Předmětem řízení byl nárok žalobkyně jako právního nástupce věřitele , právnická osoba, . vůči žalovanému jako dlužníku na vrácení dlužné částky, kterou právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. 4. 2024 ve výši 10 000 Kč. Smluvní strany se dohodly, že žalovaný bude měsíčně hradit úrok z úvěru ve výši 40 % s tím, že jistinu může žalovaný splatit kdykoli během trvání smlouvy zčásti nebo zcela, přičemž úvěr byl sjednán na dobu neurčitou. Dále byla mezi smluvními stranami pro případ prodlení sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně. Žalovaný nehradil splátky úroku řádně a včas, proto došlo k zesplatnění úvěru. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní upomínku, kterou mu zaslala žalobkyně po postoupení pohledávky.2. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není třeba k projednání věci nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v podaném návrhu, žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání s tím, že jej poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., že s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný neměl žádných námitek, proto soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo dne 29. 4. 2024 k uzavření smlouvy o úvěru, podle které žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne částku 10 000 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že žalovaný je povinen hradit sjednaný úrok ve výši 40 % měsíčně. RPSN proto činila 5 514,84 %. Dlužnou jistinu byl žalovaný povinen uhradit nejpozději při ukončení smlouvy. Protože žalovaný na dluh ničeho neuhradil, přistoupil právní předchůdce žalobkyně k zesplatnění úvěru, a to ke dni 29. 8. 2024, o čemž žalovaného informoval dopisem. Následně byla pohledávka za žalovaným smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 a ze dne 10. 6. 2025 postoupena až na žalobkyni. Dne 23. 7. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou, v níž požadovala uhradit také smluvní pokutu, která byla v žalobě vyčíslena na částku 3 280 Kč za období od 30. 8. 2024 do 23. 7. 2025.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru Po právní stránce soud věc posoudil dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 480 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 5 514,84 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022) za to, že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne 29. 4. 2024 byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 480 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy enormně převyšuje obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Uvedený závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů i ve výši 86,21 % ročně nebo ve výši 52,21 % ročně. Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučená ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy k ujednání o nemravné výši úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla). Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (a smluvní pokuty) by právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá smlouva o spotřebitelském úvěru. Její ustanovení zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 10 000 Kč, žalovaný neuhradil ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má jako postupník právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 10 000 Kč, která jí byla přiznána výrokem I, když úroky z prodlení z dlužné jistiny žalobkyně nepožadovala. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 280 Kč včetně příslušenství z této smluvní pokuty. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.9. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. v situaci, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná z 58 %, neúspěšná z 42 %, má proto právo na náhradu nákladů řízení ve výši 16 % (rozdíl úspěchu a neúspěchu). Náklady jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč a odměnou za právní zastupování. Jedná se o tři úkony právní služby po 400 Kč (§ 14b odst. 1 bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a třikrát režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem náklady řízení představují částku 2 500 Kč, poměrná část z této částky pak činí 400 Kč a její splatnost vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř.