, jejichž výše se měsíčně měnila podle výše jednotlivého měsíčního čerpání.15. Ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 20. 8. 2026 soud zjistil, že žalovaný dne 20. 8. 2026 zaplatil na účet žalobkyně částku 27 499 Kč.16. Z ostatních předložených listinných důkazů soud nezjistil žádné pro věc relevantní skutečnosti.17. Na podkladě těchto důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Žalobkyně poskytla dne 4. 12. 2025 žalovanému částku 27 500 Kč, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v 36 měsíčních splátkách po 1 134 Kč měsíčně. Úvěr byl sjednán na částku 30 000 Kč, přičemž částka 2 500 Kč byla určena jako provize pro zprostředkovatele úvěru. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 21,24 % ročně, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru a ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s hrazením splátek a dále náklady na upomínání ve výši 300 Kč. Žalovaný uhradil pouze 1 Kč. Žalobkyně úvěr ke dni 25. 3. 2026 zesplatnila a následně byla žalovanému odeslána předžalobní výzva. Žalovaný dne 20. 8. 2026 zaplatil na účet žalobkyně částku 27 499 Kč.18. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. o. z., která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 1. 9. 2024 (dále jen „ZSÚ“).19. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.20. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.21. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.22. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.23. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.24. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.25. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Žalobkyně svou povinnost z tohoto závazku prokazatelně splnila, když poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, z čehož byly žalovanému bezhotovostně vyplaceny peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč a částka 2 500 Kč byla určena jako provize pro zprostředkovatele úvěru.26. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému finanční prostředky vyplaceny, je neplatná. Závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá ze zjištění, že žalobkyně před jejím uzavřením nedostála svým povinnostem vyplývajícím z § 86 ZSÚ, neboť nedostatečným způsobem zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (úvěruschopnost). Žalobkyně si před poskytnutím úvěru ověřila některá tvrzení žalovaného a doložila k nim i listinné důkazy (např. výpis z katastru nemovitostí, výpisy z insolvenčního a exekučního rejstříku apod.). Žalobkyně měla i dostatečně prokázán příjem žalovaného, který v té době činil cca 38 000 Kč měsíčně čistého. Žalobkyně ale zcela nedostatečným způsobem ověřila výdajovou stránku hospodaření žalovaného. Žalovaný při posouzení úvěruschopnosti uvedl, že nesplácí žádné další úvěry, přičemž z výpisu z registru platebních informací, který předložila žalobkyně, vyplývá, že žalovaný měl splácet úvěr ve výši 45 000 Kč, který si vzal dne 26. 11. 2025, tedy těšně před uzavřením této smlouvy. Z úplného výpisu z registru platebních informací, který byl vyhotoven ke dni 4. 6. 2026 a který předložil žalovaný, ale bylo zjištěno, že již v listopadu 2025 měl žalovaný 9 platných úvěrových smluv, jednu smlouvu o stavebním spoření a několik dalších kontokorentů, revolvingových smluv a kreditních karet. Výše jeho měsíčních splátek činila v té době více než 32 tisíc Kč, bez zahrnutí měsíčních splátek kontokorentů, revolvingových úvěrů a kreditních karet. Z toho jasně vyplývá, že žalovaný byl v době před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zatížen značnými měsíčními splátkami jiných úvěrů, které dosahovaly téměř výše jeho příjmů. Žalobkyně ani nezohlednila vyživovací povinnosti žalovaného a k ověření jeho výdajů neměla k dispozici ani jeden výpis z účtu žalovaného. Pokud by žalobkyně shora uvedené skutečnosti řádně zjistila, jak bylo její povinností, a tyto náležitě vyhodnotila, bylo by nutno učinit jednoznačný závěr, že žalovanému již není možné poskytnout žádný další úvěr. Pokud se tak stalo, žalobkyně hrubým způsobem porušila své povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru uvedené v § 86 ZSÚ.27. Sankcí za porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele způsobem uvedeným v § 86 ZSÚ je podle § 87 odst. 1 věta první a druhá téhož zákona neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.28. Jelikož žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, vznikla mu povinnost podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ vrátit poskytovateli úvěru toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Žalovanému byla prokazatelně vyplacena pouze částka 27 500 Kč (částka 2 500 Kč byla vyplacena přímo zprostředkovateli úvěru). Poskytnutou částku (v celkové výši 27 500 Kč) je navíc nutno ponížit o částku, kterou žalovaný v souvislosti s neplatně sjednaným spotřebitelským úvěrem plnil. Žalovaný uhradil pouze 1 Kč. Soud by proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 499 Kč (27 500 Kč – 27 499 Kč). Jelikož však žalovaný tuto částku již žalobkyni dne 20. 8. 2026 uhradil a žalobkyně následně vzala žalobu co do této částky zpět, postupoval soud podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. a řízení co do částky 27 499 Kč zastavil.29. Ve zbývající části, tedy co do částky 6 836 Kč a co do žalovaného příslušenství v podobě úroku ve výši 21,24 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2026 do 24. 6. 2026, úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 6. 2026 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 25. 6. 2026 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani zákonný úrok z prodlení z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nebo např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Co 343/2024).30. Pokud jde o náklady řízení, předmětem řízení byl nárok na zaplacení 34 335 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 27 499 Kč, ohledně které bylo řízení zastaveno pro chování žalovaného, který po podání žaloby uvedenou částku žalobkyni uhradil. Naopak co do částky 6 836 Kč a dalšího příslušenství (viz výše) byla žaloba zamítnuta. Jelikož žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů poměrně rozdělil, a to tak, že s ohledem na uvedený poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyni svědčí právo na náhradu 60 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 717 Kč, odměny advokáta, která podle § 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu činí celkem 2 100 Kč za tři úkony právní služby po 700 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, podání žaloby), paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu v celkové výši 300 Kč za uvedené tři úkony právní služby po 100 Kč, a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z posledních dvou položek ve výši 504 Kč. Soud naopak žalobkyni nepřiznal náhradu za úkon spočívající v písemném vyjádření ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť veškeré informace týkající této otázky měly být obsaženy již v žalobě a pokud žalobkyně tyto údaje doplnila až k výzvě soudu, nejde o účelně poskytnutý úkon právní služby. Soud tak žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 772,60 Kč (60 % z celkových nákladů ve výši 4 621 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).31. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku.