Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal po žalovaném zaplacení částky celkem 67 480 Kč. Tato částka sestávala z částky 56 000 Kč, kterou žalobce vymezil jako nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 40 000 Kč a smluvní úrok ve výši 16 000 Kč, a dále z kapitalizované smluvní pokuty ve výši 11 480 Kč. Z částky 56 000 Kč požadoval zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 4. 7. 2024 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 1. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobce uhradil částku 12 000 Kč. Žalobce tuto platbu při vyčíslení nároku nezapočetl na jistinu, nýbrž na smluvní příslušenství a sankce. Ve smlouvě byl sjednán smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně. Žalobce jej požadoval pouze za jeden měsíc a vyčíslil jej částkou 16 000 Kč. Dále požadoval smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou byl žalovaný v prodlení, kterou po zohlednění úhrady žalovaného vyčíslil částkou 11 480 Kč. Žalobce dále tvrdil, že původní věřitel pohledávku postoupil společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, ., a tato společnost ji následně postoupila žalobci. K prokázání aktivní věcné legitimace předložil smluvní dokumentaci o postoupení pohledávek a identifikaci předmětné pohledávky.2. K výzvě soudu žalobce podáním ze dne 22. 7. 2026 doplnil tvrzení o způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Uvedl, že původní věřitel provedl lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a databázích SOLUS, NRKI a BRKI. Dále odkázal na prohlášení žalovaného, že dosahuje pravidelného příjmu, je schopen úvěr splatit, řádně zvážil své možnosti splácení, není v prodlení vůči třetím osobám a není evidován v databázích dlužníků. Žalobce však nepředložil konkrétní záznam o posouzení úvěruschopnosti, z něhož by vyplývala zjištěná výše příjmů žalovaného, jeho pravidelné výdaje, náklady na bydlení, vyživovací povinnosti, další finanční závazky, výše jejich splátek a výsledný disponibilní příjem.3. Žalovaný se k žalobě ani k výzvám soudu nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nerozporoval, nenavrhl provedení důkazů, netvrdil další úhrady a neuvedl žádné skutečnosti týkající se svých současných příjmových, sociálních nebo majetkových poměrů.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, soud zjistil, že byla uzavřena dne 1. 3. 2024 mezi společností , právnická osoba, , jako věřitelem a žalovaným jako klientem, a to jako bezúčelový nezajištěný spotřebitelský úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru; ve smlouvě byl uveden úvěrový limit 15 000 Kč, měsíční úroková sazba ve výši 40 % a RPSN ve výši 5 495 %, přičemž žalovaný se zavázal jednou měsíčně hradit úrok přirostlý za uplynulé období a jistinu splatit nejpozději při ukončení smlouvy. Podle článku 2.8 smlouvy měl věřitel v případě nedostatečného plnění žalovaného započítávat platby nejprve na náklady vymáhání, dále na úrok z prodlení, smluvní úrok a teprve poté na jistinu; podle článku 6.1 byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou byl žalovaný v prodlení, a podle článku 6.2 mohl věřitel vedle smluvní pokuty požadovat také zákonný úrok z prodlení. Podle článku 6.6 smlouvy se měl celý úvěr stát okamžitě splatným, jestliže žalovaný neuhradí závazek ani do třiceti dnů od písemné výzvy věřitele; v článku 7 byla obsažena obecná prohlášení žalovaného, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti, je schopen úvěr splatit a nenachází se v úpadku nebo hrozícím úpadku, smlouva však neobsahovala konkrétní údaje o výši jeho příjmů, životních výdajů, nákladů na bydlení, dalších závazků ani disponibilní částce zbývající po odečtení pravidelných výdajů. Z potvrzení platební brány ThePay a z výpisu z bankovního účtu žalovaného soud dále zjistil, že žalovanému byla dne 1. 3. 2024 z účtu společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . odeslána částka 15 000 Kč a dne 14. 3. 2024 další částka 25 000 Kč, přičemž první částka byla na účet žalovaného připsána dne 1. 3. 2024 a druhá dne 15. 3. 2024; žalovanému tak byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč. Z téhož výpisu soud zjistil, že dne 28. 3. 2024 byla z účtu žalovaného odeslána na účet původního věřitele č. , č. účtu, částka 12 000 Kč, označená jako „splátka“ a opatřená variabilním symbolem odpovídajícím identifikaci žalovaného; žalobce provedení této platby nezpochybnil, naopak ji již v návrhu uvedl, a soud proto zjistil, že žalovaný z celkově poskytnuté částky 40 000 Kč původnímu věřiteli vrátil částku 12 000 Kč. Z oznámení ze dne 3. 7. 2024 soud zjistil, že původní věřitel žalovanému oznámil zesplatnění úvěru a vyčíslil celkovou dlužnou částku na 93 166,51 Kč, kterou byl žalovaný vyzván uhradit do tří dnů od doručení oznámení, avšak z provedených důkazů nebylo zjištěno, kdy a zda bylo toto oznámení žalovanému skutečně doručeno; z potvrzení o podání doporučené zásilky soud dále zjistil, že dne 10. 2. 2026 byla na adresu žalovaného odeslána doporučená zásilka obsahující předžalobní výzvu, přičemž toto potvrzení prokazuje pouze podání zásilky, nikoli datum jejího skutečného doručení žalovanému.6. Z vyjádření žalobce ze dne 22. 7. 2026 soud zjistil, že původní věřitel měl před uzavřením smlouvy provést lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a úvěrových registrech, žalobce však nepředložil samotné výsledky těchto kontrol ani konkrétní dokument zachycující jejich vyhodnocení. Žalobce současně neprokázal, že by původní věřitel zjistil konkrétní výši čistého měsíčního příjmu žalovaného, jeho nezbytné životní výdaje, náklady na bydlení, počet vyživovaných osob, výši a splatnost dalších úvěrů nebo částku, která žalovanému pravidelně zbývala po odečtení všech výdajů a splátek, ani že by konkrétně vyhodnotil schopnost žalovaného hradit ze svého disponibilního příjmu smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z čerpané jistiny. Z bankovního výpisu naopak vyplynulo, že již v březnu 2024 se na účtu žalovaného uskutečňovaly četné operace související s dalšími úvěrovými produkty, včetně splátky jiného úvěru, splátky kreditní karty, platby společnosti , právnická osoba, a přijetí peněžních prostředků od dalšího poskytovatele úvěru, a výpis současně zachycoval opakované vyčerpání disponibilního zůstatku na účtu. Soud tyto transakce nehodnotil jako důkaz osobních vlastností žalovaného ani z nich nečinil závěry o jeho motivaci nebo způsobu života, nýbrž je hodnotil pouze jako objektivní doklad o finančních tocích a existenci dalších finančních závazků významných pro posouzení schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr.7. Předmětný právní vztah je vztahem ze spotřebitelského úvěru podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel poskytoval úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba mimo rámec své podnikatelské činnosti.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel před uzavřením smlouvy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru. Úvěr smí poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. se úvěruschopnost posuzuje zejména porovnáním příjmů a výdajů spotřebitele, způsobu plnění dosavadních dluhů a dalších údajů o jeho finanční a ekonomické situaci.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je smlouva neplatná, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Povinnost posoudit úvěruschopnost nelze považovat za splněnou pouhým převzetím obecných prohlášení spotřebitele o pravidelném příjmu a schopnosti úvěr splácet. Stejně tak ji bez dalšího nesplňuje kontrola, zda proti spotřebiteli není vedeno insolvenční nebo exekuční řízení nebo zda nevykazuje negativní záznam v některém úvěrovém registru. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2025, č. j. 6 As 175/2024-36, zdůraznil, že údaj o úvěrové historii ani nahlédnutí do evidence dlužníků nemohou nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. Rovněž nepodložená prohlášení spotřebitele nelze bez dalšího považovat za spolehlivý a dostatečný podklad. Nejvyšší správní soud přitom navázal také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus a dalším. V projednávané věci žalobce neprokázal, že původní věřitel před poskytnutím úvěru zjistil a porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Nebyl předložen žádný individuální propočet disponibilního příjmu ani dokument zachycující konkrétní výsledek posouzení, zda je žalovaný schopen vedle svých životních potřeb a stávajících závazků každý měsíc hradit úrok ve výši 40 % z čerpané jistiny. Prohlášení žalovaného, že dosahuje pravidelného příjmu a považuje se za schopného úvěr splácet, nemohlo nahradit odborné posouzení, za jehož provedení odpovídal poskytovatel. Ani tvrzená lustrace v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a úvěrových registrech neposkytovala bez dalšího údaje o konkrétní výši příjmů žalovaného, jeho pravidelných životních výdajích, aktuální výši měsíčních splátek a disponibilním zůstatku. Soud proto uzavřel, že žalobce neprokázal řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného a že původní věřitel poskytl spotřebitelský úvěr, aniž by z výsledku odborného posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Smlouva o spotřebitelském úvěru je proto podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná.12. Nezávisle na důsledcích nedostatečného posouzení úvěruschopnosti soud přezkoumal také smluvní ujednání o ceně úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % měsíčně. Při prostém aritmetickém přepočtu představuje tato sazba 480 % ročně. Ve smlouvě byla současně uvedena RPSN ve výši 5 495 %. RPSN nepředstavuje samostatné peněžité plnění ani další druh úroku. Jde o zákonem vymezený souhrnný ukazatel celkových nákladů spotřebitelského úvěru, vyjádřený jako roční procento z celkové výše spotřebitelského úvěru. Je však významným údajem pro posouzení celkového ekonomického zatížení spotřebitele a přiměřenosti smluvní ceny úvěru. Smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně představuje mimořádně vysokou cenu úvěru. Žalobce netvrdil ani neprokázal žádné konkrétní okolnosti vztahující se k nákladům nebo rizikovosti právě tohoto úvěru, které by takovou cenu objektivně odůvodňovaly. Nepřiměřenost ceny úvěru podporuje rovněž smluvní údaj o RPSN ve výši 5 495 %, který zachycuje extrémní roční nákladovost poskytnutého úvěru. Ujednání o smluvním úroku proto vytváří hrubý nepoměr mezi plněními stran a příčí se dobrým mravům ve smyslu § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Je proto neplatné. Tento závěr představuje samostatný důvod, pro který nebylo možno žalobci smluvní úrok přiznat; primárním základem pro omezení nároku žalobce na nesplacenou část jistiny však zůstává neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněném pod č. 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro porušení § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., nemá poskytovatel právo na sjednané úroky a poplatky. Má pouze právo na vrácení zbývající nesplacené části poskytnuté jistiny. Žalovaný obdržel celkem částku 40 000 Kč a původnímu věřiteli následně zaplatil částku 12 000 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy a neexistenci práva věřitele na smluvní úrok, poplatky a smluvní sankce je třeba platbu 12 000 Kč započítat na vrácení skutečně poskytnuté jistiny. Smluvní pořadí započítávání plateb obsažené v článku 2.8 smlouvy nelze při vypořádání neplatné smlouvy použít. Toto pořadí vycházelo z předpokladu existence smluvních úroků, sankcí a nákladů, na které však původnímu věřiteli právo nevzniklo. Zbývající nesplacená část poskytnuté jistiny proto činí 28 000 Kč. Soud proto výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci tuto částku. Žalobce se domáhal celkem částky 67 480 Kč. Rozdíl mezi žalovanou a přiznanou částkou činí 39 480 Kč. Tato zamítnutá část sestává z již zaplacené části jistiny ve výši 12 000 Kč, smluvního úroku ve výši 16 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 11 480 Kč. Nárok na smluvní pokutu žalobce odvozoval výlučně z článku 6.1 neplatné smlouvy. Při neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nemůže obstát smluvní sankce sjednaná pro porušení povinnosti založené touto smlouvou. Zvláštní zákonná úprava přiznává věřiteli toliko právo na vrácení nesplacené části skutečně poskytnuté jistiny, nikoli právo na smluvní sankce. Protože část poskytnuté jistiny již byla žalovaným vrácena a právo na smluvní úrok ani smluvní pokutu žalobci nevzniklo, soud výrokem II žalobu co do částky 39 480 Kč zamítl. Žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 56 000 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení. Počátek prodlení odvozoval od oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 3. 7. 2024. Nároku na úrok z prodlení nebylo možné vyhovět již v části, v níž byl požadován z částky převyšující nesplacenou jistinu 28 000 Kč. Částka 56 000 Kč zahrnovala také smluvní úrok a část již vrácené jistiny, na jejichž zaplacení žalobci právo nevzniklo. Pokud jde o nesplacenou jistinu 28 000 Kč, okamžik její splatnosti je nutno posoudit podle zvláštní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., nikoli podle smluvního zesplatnění nebo podle obecné úpravy splatnosti bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, výslovně uzavřel, že nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení spotřebitele s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy prodlení spotřebitele sama o sobě nezakládá. Oznámení o zesplatnění ze dne 3. 7. 2024 navíc vycházelo z předpokladu platnosti smlouvy a požadovalo plnění zahrnující smluvní úroky a smluvní sankce. Nemohlo proto založit splatnost restitučního nároku podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Totéž platí o předžalobní výzvě a o doručení žaloby, které samy o sobě neurčují dobu přiměřenou možnostem spotřebitele. Žalovaný zůstal v řízení zcela nečinný a soudu nesdělil žádné aktuální údaje o svých příjmech, výdajích, majetku, vyživovacích povinnostech ani jiných sociálních poměrech. Jeho možnosti proto nebylo možné zjistit. Z bankovního výpisu za období roku 2024 nebylo možno spolehlivě dovodit jeho aktuální možnosti v době rozhodování soudu. Nebyl proto prokázán žádný konkrétní okamžik před vydáním rozsudku, k němuž by již uplynula doba přiměřená možnostem žalovaného a k němuž by se žalovaný dostal do prodlení s vrácením nesplacené jistiny. Soud proto nemohl přiznat zákonný úrok z prodlení ani od 4. 7. 2024, ani od odeslání či případného doručení pozdější výzvy nebo žaloby. Žalobní návrh požadoval zákonný úrok z prodlení od 4. 7. 2024 do zaplacení. Protože ke dni rozhodnutí nebylo prokázáno, že by žalovaný byl v prodlení s vrácením jistiny podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., soud žalobu na toto příslušenství zamítl v celém uplatněném rozsahu. Případný nárok vzniklý až následným prodlením s plněním povinnosti uložené vykonatelným rozsudkem nebyl předmětem tohoto řízení a soud o něm nerozhodoval.13. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je-li v rozsudku uložena povinnost k plnění, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neurčí-li soud delší lhůtu nebo nestanoví-li, že peněžité plnění může být splněno ve splátkách. Žalovaný zůstal v celém řízení nečinný, nenavrhl povolení splátek ani stanovení delší lhůty k plnění a soudu neposkytl žádné údaje o svých aktuálních příjmových, majetkových či sociálních poměrech. Možnosti žalovaného tak nebylo možno zjistit a soud neměl podklad pro stanovení konkrétního splátkového režimu nebo delší lhůty. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytuje spotřebiteli ochranu před povinností vrátit jistinu bez ohledu na jeho reálné možnosti, nezakládá však bez dalšího právo na splátky či delší lhůtu bez skutkového podkladu. Procesní pasivitu žalovaného nelze považovat za důkaz jeho schopnosti ani neschopnosti zaplatit. Jestliže však žádné okolnosti odůvodňující odchylku od obecné pariční lhůty nebyly tvrzeny ani prokázány, nebyl dán podklad pro její prodloužení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit přiznanou částku do tří dnů od právní moci rozsudku. Tato lhůta není zpětným určením splatnosti a nezakládá prodlení žalovaného za období před právní mocí rozsudku.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Žalobce požadoval celkem 67 480 Kč a bylo mu přiznáno 28 000 Kč. Jeho úspěch ve vztahu k uplatněné jistině činil 41,49 %. Žalovaný byl úspěšný v rozsahu 39 480 Kč, tedy z 58,51 %. Čistý procesní úspěch žalovaného tak činil 17,02 %. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly. Nebyl zastoupen, ve věci se nevyjádřil a neprokázal žádné hotové výdaje. Žalobci právo na náhradu nákladů řízení nenáleží, neboť nebyl ve věci převážně úspěšný. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.