Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 62.588,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 10. 7. 2024 do zaplacení. Tvrdil, že jeho právní předchůdce, společnost , právnická osoba, ., uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu poskytl částku 40.000 Kč. Žalovaný měl vedle jistiny uhradit také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 22.588,39 Kč. Celý závazek měl být podle smlouvy uhrazen nejpozději dne 9. 7. 2024. Žalobce dále tvrdil, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla prověřena prostřednictvím veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. K tomuto tvrzení však žádný konkrétní důkaz nepředložil a výslovně uvedl, že další důkazy nenavrhuje. Pro případ, že by soud neshledal důvodným nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadoval žalobce, aby byl nárok v rozsahu poskytnuté jistiny posouzen jako právo na vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu věcně nevyjádřil, nenavrhl důkazy a neposkytl soudu údaje o svých současných příjmových, výdajových, majetkových a sociálních poměrech.3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili, popřípadě proti němu ve stanovené lhůtě nevznesli námitky, a ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.4. Z předložených listin žalobcem vyplynulo, že jeho právní předchůdce, společnost , právnická osoba, ., uzavřel se žalovaným jako spotřebitelem elektronickým způsobem smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, , na jejímž základě mu dne 9. 1. 2024 poskytl převodem na účet částku 40.000 Kč; úvěr byl sjednán na dobu šesti měsíců s konečnou splatností dne 9. 7. 2024, úrokovou sazbou 12 % ročně, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 22.588,39 Kč, celkovou částkou k úhradě 63.986,50 Kč, RPSN 480,41 % a šesti měsíčními splátkami po 10.664 Kč. Žalobce současně tvrdil, že žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho, že dílčí platby činily 0 Kč, a dále že před poskytnutím úvěru byla úvěruschopnost žalovaného prověřena pouze lustrací v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB; k tomu však nepředložil výstupy z těchto databází ani žádné podklady o příjmech, výdajích, závazcích a majetkových poměrech žalovaného, ačkoli smluvní dokumentace i rámcová smlouva o postupování pohledávek s existencí takových dokladů počítaly. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky žalobce dovozoval, že pohledávka ze smlouvy žalovaného, označená referenčním číslem , hodnota, , číslem smlouvy , Anonymizováno, a částkou 62.588,39 Kč, byla společností , právnická osoba, ., postoupena na žalobce. Z předžalobní výzvy soud dále zjistil, že byla vyhotovena dne 16. 10. 2025 a že žalovaný byl vyzván k zaplacení pohledávky do tří dnů. Z poštovního podacího dokladu soud zjistil, že zásilka obsahující výzvu byla podána k poštovní přepravě dne 20. 10. 2025. Dodejka ani jiný doklad prokazující den skutečného doručení výzvy žalovanému předložen nebyl.5. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Předmětný vztah byl proto vztahem ze spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy nebo změnou závazku spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a v případě potřeby z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Smyslem posouzení úvěruschopnosti není jen zjistit, zda spotřebitel eviduje dluhy nebo exekuce, ale reálně porovnat jeho příjmy, výdaje a způsob plnění dosavadních dluhů. Samotná kontrola negativních záznamů v registrech nemůže bez dalších údajů prokázat, že spotřebiteli po úhradě jeho pravidelných výdajů a stávajících závazků zbývají prostředky postačující ke splácení nového úvěru. V projednávané věci žalobce neprokázal, jaké údaje o příjmech, pravidelných výdajích, vyživovacích povinnostech, dalších dluzích a celkových ekonomických poměrech žalovaného právní předchůdce žalobce zjistil. Rovněž neprokázal, že by takové údaje ověřil a vyhodnotil ve vztahu k povinnosti žalovaného hradit šest měsíčních splátek po 10.664 Kč. Obecné tvrzení o prověření několika databází, bez předložení jejich výstupů a bez doložení zjištěných příjmů a výdajů žalovaného, nepostačuje k závěru, že úvěruschopnost byla posouzena důkladně a na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce proto neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Protože žalobce neprokázal, že právní předchůdce před poskytnutím úvěru řádně zjistil a posoudil ekonomickou situaci žalovaného, soud uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná. Z neplatné smlouvy žalobci nevzniklo právo na sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 22.588,39 Kč ani na další smluvní plnění. Žaloba proto byla v části odpovídající tomuto poplatku zamítnuta.7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 téhož zákona se bezdůvodně obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Bylo prokázáno, že žalovanému byla na jeho bankovní účet poskytnuta částka 40.000 Kč. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný jakoukoli část z této sumy vrátil. Majetkový prospěch žalovaného proto činí 40.000 Kč. Aktivní legitimace žalobce vyplývá z postoupení pohledávky původním věřitelem. Rámcová smlouva o postoupení pohledávek výslovně počítala také s tím, že si žalobce ponechá pohledávku, ukáže-li se její právní titul jako bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu 40.000 Kč jako dosud nevydaného bezdůvodného obohacení. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 téhož zákona určí soud tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran, s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, nesdělil soudu své příjmy, pravidelné výdaje, počet vyživovaných osob, majetkové poměry ani jiné okolnosti, které by umožňovaly určit delší dobu k vrácení jistiny nebo povolit plnění ve splátkách. Bez součinnosti žalovaného soud neměl skutkový podklad pro stanovení jiné doby plnění, než je obecná třídenní pariční lhůta. Soud proto podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu uložil žalovanému povinnost splnit přiznanou povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku. Delší lhůta ani splátkový režim nebyly s ohledem na zjištěný skutkový stav odůvodněny. Právo na vydání peněžitého bezdůvodného obohacení nemá obecně zákonem určenu konkrétní dobu splnění. Nebyla-li doba plnění ujednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, nastává splatnost na základě výzvy věřitele. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neurčí-li smlouva ani právní předpis dobu plnění, je věřitel oprávněn požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Podle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Právní předchůdce žalobce, následně žalobce, mohl požadovat vrácení poskytnuté jistiny poté, co vyšlo najevo, že žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předžalobní výzva byla vyhotovena dne 16. 10. 2025 a podána k poštovní přepravě dne 20. 10. 2025. Žalobce sice neprokázal den skutečného doručení výzvy, prokázal však její řádné odeslání na adresu žalovaného. Protože den 20. 10. 2025 připadl na pondělí, připadl třetí pracovní den po odeslání na čtvrtek 23. 10. 2025. Soud proto podle § 573 občanského zákoníku vycházel z toho, že výzva žalovanému došla dne 23. 10. 2025. Žalovaný byl nejpozději tímto dnem vyzván k vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Jelikož neplnil, dostal se do prodlení dne 24. 10. 2025, tedy dnem následujícím po předpokládaném dojití výzvy. Podle § 1968 občanského zákoníku je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Podle § 1970 občanského zákoníku může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat úrok z prodlení, není-li sám v prodlení se splněním vzájemné povinnosti. Výše zákonného úroku z prodlení se určuje podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. Soud proto přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 40.000 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení. Požadoval-li žalobce úrok již od 10. 7. 2024, vycházel z neplatné smluvní úpravy splatnosti. Splatnost smluvně sjednaného dluhu z neplatné smlouvy nelze bez dalšího ztotožnit se splatností práva na vydání bezdůvodného obohacení. Před doručením výzvy nebylo prokázáno, že by byl žalovaný účinně požádán o vydání bezdůvodného obohacení. Žaloba proto byla ohledně úroku za dobu od 10. 7. 2024 do 23. 10. 2025 zamítnuta. Vzhledem k tomu, že žalobci náleží jistina pouze ve výši 40.000 Kč, byla žaloba zamítnuta rovněž ohledně úroku z částky 22.588,39 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení.9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobce měl ve věci pouze částečný úspěch. Žalobce požadoval 62.588,39 Kč a bylo mu přiznáno 40.000 Kč. Jeho úspěch tak činil 63,91 %, zatímco úspěch žalovaného činil 36,09 %. Po odečtení neúspěchu žalobce činí čistý procesní úspěch žalobce 27,82 %. Žalobci vznikly náklady řízení představované soudním poplatkem ve výši 2.504 Kč, odměnou advokátky za tři úkony právní služby po 3.620 Kč, tedy 10.860 Kč, a třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 450 Kč, tedy 1.350 Kč. Celkové náklady žalobce činily 14.714 Kč. Náhrada daně z přidané hodnoty přiznána nebyla, neboť zástupkyně žalobce nedoložila, že je její plátkyní. Částka odpovídající čistému procesnímu úspěchu žalobce ve výši 27,82 % činí po zaokrouhlení 4.093 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.093 Kč k rukám zástupkyně žalobce podle § 149 odst. 1 občanského soudního řádu, a to ve třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.