Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 308 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , podle níž byl žalovanému poskytnut úvěr 7 000 Kč, splatný jednorázově dne , datum, . Celková splatná částka činila 8 365 Kč a RPSN 773,59 %. Žalovaný nic neuhradil a pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Dále na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost byla posuzována z klientské karty a bankovního reportu. Žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 15 750 Kč a výdaje 4 400 Kč. Bankovní report zachytil jednu platbu označenou jako mzda ve výši 11 333 Kč a další příchozí a odchozí transakce. Pro případ neplatnosti smlouvy žalobkyně uplatnila vydání 7 000 Kč jako bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se přes řádné doručení výzvy soudu nevyjádřil, důkazy nenavrhl a zůstal nečinný. To však nezbavuje soud povinnosti přezkoumat z úřední povinnosti dodržení kogentních pravidel ochrany spotřebitele.3. Ze smlouvy a potvrzení o platbě soud zjistil, že dne , datum, bylo žalovanému na jeho účet vyplaceno 7 000 Kč, které měl spolu s úroky a poplatkem vrátit dne , datum, . Z klientské karty vyplynulo, že údaje o příjmech a výdajích vycházely pouze z prohlášení žalovaného, aniž by byl příjem doložen potvrzením zaměstnavatele, pracovní smlouvou či výplatními doklady. Současně nebyly uvedeny konkrétní náklady na bydlení a další označený příjem z podnikatelské činnosti nebyl vyčíslen ani doložen. Bankovní report neobsahoval doloženou věcnou analýzu pravidelných příjmů a nezbytných výdajů. Jediná výslovně identifikovaná mzdová platba ve výši 11 333 Kč byla nižší než deklarovaný příjem a nebylo prokázáno, že poskytovatelka jednotlivé transakce roztřídila, zprůměrovala a zahrnula je do výpočtu disponibilního příjmu. Předžalobní výzva byla vyhotovena dne , datum, a stanovila sedmidenní lhůtu od doručení. Doporučená zásilka však byla podána až dne , datum, , doklad o skutečném dodání předložen nebyl, a soud proto podle § 573 zákona č. 89/2012 Sb. považoval za pravděpodobný den dojití , datum, .4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Úvěr smí poskytnout jen tehdy, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.5. Povinnost podle citovaného ustanovení není splněna pouhým shromážděním údajů; poskytovatel musí v přiměřeném rozsahu ověřit jejich správnost a porovnat příjmy spotřebitele se všemi podstatnými pravidelnými a nezbytnými výdaji. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C-449/13. V projednávané věci nebyl deklarovaný příjem žalovaného spolehlivě ověřen, scházely podstatné údaje o jeho výdajích a z bankovního reportu není patrné odborné vyhodnocení příjmů, dluhových produktů ani přiměřených životních výdajů. Nebylo proto prokázáno důkladné posouzení schopnosti žalovaného během 30 dnů jednorázově uhradit částku 8 365 Kč. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je smlouva při poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Žalobkyni proto nenáleží sjednané úroky, poplatky ani sankce. Poskytnutých 7 000 Kč žalovaný nevrátil. V tomto rozsahu se obohatil plněním z neplatného právního jednání a je povinen obohacení vydat podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je rozhodující doba přiměřená možnostem spotřebitele. Žalovaný však zůstal nečinný a neuvedl žádné okolnosti, které by odůvodňovaly delší lhůtu k vrácení poskytnuté jistiny nebo její splácení. Při absenci jiných podkladů soud vyšel z toho, že nejpozději doručením předžalobní výzvy uplynula objektivně přiměřená doba k vrácení jistiny. Žalovaný se proto dostal do prodlení dne , datum, . Podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činí zákonný úrok z prodlení 12 % ročně. Žalobě bylo v tomto rozsahu vyhověno, zatímco úrok za dobu před , datum, a plnění převyšující částku 7 000 Kč byly zamítnuty. S ohledem na vše uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku.6. náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch, neboť z požadované částky 13 308 Kč jí byla přiznána částka 7 000 Kč, zatímco ohledně částky 6 308 Kč a části požadovaného příslušenství byla žaloba zamítnuta. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.